BMW R nineT Racer – srdcem

Všichni mě od téhle motorky zrazovali. Říkali mi: „To si dáš, uvidíš… je to nepohodlný, neovladatelný, neposedný jak tři malý kůzlata.“ A vážně vám nelžu, ani tady, ani v zahraničí jsem o něm nečetl nic, co by mne to květnové pondělní ráno přimělo se na Racera nějak výrazněji těšit.

A když použiju asi vůbec nejadekvátnější termín, tak mě při prvním nasednutí dokonce naplno „sral“, protože tak skrčený posez à la vosa přilepená na bonbónu jsem už dlouho nezažil. Připadal jsem si jako debil, a to doslova a do písmena! „Bože, do čeho jsem to zase vlezl…“ Dávám plyn, pak za dvě a mizím to někam vydejchat.

 

Teprve teď to ale celé začne. Vjel jsem do tunelu, který se jmenuje Blanka. To je tady v Praze taková velká ďoura pod zemí. Já byl mírně předkloněný nad tím předním závodnickým plexi a v jeho odrazu se rozeběhla nádherná světelná show. Odlesky lamp. Ubíhající světla v obraze, málem jsem v tu chvíli okouzlením ani nedýchal.

Znáte ty dlouhé záběry z francouzských filmů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých? Přesně tam to je. Mrknutím oka zapomenu na všechno, čím mě Racer štval. Do hlavy mi najíždí titulní motiv melodie Ennia Morriconeho z filmu „Le Professionnel“ s Belmondem. Ta táhlá linka podržená houslemi až někam donekonečna… Jedu a jsem tady sám!

Jsem naprosto přesně chycenej, za slovo „sral“ v úvodu textu se omlouvám, ten zážitek je tak autentický, že už ho nemůže přemoct žádná námitka. Nejsem renegát, opuštěnej vyděděnec společnosti, není to póza, je to naprosto dokonalá vzpomínka na tu dobu a pocity, které jsem měl jako dítě nad plakáty takových motorek. Důvěrně to poznávám. Bolelo to, muselo to tak být, protože to bylo ještě syrové. Motorky tehdy přeci vycházely ze závoďáků.

To až za poslední dobu jsme natolik zparchantěli a zpohodlněli, že vlastně zapomínáme, jaká byla kdysi podstata. A taky se tomu muselo trochu nakládat, aby to jelo. A výhra nebyl součet, ta byla vždycky jenom napřímo zasloužená. Mašiny tu nebyly proto, aby nahrazovaly divan v obývacím pokoji, existovaly proto, aby byly vždycky první. A proto vsaďte právě na Racera!

Na další tři dny už tohle BMW nepustím z rukou a ten famózní světelný zážitek v Blance jsem si dopřál věru ještě tak pětkrát. A pokaždé jsem z úchvatné podívané naprosto unešen. Až pak jsem ji na chvíli na porovnání půjčil našemu grafikovi Jirkovi a ten mi po chvilce v SMS napsal: „Poslyš, ale to je vážně hodně sprostá motorka!!!“ Čímž se mi chce říci, že byla BMW nineT Racer právě naprosto adekvátně redakcí MH otestována a zhodnocena!

 

BMW R nineT Racer – mozkem

Pojďme si teď zalistovat v mém testovacím zápisníku. To je takový bloček, kam si vždycky při drndání mašin zapisuju ty nejdůležitější poznámky, abych na něco nezapomněl, až to pro vás budu sepisovat.

I tady je na prvním místě pozice jezdce. Ta je opravdu pro současné motorky naprosto netypická. Takhle s váhou na rukách se dnes už nesedí na ničem (ani na supersportech!). A to s sebou nese některé efekty, které na vás budou působit: Třeba to, že si docela fest zaposilujete se spojkou, protože při jejím ovládání se budete na řídítkách dost zapírat. Chce to trochu cviku a po přejezdu městem jsem se přichytil při tom, že jsem si začal i malinko „ulevovat“, protože mě prostě bolely ruce. A to není moc dobře, jelikož tahle motorka musí být neustále pod kontrolou, krocená oběma řídítkama!

Ulevit se dá také vysokou rychlostí, tedy „nalehnutím“ na protivítr. Čím dýl na ní jedete, tím víc vám dochází, že při rychlé jízdě je nejpohodlnější a kupodivu taky nejzvladatelnější. I v našem testovacím super oblouku na Libichu nakonec byla hodně sebejistá (Carlos uznale pokýval). Rychlost jí zkrátka prospívá a naopak nechtěl bych se třeba dočkat dne, kdy bych se s ní měl motat v Alpách v těch dvojkových vracákách. A ještě jedna poznámečka k tachometru, ten neobyčejně kecá (asi aby naplnil ambice řidičů, co chtějí mít se vším na Racera), na dálnici jsem měl na ukazateli 160 km/h a předjížděl jsem kamiony jenom tak tak tak…

Co mě hodně mrzelo, to byly páčky ovládání. V černém moderním provedení to nevynikne, to by chtělo ty klasické dlouhé hliníkové klepající se s kuličkama na koncích. Protože pak už by byla ta iluze opravdu naprosto rozechvělá a dokonalá. Dokonce i efekt podélně uložené klikovky je u téhle motorky víc znát než u současných motorek (a je to opět tím, jak ležíš na rukách). Takže přidáš plyn a ono to citelně cukne s jádrem doprava. Bože, ono je to vážně úplně ve všem jak stará motorka.

Somik trochu haněl plast, ze kterého je vyrobená polokapotáž, ale to mi přijde v současný době už trochu off-topic. Kolik by to totiž vážilo z plechu a jaká by pak byla cena… A ještě dvě praktické poznámky: Po 200 kilometrech jízdy tím, jak jsem v sedle zapřený, malinko začínám cítit třísla, a když budete chtít opravdu potahat, připravte se, že adekvátně s úsilím se také navyšuje spotřeba – tedy z běžných čtyř celých něco není problém povyskočit na osm a co já vím, kam by to šlo postrčit ještě dál!

 

Kup si ji, když…
  • toho moc nenajezdíš,
  • máš zadek a koule ze železa,
  • byl jsi někdy na závodech před rokem 1980.

 

Nekupuj si ji, když…
  • máš nápady, že bys mohl občas cestovat,
  • jsi spíš takovej třasořitka,
  • nemiluješ filmy J. P, Belmonda.


 

 

Honda CB1100 RS – srdcem

Naprostý opak toho, co jsem psal o BMW. Na tuhle Hondu jsem se těšil od první vteřinky, co mi ji na podzim v Miláně představili. Důvod byl nad slunce jasný. Jestliže Yamaha (dočasně?) upustila od produkce modelu XJR1300, tak je tahle Honda CB1100 RS jediným naháčem na trhu se sportovním základem a s velkým čtyřválcovým řadovým motorem s žebrama, a to je přeci klasika!

Motorka přesně toho střihu, jaké jsme před třiceti lety obdivovali, a moderní svět technologií a posedlosti čísly nám ji vzal. To nádherné dominantní žebrování, hromada motoru, nekompromisní linka čtyř svodů obepínajících mohutné jádro, silná litá kola, kulaté světlo a dva chromované výfuky po stranách… To se na mě nezlobte, ale takhle přeci vždycky vypadala a navěky taky má vypadat opravdová motorka.

Když ji navíc vymazlíte svítícími tlumiči od Showy, žlutým vinutím a radiálním pornem od Tokica,vznikne vám z toho monument, na kterém se vlastně nemusí ani jezdit, radost je už jen se jí dotýkat. A přesně to prožívám i já, když jí k tomuto testu přebírám. Je ve mně jako v pokojíčku a hutnost zde přítomná mě koldokola objímá. Pokud jsem si BMW test postavil na muzice z filmu, tady se mi vybaví následující vzpomínka: Velký závodní víkend na dymokurském okruhu, nějaká osmdesátá léta a přesně takovéhle první velké japonské motorky, které tam (nevím, kde se v utemovaném Československu vzaly) na parkovištích začaly sem tam postávat a my kluci na ně chodili slintat jako na oltář.

 

V hlavě mi z ničeho nic naskočí melodie I Only Wanna Be With You od Samanthy Fox. Asi proto, že to bylo to, co tam tehdy hrálo z tlampače rádia nejvíc nahlas, a možná také proto, že Samantha pro nás tehdy byla taková celá plná, lesklá, nedosažitelná, ale my měli fantazii a bylo nade vše jasné, že když se jí zachce, nebojí se to rozbalit a všem to „svý“ taky ukázat.

Byl to pro nás balíček vůbec toho nejvíc, po čem jsme tehdy mohli toužit. A je neuvěřitelně krásný pocit po těch letech jet na motorce, která ten současný zběsilý útěk do budoucnosti zase o chvilku odkládá. Ano, takovéhle byly motorky před lety a takovéhle jsou i dnes. Přední kolo trochu neposlouchá, malinko to celé padá do zatáčky, ale motor táhne jako sedm bejčků z pivovaru, a navíc je celá ta konstrukce tak vstřícná a pohodlná. A hlavně poctivá! Jako to bylo tenkrát. Před těmi lety jsem si vysnil, že na těchto motorkách se musí sedět jako na trůnu, a nespletl jsem se, cítím se opravdu jako král!

Honda CB1100 RS – hlavou

I tady tedy pár bodových poznámek z mého testovacího bločku. Podvozek se houpe, ale je nastavitelný. Přesto nemůžete čekat zázraky, má to být primárně pohodlná motorka. Sedlo je hodně fajn třeba i na posez v kraťasech, a když si tento stroj pořídíte domů, věřte nám, že vás po projížďce pochválí i vaše partnerka. Nohy jsou příjemně a logicky zalomené pod tělo a ruce víceméně položené na dostatečně širokých řídítkách(!), v čemž Honda v minulosti občas trochu pokulhávala.

Převodovka má tužší chod, občas se musí řidič při změně kvaltu o páčku trochu zapřít. Naopak na plynovou rukojeť motor reaguje naprosto sametově, jako by vás k té rychlosti vpřed vezl neviditelný výtah. Navíc přes dva klasické kulaté budíky je krásný výhled do kraje a na tomto místě jedna neodpustitelná výstraha – chraň vás ruka páně prznit to nějakým přídavným plexištítkem – to ať vás ani nenapadne! Jednak by se vám s ním s největší pravděpodobností začaly klepat řídítka, jednak do 160 km/h se to na téhle velké motorce v pohodě přežít dá a víc přeci není k retro zážitku potřeba.

A ještě jedna pozitivní a praktická. Ta motorka je ve městě strašně dobře vidět. Už tím, jak je společně s jezdcem masivní a na silnici dominantní, navíc ji za přispění opravdu silného LED velkého světlometu ani ve slunečném dni nepřehlédnete. Což je fajn. Jen tak dál, požírám další a další kilometry a nacházím jen další a další pozitiva. Víc a víc si užívám. Otočme proto list na verdikt tohoto testu a rozsekněme to. Mám takový dojem, že to nejdůležitější už nám z toho tak nějak samo vyplouvá…

 

Kup si ji, když…
  • chápeš význam výrazu „opravdová motorka“,
  • dokážeš docenit, že si na nic nehraje
  • a byl jsi někdy na závodech po roce 1980.

 

Nekupuj si ji, když…
  • chceš sportovní bike. Tím není – je to citovka,
  • jsi rváč a potřebuješ soupeře, ne parťáka,
  • … sorry, ale víc „proti“ mě už prostě nenapadá.

 

 


 

 

VERDIKT

Týden tohoto zatím (pro mě) nejlepšího testu letošního roku je fuč a já se mám na tomto místě virtuálně rozhodnout, kterou z těch dvou novinek bych si vybral a kterou postavil s hanbou za garáž. Jak už jsem nakopnul téma na začátku, nebude to vůbec jednoduchá volba, protože je každá z nich vlastně úplně jiná a pro někoho jiného určená.

BMW je rozhodně charismatičtější, víc bolí, ale taky po téhle stránce jezdci daleko víc dá. Je to zkrátka zážitek se na něm projet, nutí vás dělat nerozumné věci, nutí vás se s okolím prát. A to je to zábavné, jenže taky ne napořád. Nedokážu si třeba Racera představit jako motorku na každodenní cestu do práce, například po Praze. Jasně, chvilku to bude super frajeřinka, ale pak, až šestkrát zmoknete, odstojíte si hodiny na semaforech a furt dokola se za řídítka budete skládat jak paragraf, vás jednoho dne zákonitě ta motorka začne štvát. Proto je u BMW R nineT Racer moje rada následující. Tahle motorka je určena pro sváteční jezdce, pro žáky starých závodnických škol, pro lidi, kteří sem tam potřebují vypnout mozkovou centrálu a jednoduše a dobře potahat za plyn. Je to motorka o rychlosti a taky je tam ten bublák boxera, který se rozhodně neoposlouchá. Ano, tohle může být partnerka na celý život, ale jen pro velmi úzce vyhraněnou skupinu „speciálních“ osob. A to si v sobě už musí vyhodnotit každý sám!

Honda je krásná. Sice vám na ní koule nenarostou tak rychle jako na bavoráku, ale čím víc se s ní budete projíždět, tím víc ji budete obdivovat. Moc krásné je její ovládání zejména v pomalých rychlostech (navzdory své váze), pro město má dokonalý odpich a je tu hlavně posez, který navozuje jezdci pocit aristokrata. Svezení na Hondě CB1100 RS nemá ve skutečnosti nic společného se sportovními motorkami uplynulých dekád (jako BMW), ale docela dobře si za jejími řídítky uvědomíte, jak si předešlé generace představovaly opravdový velký nahatý cesťák. Nic tu není ošizené, je postavená komponentů, ke kterým se budete rádi vracet, budete se s nimi mazlit a obdivovat je.

Oproti BMW je Honda zkrátka větší masovka… A myslím si, že nemá cenu k tomu dodávat víc.

Co musíte vědět:

BMW R nineT Racer

*je to od BMW průkopnický počin, ačkoli vychází ze základu dnes už klasické nineT,

*plných 116 Nm točáku dá už v 6000 otáčkách,

*klasika je teleskopická vidlice, dělená řídítka i dva válce do stran,

*dominantní je polokapotáž s kulatým světlem a BMW závodnická barva

* a zalehávací pozice samotného pilota, o tom bude hodně celá ta reportáž.

Čísla k BMW

Výkon: 110 koní při 7750 otáčkách

Motor: 2válec boxer 1170 cm3

Rozvor: 1491 mm

Pohotovostní hmotnost: 220 kg

 

Co musíte vědět:

Honda CB1100 RS

*zaplnila velkou díru na trhu, klasický retro velkoobjemový řadový čtyřválec, naháč,

*motor je střídmější než u BMW, 91 Nm točivého momentu, ale už v 5500 otáčkách,

*spousta racingově se tvářících komponentů – Showa i 4pístky Tokico,

*dominantní je tu ale hlavně motor s nádherným žebrováním, takový už jinde nekoupíte,

*na pilota je nachystán strmější úhel řízení než u sesterského modelu EX.

Čísla k Hondě

Výkon: 90 koní při 7500 otáčkách

Motor: 4válec řaďák 1140 cm3

Rozvor: 1485 mm

Pohotovostní hmotnost: 252 kg


text: Honza Karásek, foto: Karel Táborský, vyšlo MH 4/2017

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno