Tohohle týpka znám už nějakou dobu. Jednou mě k němu přitáhnul Víťa na výstavě Motocykl jakože na pokec a skončilo to solidní pitkou 🙂 Tenkrát jsem ještě moc nevěděl, co má Petr za sebou a jaká je jeho práce – ale neušlo mi, že je to rozhodně zajímavej člověk. Pak jsem postupně pronikal do české custom scény a s Šimiho prací se setkával víc a víc.

A tak jsme se za ním vydali. V dílně mu to neuvěřitelně vonělo nebezpečnýma barvama – a já mám štígro, že měl s sebou diktafon, protože bych si snad ani nepamatoval, o čem jsme si povídali. (… jak v tom můžeš žít a dělat, člověče?)

MH: Ha ha, teď tě uzemním. Nejoriginálnější otázka ze všech. Kdo jsi a co děláš?

Šimi: To snad víš, ne?

MH: No, já to vím, ale někteří naši čtenáři třeba ne. A kromě toho mě zajímá, jak se uvedeš.

Šimi: (s hranou vážností) Jsem Petr Šimák, majitel grafického studia Slimgrafix. Legenda, máš tady napsáno v poznámkách. (To už neustál a vybuchl smíchy.)

MH: Já to tak nemyslel…

Šimi: To nevim, to byl vtip.

MH: Aha. Ha, ha. Takže já jsem zase za pitomce, a to jsme ještě ani nezačali. Co teda děláš poslední dobou? Už jsem o tobě dlouho nic neslyšel.

Šimi: Kromě práce, který věnuju podstatnou část svého času, jezdim na motorce, hraju hokej a samozřejmě nějaký ty párty.

MH: S takovymhle tělem hraješ hokej? (Šimi váží asi padesát kilo i s postelí.)

Šimi: Nech toho. Když si vemeš chrániče, tak nakyneš.

MH: No dobře, dobře. Co ta práce?

Šimi: No práce je čím dál tím víc. Po letech v Prachaticích a po návratu z Kalifornie jsem už šestým rokem v Praze, a tak se ta koule nabaluje. Lidi jsou spokojený, doporučí dál, a tak je čím dál tím víc nových zákazníků. K tomu přichází spolupráce s velkými firmami.

MH: Jako stříkáš billboardy pro O2?

Šimi: Vtipný, fakt vtipný… Momentálně stříkám helmy pro všechny český jezdce Red Bullu. Taky spolupracujeme s dovozcem helem Arai, pro ně jsme dělali helmy do MotoGP a Superbiků. Kromě toho lakujeme motorky, ať závodní, nebo Harleje, děláme návrhy, katalogy, do toho karavany, týmový dodávky a takový věci, takže práce je víc než dost.

MH: Co tě baví nejvíc lakovat?

Šimi: Roštěnky. (smích)

MH: Vím, že sis dal slušnej úlet s lakováním helikoptéry.

Šimi: Jo, to bylo zábavný. Kromě základních věcí se občas vyskytne nějaká zvláštnost jako právě ten vrtulník, lakovali jsme sněžný skútr, parašutistický letadlo na nějakou show v Rakousku. Ale nejvíc mě baví helmy a motorky. Na to se taky poslední dobou specializujeme. Už jsem se třeba úplně oprostil od autodílů a aut a držim se jedný stopy.

MH: Hele, a jak se jako stříká vrtulník? Já mám takovej dojem, že když se stříká, tak to musí bejt v nějaký bezprašný místnosti.

Šimi: Tohle bylo v takovejch provizorních podmínkách. V zahraničí samozřejmě existujou firmy, který mají speciální boxy na takhle velký věci, ale my jsme v podstatě odprašnili hangár u zákazníka a dělali jsme to tam.

MH: Si to vůbec nedovedu představit, jak vypadá takovej airbrushovanej vrtulník. Vybavuju si takový ty ošklivý kamiony na dálnicích s vlkama a orlama…

Šimi: Ne, to v žádným případě. Byla to taková jednoduchá grafika, kterou jsme dělali na předem připravenej metalízovej základ. Spíš takový jako rychlý pruhy. Ale třeba na to paragánský letadlo jsme stříkali žraločí tlamu na předek.

MH: Mohlo to mít i prdel. By bylo dobrý, kdyby z ní začali vypadávat ty paragáni.

Šimi: No to jsme chtěli udělat jako obráceně, že by tlama byla vzadu a oni padali z ní. Na prdel je to totiž docela velká díra. (další záchvat smíchu)

MH: Dost už o žraločí prdeli… Kolik taková věc stojí? Aby si čtenáři udělali představu.

Šimi: No, když se budeme bavit o helmě, tak helma s origo designem se pohybuje od nějakých osmi tisíc, ale může to vylézt až na dvacet. Záleží na použitých materiálech, na složitosti designu a na tom, jak je to časově náročný. Takže když chceš třpytky nebo třeba jméno z plátkovýho zlata nebo chrom, tak se rozhodně do desítky nevejdeš. Ale když je to jednoduchej závodní design, tři čtyři barvy, tak se do desítky vejdeš. Průměr je tak kolem dvanácti tisíc.

MH: Nějakej technickej postup? Co všechno s tou helmou provedete, co z ní sundáte?

Šimi: Jsou helmy, který rozebrat jdou, a pak takový, který nejdou. Prostě z toho sundáme, co se dá. Pro nás nejjednodušší, a pro zákazníka tím pádem levnější je bílá helma, kterou jenom zmatníme a nanášíme naše vrstvy. Pokud přineseš helmu, která už má zalakovaný obtisky, tak je zbrousíme, nastříkáme základ a pak teprve nanášíme naše vrstvy.

MH: Kolik vrstev?

Šimi: To záleží na složitosti designu. My se snažíme, aby ta vrstva byla co nejtenčí, kvůli váze a všem těm tvarům skořepiny. Postupem času už jsem si vychytal takový barvy, který nedělaj tlustou vrstvu. Třeba v juniorských kategoriích jsou daný limity na váhu, do kterých se musíme s helmou vejít.

MH: O. K. Já se vrátím k tomu základu. Jak jsi se k tomu vůbec dostal, pak ta Amerika…

Šimi: Já jsem vlastně od malička lepil modely letadel z první a druhý světový války, pak sem už za komančů přišly první plastikový modely motorek, to byl v dětství můj hlavní koníček. Pak jsem vlastně začal jezdit na mopedu a malejch motorkách a vždycky jsem si tam sprejem alespoň pár pruhů udělal. To samý s helmama. Měl jsem výhodu, že už jsem měl zkušenosti s materiálama a barvama z modelářství. Potom jsem v rodných Prachaticích dělal v grafickym studiu, kde jsem pochytil základy na počítači, a pak jsem odletěl na pět let do Ameriky, kde jsem se shodou náhod dostal do studia a dostal jsem práci. Od tý doby jsem dělal airbrush na motorky a na helmy.

MH: Ty jsi tam letěl s cílem tohle dělat?

Šimi: Ne, to bylo zbožný přání, na který jsem se snažil moc nemyslet, ale náhoda tomu chtěla, že jsem se zrovna dostal do takovýho studia. Začal jsem kitováním a přípravou a postupně se dostal k pistolím a airbrushi. A pak ještě ke grafikám na kompu.

MH: Proč jsi se vrátil?

Šimi: Sem se zamiloval. (s trochu provinilým výrazem) Ženská, no…

MH: Víš, co by mě zajímalo? Jakej je rozdíl v evropskym a americkym stylu. Co tam lidi zajímá?

Šimi: V podstatě takovou ikonou v Americe je Troy Lee a tady v Evropě Drudi. Je vidět, že třeba ten Drudi dělá všechno takový bláznivý, ten italskej design byl vždycky někde jinde, na nás až trochu moc crazy. Od toho šly všechny trendy, hadry a takový věci. Na Italech je vidět, že jsou v designu fakt dobrý. V Americe to naopak byla klasika, orli, vlajky, různý lebky. Je tam hrozně široká skupina lidí, trh je úplně jinej. Jsou tam třeba brusheři, který jsou v jiný cenový relaci, a ty podle toho, kolik máš peněz, si vybereš. Když to srovnám s Čechama, tak tady chtějí všichni za tu nejnižší cenu tu nejlepší kvalitu. S tím jsem ze začátku hrozně bojoval, protože jsem byl zvyklej říct: „O. K., chceš dát za helmu 200 dolarů, tak to prostě nebude tip ťop, jestli chceš dát 400 dolarů, tak se s tou kvalitou přitlačí.“ Tady něco takovýho neexistovalo.

MH: Jak to je s českým trhem? Je cítit za ty roky nějaký vývoj?

Šimi: Určitě se to zvedá, alespoň já to tak cítím. Ale je to asi tím, že jsem si už dokázal udělat v republice jméno, a proto je víc práce. Celkově byl ale největší boom asi po revoluci, bylo tady spousta zlatokopů, který přišli rychle k penězům a chtěli mít něco extra. Těch firem tolik nebylo, a tak si mohli dovolit vyšší ceny. Ale pak se začaly objevovat další firmy, přišla konkurence a pomalu začali ubývat lidi, který by měli na to vrazit za lak na helmu desítku. Dneska už to není pro lidi, kteří chtějí mít „jen“ něco jinýho, je to spíš záležitost pro fajnšmekry. Ti už si vytvořili propojení k firmám a většinou zůstávají u svého airbrushera.

MH: A jak se vyvíjíš ty? Já jsem tě začal vnímat hodně kvůli věcem, který jsi dělal pro Romana Buše, tenkrát jsi byl hodně o čopro-cruiserový scéně. Dneska je tě naopak mnohem víc vidět kolem silnice a motokrosu…

Šimi: Je to hodně tím, že jsem radikály dělal hlavně pro Romana, a bývaly doby, kdy stavěl pět šest motorek za rok, teď je to s bídou jedna. Takže s tím ubyla takováhle práce. Ale spolupráce s ním je skvělá, jeho motorky jsou úspěšný. Práce okolo motorek mě baví, když mě teda zákazník necpe do něčeho, s čím se neztotožňuju, ale závodění pro mě bylo vždycky číslo jedna. Vždycky pro mě byl sen mít helmu v motocyklovým mistrovství světa a ve formuli 1. V mistrovství motorek už díky Lukáši Šemberovi, Jakubu Smržovi a Patriku Vostárkovi helmy máme. Na příští rok rozjíždím spolupráci s Lukášem Peškem a Honzou Charouzem. Takže to vypadá, že se mi všechny sny splní.

MH: Co nějaký věci okolo? Hadry?

Šimi: Jo, během roku si občas dám něco takovýho. Hodně toho dělám pro motokárovou firmu MS Kart. Dělám jim komplet design motokár, pro tovární jezdce helmy, k tomu katalog, různý reklamy a tak. Co se týče motorek a doplňků, několik bund jsem dělal pro 4SR. Je to příjemný rozptýlení.

MH: Ještě by mě zajímalo, jestli už jsi v takový situaci a máš to v hlavě hozený tak, že děláš jen to, co tě baví, a odmítáš věci, který tě nebaví.

Šimi: Pořád posílám lidi do… K takovým těm černokněžníkům, orlům a husky spřežením při západu slunce se snad nikdy nedostanu. Co se vymyká mému stylu, tak to prostě nedělám. Kompromisy samozřejmě jsou, ale snažím se držet toho svýho.

MH: To je asi to nejcennější, k čemu jsi se dostal, vlastní styl, který je poznat a držíš se ho. Držím ti palce, ať se ti plní další sny a hlavně ať se pořád držíš toho, co tě baví.

Foto: Archiv

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno