Když ukončíte vyprávění s někým, komu se podařilo něco podobného, dojde vám v hlavě velká spousta věcí. Není to jen o tom vyhrabat zpod kůlny 40 let starou zrezivělou motorku, dokázat ji opravit a vůbec ji (i sebe) uvést do stavu, kdy k sobě získáte jakžtakž nějakou důvěru. Musíte se toho zároveň i přestat bát. Připravit se na ruce permanentně od šmíru, na zadek rozsekaný na kaši, na vtíravý pocit nejistoty, že každý den může dopadnout naprosto jinak, než jste si ho naplánovali.

Budete překonávat něco, co by normálního zhýčkaného motocyklového mastňáka nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Tři týdny na archaickém slabounkém dvoutaktu, na motorce, která nepojede víc než 55 km/h a čelem k permanentní vrtošivosti, která (a zdaleka ne jednou!) přinese nějakou závadu. „No, ono to jede, jak se to vyspí,“ říká o své Jawě s typovým označení 50/23 s úsměvem Libor a mně dochází, že právě tohle je daleko těžší způsob cestování, než jen hupnout na velkou současnou motorku a na každé druhé benzínce se navzájem odměnit kafíčkem a čokoládou. Až velikost překážky definuje velikost cíle. A sednout na Mustanga a dojet na něm až k moři – to už chce sakra pořádný kus odvahy a umu!

 

Na druhou stanu, Milan i Libor jsou naprosto obyčejní dvacetiletí kluci, kteří jen udělali ten krok, který bychom se my báli udělat (a to nejen pro svou lenost). A možná i v tom je nakonec tento projekt nejvíc výjimečný, že zápletka není nikterak přehnaně exotická, nýbrž naprosto obyčejná, a kdyby se nám jen trošičku chtělo, zvládli bychom to taky. O astronomických nákladech nechť jsou jiné cestopisy – i když za jakoukoli pomoc budou tihle kluci (jeden ještě študák) samozřejmě nekonečně vděční…

…aktuální cestu kluků do Skotska můžete na fb sledovat …ZDE

 


 

 

Chorvatsko 2016 – jaké byla naše první jízda


MH
: Přes dva týdny na Mustangu (cca 3000 km!), na takhle malý a starý motorce. Co si vůbec představit, jak to jde přežít?
Libor: Na zadku se musí vytvořit takovej ten vysezenej škraloup a pak se člověk musí jednoduše kousnout, protože když se třeba ráno vstane, nikdy nevíš, co bude navečer…

 

MH: Kdy to doopravdy bolí? A kdy to přineslo největší radost a euforii?
Libor: Blíží se navečer, třeba jsi během dne trochu zmoknul, nemáš co pít, nemáš co jíst, k místu, kde chceš spát, je třeba ještě 100 km a ty pod sebou začínáš cítit, jak to pomalu přestává jet, motorka uvadá. V tu chvíli poznáš pocit naprostý bezmocnosti. A hlavou projede „do čeho jsem se to nechal, sakra, uvrtat“. Ale o to je to hezčí, když se potom nějaký takový trabl překoná.

 

MH: Asi je načase se představit. Co jste kluci vlastně zač?
Libor: Dva kluci z vesnice. Potkali jsme se cca pět roků zpátky, to nám bylo tak 14 nebo 15. Milanův bratranec (tomu bylo 16!) nás právě na Mustangu odvezl na akci do Kněžic a tam jsme propadli kamarádství a motorkám. Začali jsme to furt řešit a probírat. Znáte to.

 

MH: Líbilo se vám hned, že na motorkách se dá i cestovat?
Libor: Určitě, koukali jsme na Trabanty Dana Přibáně nebo na Ewana McGregora. Pak jsme spolu dokonce dělali i papíry a já si hned v šestnácti jako první koupil Varadero 125, pro mě tehdy velká cestovní motorka. Jenže… Pak jsme jeli na nějaký sraz (Milan už měl Mustanga) a já jen koukal. Zjistil jsem, že vlastnit Varana nic neznamená a okouzlila mě ta jednoduchost a zájem lidí okolo Mustanga.

 

MH: Takže jsi koupil veterána?
Libor: Ne, to takhle vůbec nefunguje. Mustang byl vzadu v kůlně, já na něm jezdil už někdy od dvanácti, ale už to byla orezlá zničená motorka. Jsem si řekl, že se kousnu a prostě si taky nějakýho udělám. Koupil jsem tedy jednoho jako zdroj náhradních dílů. Ale ve finále ta konečná motorka vyrostla vlastně na něm. Nový výbrus, lak, všechny opravy, elektrika – je to jako neuzavřenej příběh. Dva roky potom jsme pak s Milanem jezdili na srazy právě jen na Mustangách. Poznali jsme díky tomu hroznou spoustu zajímavých lidí, od bývalých až po současné majitele. Ta motorka spojovala.

 

MH: První delší cesta?
Libor: To byla až tahle právě do Chorvatska…

 

MH: Aha, takže zpět. Pojďme teď Mustanga představit lidem, kteří už třeba nemají ánunk a tuto motorku osobně moc neznají.
Libor: Budu mluvit za sebe, protože svou motorku znám (kluci je mají pojmenované, ta Liborova se jmenuje Eddie a Milan má Alfréda). Je to padesátka, dvoutakt, rok výroby cca 1970, 3,5 koně – základ jsem koupil za asi 2500, ale to byla fakt jen koule rzi. Na vesnici na tom kdysi jezdil každý kluk.

 

MH: Nějaké speciální úpravy pro takovou cestu?
Libor: Když se podíváte na fotky, tak poznáte, že jsme si museli pro cestování udělat brašny. Delší dobu už taky oba používáme odkalovač z traktoru, aby se neucpávaly trysky. A když se povede dát dohromady nějaké peníze před další cestou, tak bychom chtěli bezkontaktní zapalování, protože to je na originálu (nejen při dlouhé cestě) věc vážně bolavá.

 

MH: Dokážeš si všechno servisovat sám?
Libor: Ano, servisujeme si to oba sami. (Libor je automechanik, Milan si dělá strojárnu, pozn. red.). Pokud tohle neumíte, troufnu si tvrdit, že se na podobnou cestu nemůžete na podobných motorkách vydat. Musíte si umět pomoct, dokázat si to opravit. Jak jsme se přesvědčili na cestě, s takovýmto strojem už vám ve světě nikdo nepomůže, a to se může jednat o sebemenší problém.

 

MH: A jak jste se připravovali vy sami, ať to nekotvíme jen na servisu a motorkách.
Libor: Nejdřív jsme si udělali na zkoušku takový zátěžový test. Jeli jsme na konci prázdnin do Harrachova a plán byl udělat za den alespoň 400 kilometrů v kuse. S tím, že si na tom vyzkoušíme, jestli to vůbec půjde. To klaplo. Takže pak jsme na tom začali makat asi půl roku dopředu. S tím, že dneska je každá věc poloviční, když o ní nedáš lidem vědět. Takže vznikla webová stránka, facebooková skupina, což pomohlo přitáhnout fanoušky, kteří chtěli nějakým způsobem pomáhat.

 

MH: Byl nějaký plán, jakože dopředu daná trasa?
Libor: Makarská byl jasný cíl. Po cestě tam jsme se chtěli vyhnout Alpám, přeci jen jsme furt nevěděli, do čeho jdeme, měli jsme respekt z takových kopců. Proto tam se mělo jet přes Slovensko a Maďarsko, přičemž jeden z prvních cílů měla být Považská Bystrica, kde se tahle motorka kdysi vyráběla. Taková „cesta domů“ pro Mustanga. Zhruba jsme si udělali takový limit, že každý den bychom chtěli ujet 300 kilometrů.

 

MH: Kolik jste si vezli s sebou nákladu?
Libor: Hlavně materiál. Každá motorka svůj jeden výbrus, klikovku, rozpočítali jsme počet svíček, žárovky, věci k zapalování – jako dá se říct, že od každé věci jsme nějakou náhradní součástku měli. K tomu věci na spaní (stan, spacáky), něco málo oblečení (mně se třeba nevešly ani kraťasy) a nějaký ty polívky v pytlíku, víc jsme nepobrali. Nemohli jsme motorky přetěžovat, chtěli jsme to udržet asi tak na úrovni, jako bychom vezli spolujezdce – a to Milan vezl ještě pro jistotu dva pětilitrovými kanystry (on ten akční rádius Mustanga není moc velký).

 

MH: Koukám, bylo to rozmyšlený do posledního puntíku.
Libor: Jako docela jo, fakt jsme se tomu dost věnovali. I když samozřejmě na úplně všechno se nedá připravit.

 

MH: Tušili jste třeba, jakou rychlostí budete schopní jet při takové zátěži.
Libor: Hodně lidí nám říkalo, že to pojede stěží čtyřicet, ale nakonec to nebylo tak špatný, jeli jsme konstantně cca 55 km/h. Spotřeba od 2,5 do 3 litrů benzinu, Alfréd (to je Milanův Mustang) jel za míň, mně to žralo postupně víc a víc, přičemž na vině bylo to, že začala prosakovat nádrž – ale to už se holt u takhle starých motorek stává.

 

MH: Co vám řekli rodiče na to, když jste jim oznámili, že v létě jedete na Mustangách do Chorvatska?
Libor: (se smíchem) No, to bylo hodně zábavný. Protože to furt brali jako nesmysl, fór. Když jsme jim pak ukázali celý plán cesty a sdělili termín 3. srpna, tak se začali bát. Byla to doba, kdy byly televizní noviny plné uprchlické krize, nedivím se jim…

 

MH: Jaký byl váš první den?
Libor: Udělali jsme takové malé rozloučení s fanoušky tady u nás a vyrazili jsme. Teda já si celou dobu říkal, že pokud nám to nechcípne a aspoň odjedeme, tak to nebude ostuda. Ale klaplo to, všechno super, dojeli jsme za první den až na hraniční přechod Horní Lideč, vlastně to preventivně odnesla jen jedna svíčka.

 

MH: Jaká byla návštěva Považské Bystrice, kde se tyto motorky kdysi narodily?
Libor: Té mojí se tam moc nechtělo, i po té výměně svíčky byl Eddie (jméno Liborova Mustangu) celý den takový chcíplý, netušil jsem proč. To nebyl dobrý pocit. I samotná Bystrica nás docela zklamala. Lidi tam vůbec netuší, že by se tam něco takovýho vyrábělo, na místě fabriky je cvičák autoškoly a vůbec tady na nás lidi koukali, jako bychom spadli z vesmíru, naprosto nechápali, proč něco takového podnikáme. Druhý den byl večerní cíl termální letovisko Velký Meder.

 

MH: Z tvého hlasu mám dojem, že Slovensko vás teda moc nezaujalo.
Libor: Popravdě ne. Ze všech projetých zemí bylo nakonec asi tou nejhorší, i když Maďarsko se nám nelíbilo úplně stejně. Za tím Mederem jsme pak ještě večer stavěli na benzince, a to už bylo doslova o hubu, podivný zfetovaný týpci a docela hustá atmosféra i kvůli tomu, že se jim nelíbilo, že jedeme na Mustangách. Tam to bylo „rychle pryč“, nebylo tam co hledat.

 

MH: Dál bylo Maďarsko…
Libor: Třetí den bývá kritickej. Nám se to potvrdilo. Dojeli jsme až k Balatonu (vesnička Tristana) a že se teda jdeme najíst a vykoupat. Když jsme se vrátili k motorkám, já už jsem nenastartoval. Ono se to dalo čekat, dva dny to vadlo, tady už to řeklo dost. Takže jsme poprvé ve větším montovali, seřídil jsem zapalování, všechno vyčistil a padla tam i další svíčka.
Pak to ale zase jelo a my až tady začali trochu pozorovat, že lidi postupně na naše motorky docela reagují – ten první byl Čech z okýnka auta. Ono je to svým způsobem příjemný, dá to pocit, že nejedete sám, že se o vás někdo zajímá.

 

MH: Podle zápisků na vašem Facebooku vím, že u Balatonu přišla největší oprava, krizovka, ale to bylo na motorce tvého kolegy Milana.
Libor: Jeli jsme podél Balatonu po té hlavní silnici. Byla samá díra, tak jsme ji přejmenovali na „maďarskou D1“. Pak jsme zastavili na červenou, úplně obyčejně na křižovatce, a Milan najednou, že mu to nějak šmajdá. Mysleli jsme, že asi nějaká osmička. A když padla zelená a my se rozjeli, jeho motorka se jakoby podlomila. Klekneme k tomu a koukáme na vylámaný dráty kolem dokola. A to už nebyla sranda, v první chvíli mi prošlo hlavou, že tady naše cesta asi skončila…

 

MH: Chybělo jich tuším patnáct!
Libor: Přesně, chybělo jich patnáct a my jich vzali hrst (původní záměr byl vzít tři!). Spočítali jsme je a zázrak – my jich vezli vážně přesně akorát 15. Takže kolo dolů, celé tak nějak vyplést (což jde samozřejmě podstatně hůř, než když ho vyplétáte doma v klidu celé), tedy jsme to nějak násilím cikcak promotali a kolo vypadalo nakonec docela OK. Radši jsme ho ale prohodily na předek, aby na něj nebyla až taková zátěž. A musím tu opravu nakonec i pochválit, protože Milan tam má to kolo takhle pořešené až do dneška!

 

MH: Pro zajímavost, kolik si taková oprava „na koleni“ vyžádala času?
Libor: Přes dvě hodiny, pak ještě centrování a výměna kol. Vlastně jsme to dělali někdy do čtyř odpoledne a my chtěli jet dál, abychom alespoň trochu splnili denní limit 300 km a další den se nemuselo jet třeba 500, to už by byla darda. Nakonec jsme to ale nedali, v podvečer jsem ještě píchnul, ke všemu to vypadalo na déšť… Takže nakonec jsme pomocí telefonu našli v okolí penzion a poprvé jsme šli spát do postelí. To by už bylo moc tvrdý, jít v tomhle opravovat motorku, zmoknout a ještě večer vybalovat stan.

 

MH: Kolo jste zalepili a…
Libor: Člověče, motorky jsme zatlačili do takový malý garáže, odstrojili a pak tam přišel takovej chlápek. Začal „á, Mustang“, moc se mu líbilo, že absolvujeme takovou cestu, takže nakonec jsme dali i nějaký pivka, pokecali, nic už neřešili a šli doopravdy spát.
Opravu jsme nechali až na ráno a byl to urvaný ventilek. Asi ta zátěž byla až moc veliká. Dali jsme tedy duši novou (tu jsme samozřejmě díky sponzorům měli s sebou). Mimochodem, ptali jsme se chlápka na třeba nějaký motoshop v okolí, tak se mále poprskal smíchy, ale s tím se počítalo. Vzali jsme to teda pořádně, motorky jsme komplet prohlídli (už bylo těch trablů posledních dvou dní dost) a před polednem vyrazili konečně do Chorvatska.

 

MH: Já mám z chorvatský hranice několikanásobnou zkušenost, že když vidí člověka na motorce, tak se hnedka ptají po drogách. Zajímalo by mě, jestli čuchali i po dvou klucích na pionýrech?
Libor: Ne, byli naprosto v pohodě. Chtěli vědět, co to je za starý motorky, a vyprávěli, že tam pár dní předtím projela skupina Poláků zas ve starých autech. Nebyl tam žádný problém, to bylo fajn. Jen jsme tam poprvé zaregistrovali ostnatý dráty a brány proti uprchlíkům, byl to takový trochu divný, nepříjemný pocit.
Mimochodem, na první benzince na chorvatském území se na nás však hned vrhnul pumpař a česky povídal, že bydlel v Brně, že to u nás zná. A že jsme blázni, že jedeme takovou dálku na takových vykopávkách, protože on má doma eRjedničku, ale nejezdí, jen tak občas kolem komína.

 

MH: Musí to být nevšední zážitek, sedět na malým Mustangu, rozhlídnout se a vědět, že jsi na tom vážně dojel až do Chorvatska…
Libor: Jasně, super pocit, že jsi to dokázal. Ta země se mi navíc zalíbila. I když jsou to tak trochu blázni, aspoň co se řízení týče. Třeba projet na takový malý motorce mumraj, jako je Záhřeb, je fakt očistec, tramvajový pásy, přejíždět na fichtlu z pruhu, nikdo nekouká…

 

MH: Napadlo mě, jeli jste s navigací, nebo fakt jen na jih za sluníčkem?
Libor: Ne, navigaci jsme měli. Zaplať pánbůh. Teda ne na motorkách, ale v telefonu.

 

MH: Předpokládám, že tady už jste potkávali hodně Čechů. Jaká byla jejich reakce, když viděli kluky na starých Jawičkách? Styděli se za vás, nebo naopak byli nadšení, hlásili se?
Libor: Bylo to fajn. Třeba v Záhřebu chlápek málem vypadnul z Partnera z okýnka (ale to vlastně nebyl Čech, ale nějaký cizinec). No a pak přišla Plitvická jezera, Split, cesta podél moře – a to už bylo vlastně furt dokola. Lidi se hlásili, zdravili, někteří se chytali za hlavu i motorky najednou začaly fungovat naprosto v pohodě. Mašiny vydržely i slejvák právě před Splitem.

 

MH: Dojeli jste do cíle na Makarskou. Za kolik dní a kolik to bylo kilometrů?
Libor: Cesta tam nám zabrala rovných pět dnů, najeli jsme něco okolo 1500 kilometrů. Když jsme byli na místě, jako první jsme si řekli, že si dáme nějaký den volno a motorkám (a našim zadkům) dopřejeme trochu klidu. Protože jak šáhneš na Mustanga, na blbej šroubek, tak máš hned ruce od šmíru. A jelikož jedno navazuje na druhý, už nikdy neskončíš. Až před odjezdem zpátky jsme udělali takovou větší údržbu. U mě se vyměnily kladívka a kondenzátor, seřídili jsme zapalování. Milanovi to jelo trochu líp, tam jsme jen vyměnili prasklou žárovku a řetězy jsme tady pořád dotahovali, protože jak to bylo těžký, tak dostávaly neskutečně zabrat. A samozřejmě obejít s klíčem a šroubovákem všechno, co se dá – to se zkrátka musí.
Ale motorky musím pochválit, protože ono to vážně drželo. Třeba do válce jsme se jen koukli, jestli není něco připečený nebo tak, ale všechno bylo v normě a v pohodě…

 

MH: Koukám, začali jste si věřit, proto jste se rozhodli pro zpáteční cestu přes Alpy?
Libor: No, trochu nám otrnulo, riskli jsme to. Samozřejmě jsme nejeli přes horský průsmyky, ale vzali jsme to klasicky přes Slovinsko a Rakousko, takže kopce jsme si dali, takový ty normální. Ale i to stálo to za to!

 

MH: Motorky to zvládly? Neodpustím si otázku – odráželi jste se v kopcích i nohama?
Libor: Já měl poslední krušnou chvilku těsně za Makarskou, kde mi Eddie přestal z ničeho nic jet, ale nakonec se ukázalo, že to byl jen uklepaný kabel od cívky. Pak už to mně jelo do konce cesty super bez problémů (kromě pár výměn svíček, ale ono bylo v tom týdnu vážně moc vedro. Milanovi přišly krušnější chvilky vlastně až po Alpách.
Ale samozřejmě všechny ty vršky jedeš na jedničku, „hůůůůůůůůůůů“ a došlo i na to odrážení nohama, vždyť tohle patří k těmhle motorkám.

 

MH: Co potkalo Milana?
Libor: No, to se odehrálo až skoro na konci cesty, v Rakousku. Milanovi praskla řadička, tak blbě v tom osazení. A tu nemáš kde sehnat, vyměnit. To se muselo jenom zavařit. A najít tam o víkendu někoho, kdo by byl schopný a ochotný, to byl opravdu úkol. Chvilku se to zdálo až neřešitelný. Měli jsme ale štěstí i tentokrát, poblíž se konal sraz nějakých traktorů, nějaká oslava. „Sláva, zemědělci,“ napadlo nás, ti to budou umět. Ale taky ouha. Až pak přijel nějakej místní guru (měl největší, takovej ten americkej traktor s obrovskýma výfukama), ten konečně tu opravu dokázal udělat. Nakonec z toho byl fajn zážitek, vyfotili se s námi i s motorkama – myslím, že i oni budou vzpomínat na bláznivý Čechy na takových starodávných olejničkách.

 

MH: Tedy nakonec všechno dobře dopadlo. Dojeli jste, dokonce vás v rodným městečku Městec Králové čekalo i přivítání.
Libor: Jo, ta cesta pak už docela šla, s běžnou údržbou jsme to zvládali na pohodu, ještě i v Čechách jsme se stačili pocourat. A to přivítání bylo taky super. I když trochu s nervama, protože jsme se ještě předtím stavili na obědě a Milanovi pak upadla motorka. Ale když jsme přijeli domů na náměstí a viděli všechny ty kamarády a rodiče, co tam na nás čekali, to bylo docela až na slzičky. V tu chvíli ti dojde, že jsi to teda fakt dal…

 

MH: Pojďme to trochu sesumarizovat. Co to tedy znamená, podniknout takovouhle cestu?
Libor: Připravit se musíš na cca deset hodin denně v sedle, na řadu oprav a nutnost řešení problémů. Cesta tam nám trvala pět dnů, zpátky jsme jeli nakonec čtyři dny. Dohromady jsme najeli necelých 3000 kilometrů, ale úplně přesně ti to neřeknu, protože Milanovi přestal na cestě zpátky fungovat tachometr a mně to začalo od půlky Chorvatska najednou dokonce kilometry i odčítat! A i o tom je cestování na Mustangu, že ty závady jsou občas spíš sranda.

 

MH: Víš co, mně nedá a musím se na to zeptat. Jak člověk udrží pozornost na takovéhle cestě? Jet něco přes padesát, to musí být šílený hlavně na dlouhých rovinkách…
Libor: Jo, taky jsme blbli, to je vidět třeba na našich videích. Na rovinkách jsme se jako předjížděli, najížděli za sebe. Ale většinu času si třeba zpíváš, počítáš značky, patníky, stromy, cvičil jsem s prstama. A taky furt přesedáváš z půlky na půlku. Prdel dřevění. A čím jsi víc na jih, tím větší pozor musíš dávat na řidiče. Jak v Chorvatsku místní jezdí, to je opravdu divočina.

 

MH: Když to takhle vidíš, dala by se tahle cesta absolvovat bez toho, aby člověk nebyl automechanik a neměl tu motorku naučenou do posledního šroubku?
Libor: Spíš ne. Anebo by ten dotyčný musel mít obrovský štěstí, aby mu motorka vydržela…

 

MH: Prozradíš, kam povede vaše letošní cesta?
Libor: Vlastně hned po dojezdu jsme začali hledat nějaký další cíl. Napadlo nás vyjet opačným směrem od Chorvatska, abychom měli tu Evropu projetou zdola nahoru. Takže pojedeme do Skotska. Místo ke sluníčku pojedeme do deště a na kilometry by to měla být zhruba dvojnásobná cesta.

 

MH: Už se chystáte? Přijde nějaká novinka, nebudete třeba partičku rozšiřovat?
Libor: Myslím, že ne, zůstaneme dva, jsme na sebe zvyklí, pomůžeme si navzájem a táhneme za jeden provaz. Ve více lidech už by ses musel přizpůsobovat víc věcem a to není snadný. Takže v tomhle změna nebude. Motorky samozřejmě připravíme, moc by se mi líbilo, kdybychom našli alespoň tolik sponzorů (kamarádů), aby se na Mustangy dalo namontovat bezkontaktní zapalování, to by nám hodně pomohlo, to by byla velká paráda. Milan je ještě na škole, ty peníze na to se hodně těžko scházej.
… a pak nový rozety, pláště, tlumiče, možná kola – ale motory vypadaly fakt naprosto v pohodě, tam to vidíme jen na standardní údržbu, tam nebudeme nic měnit ani upravovat (holt, stará dobrá práce, držák!).

 

MH: Takže bude Lochneska?
Libor: Jasně. Startujeme cca třetí týden v červenci, to chceme vyrazit. Strašně se na to už těšíme a zase všechno chystáme do posledního puntíku. Sledujte náš facebookový profil „S Mustangy v jedné stopě“. Budete tam s náma…

 

MH: Pokud by na závěr bylo místo pro otázku typu „Chtěl bys dodat něco na závěr?“, tak by to bylo supr.
Libor: Určitě! Na závěr bychom chtěli poděkovat všem našim sponzorům, rodičům a kamarádům, kteří v tom jeli a jedou stále s námi. To nám dodává velkou sílu a radost.

 

 


 

Naše technické informace v jednoduchém souhrnu

Jelikož si trh žádal motorku s malým obsahem, která ovšem měla vypadat jako motorka, a ne jako skútr, přišli v Považské Bystrici se vzhledově úplně novou verzí Jawy 50, kterou nazvali Mustang. Chtěli ale zanechat podstatu pionýra, a tak nechali motor a rám. Zbytek se lišil úplně. Původní nápad i název však pochází z Itálie od firmy ItalJet, která od Jawy nakupovala podvozky a motory z typu 05 a skládala motorky nazvané právě Mustang. Jelikož Jawa zrovna v té době vymýšlela stejnou věc, rozhodly se tyto dvě firmy spolupracovat. Mustang byl vyráběn od roku 1968 do roku 1983 a vyrobilo se jich 37 631 kusů. V době výroby Mustangů ten, kdo ho vlastnil, byl mezi ostatními velkým pánem. A podle nás je to tak i dnes.

 

Název modelu: Jawa 50/23 Mustang

Výroba: 1969 až 1982 (předchůdce Jawa 50/20 Pionýr)

Motor: dvoudobý, vzduchem chlazený 49,9 cm3

Palivo: benzin míchaný s olejem (1 : 30)

Vrtání × zdvih: 38 × 44 mm

Výkon: 3,5 koně @ 6500 ot./min.

Zapalování: setrvačníkový magnet PAL

Převodovka: třístupňová

Rám: ocelový, trubkový ze 4hranných trubek

Brzdy: vpředu i vzadu bubnová, ø 125/20 mm

Rozvor: 1165 mm

Nádrž: 7,8 l

Světlost: 120 mm

Hmotnost bez paliva: 65 kg

Nosnost: 160 kg

Cena: dá se sehnat zadarmo, ale renovované kusy se začínají šplhat i přes 25 000 Kč!!!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno