Sedím na pláži Venice Beach v Los Angeles, brčkem srkám ten největší koktejl na světě a kolem se prohání nekonečný dav holek v bikinách. Nové XV 950 mám zaparkované pod malou teráskou, abych na něj dobře viděl.
Líbí se mi, opravdu moc. Miluju tu skromnou a upřímnou jednoduchost tvarů, které působí tak, jako by je někdo dělal s citem a láskou, kterou si taková motorka zaslouží. Není to prvoplánový designový skvost, který vás má na první ťukec odrovnat nastrojeností do někdy naprosto zbytečných cinkrlátek a nafouklých macho doplňků.
Na pohodu…
Hlavou se mi honí vzpomínky na dnešní projížďku a snažím si to v sobě nějak porovnat. Pocitů a zážitků je hodně, ale jeden přece jenom převládá – pohoda. Přiznám se, že tohle byla první zahraniční prezentace nový motorky, kde se nikdo za nikým nehnal, nejezdilo se z každých světel po zadním a dokonce po nás nezbyla na silnici ani jedna vygumovaná čára. Nebylo totiž proč.
Svět malých a relativně lehkých čoprů je totiž o něčem jiným. Tady jde o pocity, ne o setiny sekundy, které se dají ze kňucící mašiny vyždímat. A musím říct, že mě to vážně bavilo. Tahle nová Yamaha je hrozně fajn. Taková přítulná, úslužná a budící důvěru. Továrna s ní jasně nazančuje, jakým směrem by se chtěla v následujících letech ubírat. Podle všeho bude dělat motorky pro lidi, ne jenom pro hrstku vyvolených.
Nové XV je jasným odkazem do historie, kdy ještě bylo se světem všechno v pořádu. Není to jenom marketingové cvičení, oni to myslí vážně a potom, co jsem s ním najezdil po L.A. a jeho okolí přes dvěstě kilometrů, bych jim ten úspěch doopravdy přál.
Všeho je akorát
XV a jízdu na něm nejlíp vystihuje slovo pohoda. Tohle není mašina na blbnutí, ani na předvádění – ona vás chce uklidnit a musím přiznat, že se jí to daří. Už dlouho jsem se za řídítky tak nevyklidnil… nemusíte nic řešit, nad ničím moc přemýšlet a máte tak spoustu času soustředit se na jízdu. Motor si pohodně sedí v nízkých otáčkách, zásoba točáku vás tahá ze zatáček a nad sedmdesát kilometrů můžete klidně zapomenout na převodovku. Není to ale žádný lenoh, který by neměl rád vytáčení.
Otáčky si bere s radostí a průběh výkonu je hodně lineární, nikde žádné nepříjemné propady nebo zbrklé vršky. Baví mě, že mě dokázal dostat do naprostý pohody, což umí jenom hodně málo strojů. Líbí se mi i soundtrack – není to zlobivý asociální zvuk, jenom příjemné bublání a když z vyšších otáček zavřete plyn, výfuk si občas naštvaně odplyvne. Když nic jiného, tak pro tuhle motorku je počasí v Kaliforii jako dělané. Slunce rozpaluje silnici a kamkoliv se podíváte, mohli byste z toho klidně nechat natisknout pohlednice. Jo, sem tahle mašina patří, jako by se pro takové svezení narodila.
A jezdí se na ní opravdu dobře, což je vcelku překvapivé. Při pohledu na zadní tlumiče jsem čekal hodně drsnou jízdu, kdy budete mít po stovkách kilometrů dřevěnou prdel, ale nebylo to zdaleka tak hrozný. Sedlo je sice hodně úzký a rozměrnější postavy budou určitě „přetékat“, ale ani po 200 km jsem konstruktéry neproklínal. Můžou za to i dobře odladěný zadní péra, který sice nemají zrovna velký zdvih, ale s běžnou silnicí si dokážou poradit.
Paradoxně se mi líp jelo na standardním modelu, který je oproti eRku přece jenom maličko měkčí a k charakteru motorky mi to pasovalo líp. Z podvozku cítíte, že by zvládnul mnohem větší nálož palebný síly, ale pozor si budete muset dát na stupačky, které jsou klasicky moc nízko a často vás budou limitovat v možnosti zatočení, protože vám nedovolí utáhnout oblouk…
… kompletní test si budete moci přečíst v Motohouse 10/2013.
Foto: Alessio Barbanti
