Test: Honda DN-01 – podivnost

Honda si zaslouží obdiv. Poslat do sériové výroby takovouhle motorku byla hodně velká statečnost. Není to ani chopper, ani skútr, tak co to sakra je? Má vůbec cenu o DN-01 uvažovat? Jak ji chápeme a jak vidíme její místo na tomhle světě?

Jedno je jistý. DN-01 si zaslouží pozornost. Už jenom proto, že vůbec vznikla. Honda má sice ráda koncepty, ale popravdě – kterej z nich se nakonec dostal do výroby? S DN to asi mělo bejt stejný, jenže se stalo něco divnýho. Konzervativní japonská fabrika vzala svý nejbláznivější náčrtky, hodila je na stůl vývojovým technikům a řekla Postavte to! No a my teď máme možnost posoudit, jestli to mělo vůbec nějakou cenu.

Kadlův pohled

Měl jsem v Praze nějaký lítání a potřeboval vrátit jednu motorku, takže jsem zapřáhnul vozejk a vydal se do víru velkoměsta. Zastavuju u MCH, vyřizuju papíry, a servisáci už strkají tu podivnost ze vrat. „Hmmm, je to fakt divný,“ směju se na technika. Kluk nic neříká, jenom se tak škodolibě uchechtne. O. K., první dojem naživo je opravdu šokující. Nizoučký „cosi“, co vzdáleně připomíná motorku. Nebudu to tady ale očumovat, pořádný prozkoumání si nechám až na doma.

Cestou pořád koukám do zpětnýho zrcátka na to protáhlý světlo v přední masce a v hlavě mi vrtá, jak se na tom asi bude jezdit. Přiznávám se bez mučení, fakt jsem se na to těšil. Parkuju před barákem, sundavám motorku z přívěsu. Fajn, konečně sami 🙂 Z boku vypadá tak trochu rozplizle, ale z pár úhlů se mi zase docela líbí. Musím říct, že nechápu ty reakce na webu, kde to 99 procent lidí naprosto odsoudilo. DN je případ stroje, kterýho zkrátka musíte vidět naživo, protože na fotkách v něm tu krásu prostě nepoznáte. No, to jsem se nechal trochu unést.

Tahle Honda rozhodně není žádná Claudia Schiffer. A potvrzuje to celkový zpracování. Plasty vypadají levně a vržou. Mini kapota kolem budíků nelícuje a celý to působí levným dojmem. Na tohle u Hondy nejsme zvyklí. Naopak se mi hodně líbí přístrojovka, ale je tady jeden problém. Když se usadíte v sedle, tak ten větrnej pidištítek máte přesně v zorným poli budíků, takže abyste viděli na otáčkoměr, musíte se lehce přikrčit. A upozorňuju, že mám 174 cm. Jak na to uvidí nějakej větší týpek, mi skutečně není jasný. Na začátek docela kritika, že jo? Ale třeba to všechno bude nějak zázračně fungovat…

Jako těžkej skútr

Jízda na DN je podivná, stejně jako motorka sama. Při natočení se ozve klasickej dvouválcovej bublák, ale při prohrábnutí plynu je cítit, že to nebude žádnej silák. Na řidítku chybí spojková páčka, zařadit musíte tlačítkem na pravým heftu. Na displeji skočí „D“ a rozjezd je bezproblémový jako na každým velkým skútru. A když potřebujete neutrál, použijete zase tlačítko. Tohle je v pohodě. Jenom nevím, proč je přední brzda klasicky na pravým řidítku a ne vlevo jako u skútru. Zadek se ovládá normálně nohou. Chce to trochu zvyku, pořád jsem hledal zadní brzdu na řidítku. V automatickým režimu se motor chová jako variátor, takže při přidání nastaví otáčky a pak už jenom plynule zrychluje. Je tady i režim „S“, ale je to skoro to samý, s tím rozdílem, že těch otáček motor drží o trochu víc. Když jsem zkoušel měřit zrychlení, tak z nuly na stovku to automat zvládnul za šest vteřin, v režimu „S“ asi o půl vteřiny rychleji.

Jo, máte pravdu, na dvouválcovou sedmistovku nic moc. Automatická převodovka HFT (Human Friendly Transmission) je sice jako ukázka technologickýho pokroku fajn, ale nemyslete si – žádnej velkej zázrak to není. V převodovce nejsou žádný řetězy ani ozubený kola, ale jenom hydraulická spojka, která přes hydraulický motor přenáší plynule točivý moment na zadní kolo. Dokonce tady existuje i jakýsi manuální režim, kde můžete tlačítky na levým řidítku řadit sami. Řazení při plným plynu nahoru je ale docela cukavý, dá se tomu pomoct lehkým ubráním plynu. Naopak podřazování je krásně jemný, bez cukatury. Na nějaký sportovní motorce by to jako vychytávka bylo asi dobrý, ale k DN se to moc nehodí. Jízda na ní je totiž tak relaxační, že prostě nebudete chtít s nikým závodit, takže co tady dělá sportovní režim s manuálem? Na klavír přece taky nebudete hrát kladivem…

DN nemá rádo rychlou jízdu. Nejlíp se cítí kolem stovky na kvalitní okresce. Takže svezení nic moc, ale je pravda, že se za ní otočí úplně každý. Pro člověka, který má rád pozornost, bude tohle naprostej sen!

Jak z toho ven

Nevím, je to celý takový zmatený. Motor je pomalej, posez jako na chopperu s velkýma plotnama místo stupaček (v zatáčkách budete hodně rychle brousit) a nulová ochrana proti větru. A není to ani skútr, protože nemá žádný místo pod sedlem a ani očko na nákupní tašku 🙂 DN-01 si asi nikdo kvůli ježdění nekoupí. Bude to mašina pro sběratele neobvyklých kousků, opravdových rarit. Podle mě v podstatě zbytečná motorka…

Somikova oponentura

U tebe se, milý Kájo, koukám DN vůbec nesetkala s pochopením. Chápu, pro většinu motorkářské společnosti to bude nepobíratelný stroj, obzvlášť pro milovníky strohé funkčnosti, jako jsi ty. Ale tahle motorka má toho hodně, co může svému majiteli dát. Koukni na to z mého pohledu. Víš, že Honda zrovna nepatří ke značkám, ke kterým se každý večer před spaním modlím. Také znáš můj negativní postoj k automatům na motorkách. Nemám to rád ani v autě, natož na stroji, od kterého očekávám zábavu, a k té řazení podle mě prostě patří. Že s tebou zatím jen souhlasím? Tak to ne…

Obdivuju Hondu za to, že tuhle motorku pustila do světa, že se nebála rozporuplných reakcí veřejnosti a prostě z DN-01 udělala sériovku. Musím říct, že po designové stránce je to jeden z nejdivnějších strojů, jaký jsem kdy viděl, a proto mě hodně baví. Tady máš zase pravdu, na fotkách je fakt ošklivá, v reálu působí úplně jinak. Posedávám kolem ní už přes půl hodiny a prohlížím si ji z různých úhlů. Závěr? Ta motorka má na sobě spoustu pěkných detailů. Motor NTV se mi vždycky docela líbil a baví mě, že není schovaný pod kapotáží. Fakt pěkná je hlavně přední partie, ostré linky připomínají nějaké zvíře. A ty kola, to je pastva pro oko. Neříkám, že jsem z ní úplně odvařenej, mám přece jen rád klasiku, ale taky bych si už netroufnul říct, že je to hnusná motorka.

V čem ti musím, Karle, dát za pravdu, je zmiňované zpracování. Je fakt, že plasty na sebe moc nelícujou a za kryt řidítek, který nejenže je z plastu, ale také se prapodivně hýbe, bych okamžitě někoho vyrazil, pokud bych byl šéf fabriky. Ale třeba na zadní partii nic takového nebylo a taky pravda nutno vzít v potaz, že jde o předprodukční model. Snad se prodejní kousky ještě trochu změní.

Zvedám se ze země, otáčím klíčkem a čučim. Ty budíky jsou vážně hodně divoký. O důvod víc, proč mě fakt točí, když na ně nevidím (sakra, zase má ten Carlos pravdu). Mačkám tlačítko a rozjíždím se. Taky divný. Motor pěkně táhne, ne že ne. Tohle je pocitově rozhodně silnější než skútr. Přijíždím k první křižovatce a ze zvyku hrábnu po spojce. Není tam. Tohle je podle mého ten důvod, proč se na automatech obecně, a tím pádem i u DN-01, nedává druhá brzda na páčku. Lepší hrábnout do vzduchu než do brzdy. Ale to pořád není ten nejdůležitější dojem, který mám z tohohle ufona mít. Ten přichází, až když se z mrtvého Braníka proplétám do centra Prahy a vnímám stovky párů očí, jak se za mnou ohlíží. Na ničem, přísahám ničem jiném jsem nic takového nezažil. Extravagantní Harley-Davidson, nádherná rudá 1098, ba ani neobvyklostí a tajemstvím zářící Voxan nepřitáhnou tolik zvědavců. Když jsem nechal stát DN před samoobsluhou, našel jsem kolem ní při návratu pětici mlčky stojících mužů, kteří se nezmohli ani na pozdrav a bezeslova upřeně sledovali celou proceduru při odjezdu. A to si nevymýšlím, tak to s ní prostě je.

Ano, přiznávám, ten pocit jedinečnosti a neobvyklosti na mě zapůsobil. Ale nestydím se za to, na honění ega je prostě tahle motorka stavěná. Ale nejen na to. Zkusím na chvilku zapomenout na její výjimečnost a nastíním vám, jak se DN-01 řídí. Pocitově jednoznačně cruiser. Nohy natažené vpřed si hoví na plotnách, zadnice má maximum komfortu v obrovském křesle nizoučko nad zemí, řidítka v rukách pěkně zeširoka. Také delší rozvor (1605 mm) a vyšší hmotnost (271 kg suchá) s těžištěm hodně nízko odpovídají jízdě na cruiseru.

Překvapuje mě jistota, se kterou se vrhám do zatáček, plotny jsou docela vysoko, i tak si občas drbnu. Stejně jako na čopru mě ale rychlá a agresivní jízda po chvilce přestává bavit, zpomaluju a užívám si. Zkouším přepnout na ruční řazení, a tady musím, pane šéfredaktore, opět oponovat. Ani jedna z motorek s automatem (tedy FJR a Mana) neřadí hladčeji. Cukání tu sice je, ale není to nic nepříjemného. Je ale pravda, že řadit tlačítky vás prostě nebude bavit, takže i já po chvilce přepínám zpět na automat. Zkouším také režim S, ten mi ale zbytečně přetáčí motor, nějak mi to nesedlo.

Při jízdě nevnímám vůbec žádný rušivý element, vše funguje tak, jak bych od moderní motorky očekával. Motor si potichu ševelí, brzdy nemají v případě potřeby s trochu vyšší hmotností vůbec žádný problém, přední stotřicítka pěkně vede, zadní 190mm guma se bez problémů překlápí. Prostě fungující stroj. Během jízdy na mě působí ještě jedna zvláštnost. Motorka je v partii kolem nádrže a předního světla strašně široká, ale zároveň nízká, takže si chvilkama říkám, že je to opravdu jako létat na nějakém stroji z budoucnosti. A shrnutí jízdních vlastností? Technicky jeden z nejlepších cruiserů, na kterém jsem letos jel.

Je to o úhlu pohledu

Když jsme vloni dávali dohromady katalog, vznikla na téma DN-01 divoká diskuze. Kam s ní? Není to skútr, není to naháč, není to vlastně nic. Povolali jsme na pomoc management Hondy, a ten nakázal: „Do chopperů s ní!“ Tenkrát jsem to naprosto nechápal, ale dnes můžu říct, že to bylo přesné. Ano, ať mě milovníci orlic a třásní třeba ukamenují, tahle motorka není nic jiného než moderní cruiser. Nemůžete od ní očekávat praktičnost, sportovní svezení ani bůhvíjaké turistické ambice, zato se dočkáte poklidného brouzdání krajinou, notné dávky toho, čemu říkáme stylovost (i když jinak než chromem) a v neposlední řadě zaujmete. A zaujmete hodně. To je podle mého důvod, proč si DN najde svého zákazníka. V každé době, a o té dnešní to platí dvojnásob, najdete část lidí na motorkách proto, že se chtějí odlišovat, chtějí zaujmout.

Foto: Honza Karásek