Nová Ducati 1299 Panigale má koule z jiné dimenze mužství, o tom nemůže být pochyb. Nedostala se ale už za hranu kontrolované rychlosti? Okruh Portimao se nám pokusil dát odpověď.

Nechci znít jako opakovač do posledního detailu promyšlených vět produktových manažerů, ale nová Panigale doopravdy začíná psát zcela novou historii dvouválcových superbiků. Její rychlost v přímce je zcela absurdní. Je to bezedná zásobárna síly, kterou svět dosud neznal. Jedna věc je napsat do prospektu, že jsme z ní vydolovali 205 koní a druhá potom, že to tak ve skutečnosti vlastně téměr nikdy není.

Po dnešku bych ale vsadil svoji hypotéku na to,  že tam taková palebná síla skutečně je. Starší Panigale R byla psychopat, nová 1299 je ale i přes sebevědomé prohlášení továrny, že je to víc “user-friendly” motorka, ještě o kousek větší magor. A to doslova! Ani se nechce věřit tomu, že tohle jsou ti samí lidé, kteří dali dokonale vystylovaným hipsterům ve srandovních košilích chytře promyšleného Scramblera. Jaká kontradikce…

 
 
Podle nejlepší tradice

Panigale nechce a vlastně ani neumí jezdit pomalu. Jakmile jenom lehce slevíte a začnete se za řídítky flákat, bez milosti vás plácne přes ruku a pošle vám více než zřetelný signál, že takhle to opravdu nemá ráda. Vyšší plexi, upravená aerodynamika nebo pohodlnější sedlo nám má sice namluvit, že tady se pracovalo na větší použitelnosti v opravdovém světě (nejenom v tom závodním), mám ale pocit, že snaha fabriky směřovala někam trochu jinam. Oni prostě chtěli postavit tu nejostřejší sportovní motorku světa, a to se jim sakra povedlo!

S giganticky velkým motorem, který má písty o průměru 116 mm (musíte ho mít v ruce, abyste pochopili, jak obrovská věc to je), to ani jinak postavit nešlo. Asi jim zkrátka došla ta bolestivá pravda, že 1199 byla přece trapně pomalá a chyběla jí tolik potřebná jiskra. Ať už v Boloni kouří cokoliv, musí to být opravdu extra materiál. Stvořili totiž opravdový monstrum!

Jistě, můžete oprávněně namítnout, že Panigale je motorka spíš do obýváku na mazlení ve chvílích, když se manželka nedívá (nebo nemůže), ale ostatní jednoduše nemůžou soupeřit s jejím podání rychlosti. Je v tom drama, odhodlání a neuvěřitelně úderný styl. Jeli jste někdy 250 po zadním na pětku přes malý horizont? Já ano, ale ještě nikdy jsem se u toho tolik nebál. Panigale se chová jako masový vrah se světlem a registrační značkou. Už jsem řídil spoustu motorek, které uměly podat rychlost s řádnou dramatičností, ale na 1299 v tomto ohledu nic nemá.

 
Bejček…

Nebudu to vás hustit technické detaily – jakkoliv jsou fascinující a přečtete si o nich v dalším tištěném čísle Motohousu. Můžu ale přísahat, že mě svojí rychlosti novinka od Ducati naprosto rozbourala. Nedokážu odhadnout, jestli je její podání absolutně nadpozemské divokosti už za hranou, nebo ne (na to si musíte odpovědět sami, až se svezete), ale vím, že do téhle chvíle tady podobná motorka nebyla.

Jasně, můžete ji přepnout do režimu Wet, ve kterém je naprosto krotká a pravděpodobně by ji mohl řídit i úplný nováček bez výraznějších zkušeností, ale to by bylo podobné, jako pozvat si domů dvě rozdováděné supermodelky a moci se jen dívat – ruce pryč! Ano, může to být i tak fajnový zážitek, ale neubráníte se dojmu, že jste propásli svou příležitost. Tohle je stroj, který vyžaduje, abyste mu šlápnuli na krk a vrazili tupou vidličku do žeber, protože tou to přece víc bolí.

Je jedno, jakou rychlost máte zrovna zařazenou. Pokud jste s otáčkami v oblasti o 15% posíleného točivého momentu, což je kolem šesti nebo sedmi tisíc, Panigale vás s děsivým řevem ze zatáčky doslova vystřelí! Jak tohle může projít homologací, to opravdu nevím… Zvuk je dunivý, intenzivní a hlasivý. S doplňkovým Akrapovičem a upravenou palivovou mapou modelu Performance je to na úrovni, kdy to začíná doopravdy bolet.

Není to jako u jiných supersportovních motorek, kdy na nástup točáku musíte čekat. Tohle jede okamžitě a nemít zapnutou osmistupňovou kontrolu trakce, byl bych během jednoho kola tak sedmkrát na zemi. Jakkoliv závodní Pirellky suprově drží, tohle je nálož, se kterou si v náklonu prostě nedokážou poradit. Elektronika na Panigale pracuje přesčas, protože jednoduše musí. Pokud se nejmenujete Davide Giugliano, pusťte myšlenky na “všechno OFF” okamžitě z hlavy, protože by to bylo rychlé a bolestivé!

1299 se chová jinak než ostatní. Zatáčí rychle, hbitě mění směr a přitom se pod vámi pořád citelně vlní. I v režimu Race, který neustále v reálném čase upravuje tuhost tlumičů podle toho, jak řídíte, je na zadku houpavější, než by bylo na rozbitém a velmi technickém okruhu Portimao potřeba. Elektronika nabízí nekonečné možnosti nastavení a mít víc času, šlo by to efektivně vyřešit. Stejný pocit měli i kolegové, se kterými jsem chování probíral. Jo, má svoji hlavu, což ale může být právě to, co od motorky požadujete.

Proč ale sakra musí zrovna teď začít docela silně mrholit? Dopytle! Takový počasí byste nechtěli ani při poklidným courání na mopedu, natož na biku, který má 144 Nm a v plně natankovaném stavu váží jen lehce přes 190 kilo…

Onboard video

 

Nastavení motorky: mód Race, DTC 1, DWC 1, ABS 1, EBC 3

Celý článek si přečtete v Motohouse 4/2015

Foto: Marco Campelli, Gigi Soldano

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here