Domů Motorky Srovnávací test – Triumph Street Scrambler vs. Ducati Scrambler Icon

Srovnávací test – Triumph Street Scrambler vs. Ducati Scrambler Icon

Triumph Street Scrambler vs. Ducati Scrambler Icon. První dojem je naprosto čistý – málo koní, milé reakce, trpasličí rozměry a vše plné laskavosti

15.6.2021

1732

Triumph Street Scrambler vs. Ducati Scrambler Icon. První dojem je naprosto čistý – málo koní, milé reakce, trpasličí rozměry a vše plné něčeho, co bychom úplně nejpřesněji připodobnili k laskavosti.

Úvodní kilometry dnešního srovnávacího testu dvou Scramblerů (z kategorie za lidovku!) asi nebudou z těch, které by nám při retrospektivách drhly vzpomínky adrenalinovými struhadly, ale to v nich přece nikdo nehledal. Mají v sobě totiž jinou sílu a jinou energii. A image Triumph vs. Ducati…

Naším hlavním úkolem je se s nimi co nejdokonaleji sžít a reálně a popravdě je představit všem těm, kteří o podobném stylu sní. I proto stavíme hned na okraji Prahy a já mám plnou hlavu témat k hovoru. Včetně toho nejpodstatnějšího – komu je reálně doporučit. Ovšem, ještě než se Somikem došlápneme ze stupaček na zem, už se k nám ženou odpovědi úplně samy.

Chlápek středního věku, tričko s límečkem, nezbytná mošnička na kšandě a kraťásky… „Ahoj, kluci,“ valí na nás tunu své čerstvě rozpoutané lásky, „víte, můžu se podívat z blízka? To je nádhera! Hele, já na motorce nikdy moc nejezdil, ale tohle mě strašně bere. Ježíš, to je hezký, fakt se mi to líbí. Jo, přesně takovou motorku bych jednou chtěl. Já se teda krotím kvůli ženě, ale tohle by mi snad i povolila. Jezdí se vám na tom hezky?“ A druhá zastávka to samé a do večera ještě dvakrát ve stejným vydání, dokonce jednou i v podání mladé paní s kočárkem!

Takže ano, jsme ve správný čas se správnýma motorkama na tom nejsprávnějším místě. Hned na úvod vnímáme, že takový zájem laiků „z ulice“ už tu dlouho nebyl. Jako by vážně bylo úplně jedno, kolik má stroj koní, kolik stojí anebo z kterého kosmického materiálu jsou vyrobeny komponenty – naopak, daleko nejdůležitější je tady faktor, že se lidem prostě líbí a jsou jim tak nějak podvědomě sympatický!

Představení italské

Ducati přišla se Scramblerem jako s úplně novým modelem. To bylo v roce 2015. A vzala to doopravdy z gruntu, nejenže přišla s doopravdy fungl novou motorkou, ale nové oslovené skupině zákazníků přizpůsobila i prodej. Na prodejnách se to začalo hemžit šuplíky z papírového recyklátu, přírodními barvami a vše začalo víc vonět po kávě.

Bingo! Navíc se tomu uvolněnému stylu povedlo velice dobře přizpůsobit i podstatu techniky. Na zákazníka nečekalo nic, co by bylo kdovíjak komplikované. Jednoduchý vzduchem chlazený dvouválcový motor, který evokuje uvolněný vzhled třeba tím, že není při pohledu zpředu hyzděn chladičem.

Velice nízká celková hmotnost, příjemné měkké sedlo s nekomplikovanou možností došlapu na zem, vzpřímený posez, vyšší a dostatečně pohodlná široká řídítka. Přílišnou komplikovaností neprudil ani malý digitální budíček. Všechno správně vyvážené, barvy zvoleny spíš pastelové a moc se povedla i boční linka zkrocených výfukových svodů, které to všechno podmanivé brumlání předávají podsadité výfukové koncovce.

A protože usnout na vavřínech se nemá, přišla Ducati na sezonu 2019 i s několika inovacemi tohoto modelu. Nové přední světlo s LED technologií pro denní svícení, přístrojový panel přidal informace o zařazeném kvaltu a dojezdu na nádrž. Fajn je nyní také možnost propojit svou motorku s telefonem – to pak máte možnost sdílet svou jízdu i pomocí aplikace.

Mírné změny nastaly rovněž po technické stránce, nový Scrambler dostal upravené tlumiče, moderní náklonové ABS a také hydraulické ovládání spojky, které vystřídalo lanko. Samotný ICON pak zůstal v nabídce dál takzvaným entry modelem, tedy s litými koly a jednodušším výfukovým krytem a za nejsympatičtější peníze.

Představení britské

Tady budeme muset na tu historii maličko jinak. Ano, kdysi dávno (fakt dávno) na něčem podobném jezdil i Steve McQueen, takže si za řídítky vážně můžete připadat jako on – zážitek tudíž identickej! Ovšem model pod označením Scrambler, tak jak jej chápeme dnes, hledejte v nabídce britského výrobce až po roce 2006.

Nejdříve jako vzducháč, následně pak od roku 2016 s kapalinou chlazeným motorem. Nicméně ten krásný rodokmen je skutečně tou největší přidanou hodnotou, kterou tady máme.

Dva po délce motorky tažené výfukové svody, to je samozřejmě dominanta, podle toho taky tu motorku ihned mezi stovkami poznáte. Pak jsou tu ale i klasická vyplétaná kola, trubkový rám, prachovky na vidlicích, kulatý světlomet, měkké klenuté pohodlné sedlo a vše doplněno o všude přítomné „Téčko“, to abyste si byli skutečně jistí, že opravdu jedete na „TÉ“ legendě.

Následně pak i tahle motorka přišla pro rok 2019 s několika vylepšeními. Nový Street Scrambler má hlavně o deset koní víc, než měl ten předchozí, což je hodně podstatné, protože předchozích 55 bylo fakt málo! Zlepšilo se spalování, plnění, motorka má dva jízdní režimy (Road a Rain), docíleno bylo i nižší váhy (pod 200 kg s náplní), nově jsou použity brzdiče Brembo.

Je dobré, že vypínatelná zůstala kontrola trakce i ABS. Co pak nesouvisí s technikou jako takovou, je ten červený lak nabízený pod označením Cranberry Red, to tu motorku opravdu vytáhlo opticky na Olymp. Stala se z ní skutečná královna ulice…

Jedeme na výlet

To nejdůležitější již zaznělo a my se můžeme věnovat jízdě a praktickým postřehům. Věta z úvodu testu platí. Obě jsou opravdu jemné, nekomplikované, a tím pádem i snadno ovladatelné. Jejich rozdíly se skutečně odehrávají v naprostých maličkostech, proto nehledejte propasti. Neexistují. Vyberte si, která vám bude blíž naturelem, a budete spokojení!

*Manipulace. Obě jsou řekněme nevysoké a při jejich nízké váze je manipulace na místě (například při vystrkávání z garáže) naprostou hračkou. Díky rozevřeným řídítkům jdou snadno tlačit, ale není problém vycupitat, i když sedíte v sedle. To je hodně příjemné.

*Rychlosti i rozjezdy. Velice měkké, poddajné. Ducati motor je véčko, takže by měl jít odspodu razantněji, ale Triumph díky přesazené klice víc „chroptí“, takže pocitově je to hodně podobné. U Ducati hydraulicky ovládaná spojková páčka je možná o chloupek tužší, ale to je fakt jen detail.

*Zatáčky. Do Ducati se člověk víc vnoří, víc do ní zapadne. Pozor ale! Nádrž je tu hodně úzká a malé překvapení čeká všechny ty, kteří jsou zvyklí motorky tlačit do zatáček kolenem. To se vám tady totiž nepovede. Vedení motorky záleží mnohem víc na řídítkách, váhu přenášíte doopravdy celou váhou těla. Za což jste ale odměněni samotným pocitem z náklonů, který lze bez ostychu nazvat jako monumentální.
Vlastně sedíte v takovém vzpřímeném posezu a nad baculatou zadní gumou se potápíte do měkkých náklonů, jako byste jeli na zatraceně rychlém gymbalonu se širokými řidítky. Přední kolo Ducati s 18palcovým ráfkem společně s profilem pneumatiky Pirelli MT60 pak jasně cílí na jízdu městem a zdolávání rozbitých silnic. Díky tomuhle všemu jsme ten den na italském scrambleru oba o chlup rychlejší, a to nejen z jeho podstaty.

*Šikovnost. Možná by se chtělo říct, že Triumph výběrem kol (dráty a 19palcový přední ráfek) a volbou profilu pneumatik Metzeler Tourance víc vsází na terén a volnější ježdění. A skutečně je to víc „motorkovité“ svezení než v sedle dětské hračky od Ducati. Nicméně, a to si nalejme čistého vína, i on je motocyklem určeným hlavně do města a na silniční drndání.
Díky profilu gum však (při stejném rozvoru 1445 mm) lépe zvládáte náhlé změny, je tu bezpochyby lepší reakční schopnost na překážky. Ale, a to opakujeme již potřetí, není to nic propastně rozdílného, naopak díky kvalitě měkkého tlumení se dá takový kanál v pohodě přejet na obou a vaše práce bude jen malinko nadzvednut zadek, motorky už se o vše zbylé postarají samy.

*Cestování. Dá se to, jsou obě pohodlné. Počítejte ale s otevřenou jízdní pozicí u obou, bude na vás tedy víc foukat a dřív se řidič unaví. Dálnice je víceméně za trest. Spíš tedy pro ty, co se rádi toulají po okreskách a nepotřebují být hned za jeden den v cíli.

*Terén. Tam vám musí být jasné, že je to jen „doprovodný program“. Takže po kvalitní rovné šotolince se dá příjemně zablbnout a poklouzat se s efektními obláčky prachu za zadními koly (na Triumphu po vypnutí trakce). Na větší akce ale zapomeňte, spíš byste těm motorkám uškodili. Ducati má na podvozku zdvihy vyšší o 30 mm, ve prospěch Triumphu zas hovoří trubkový rám okolo motoru, který má dole šusplech, kdybyste si, nedej bože, přeci jenom křísli o zem…

*Detaily. Víte, ono nakonec poznáte, že „špinit si“ takhle krásné stroje, to je doopravdy škoda. Daleko víc intenzivního sdílíte s okolím, když budete mít tyhle motorky čisté, naparáděné a plně přirozeně funkční. Pak už při výběru budou rozhodovat opravdu jen detaily, materiály a příjemnější pocit. Ducati je větší moderna, Triumph míří víc na historii. Ducati je v tomto základním modelu dostupnější cenově, Triumph ale nabízí překvapivě o chlup víc moderní výbavy.

Vážně těžké rozmýšlení…

VERDIKT

Hlavní ten, že se nikdo nemusí bát. A právě to jsme chtěli, aby bylo z celého textu cítit nejvíc. Ty dvě motorky jsou jako pohlazení, vhodné pro nováčky, stejně jako pro ty, kteří se chtějí jízdou jen tak občas bavit. Ani jedna není určitě určena pro kdovíjak hřmotné postavy, ale většina populace se právě díky té nízké váze a snadné manévrovatelnosti o to rychleji zabydlí. A obě mají svůj nezaměnitelný styl. Co vlastně chtít víc!