Vezměte tu nejlepší gejšu, navlečte ji do kovbojského oblečku s těma vysokýma vysokejma botama – a stejně to nebude „echt“ – není-liž pravda… ?
Taky jsem si neuměl představit, že by Japonci vyrobili křižník silnic po americku. Nebudeme si nic nalhávat. Čopry, cruisery a všechny jejich odnože vymysleli v Americe už daleko dříve, ještě v době, kdy měl zbytek světa dojem, že s motorkou se dá jezdit jen na okruhu nebo na ryby.
A tak je dodnes USA tím nejdůležitějším trhem, kam tahle posvátné motorky směřují. Ne že by třeba v Evropě byla o čopry nouze, ale poměr oproti ostatním typům motorek je absolutně nesrovnatelný s tím, co se vidí na silnicích mezi New Yorkem a San Franciskem.
A právě tohle je taková motorka. Je to vlastně cruiser nastrojený do cestovního kabátu a upravený pro polykání nekonečných a většinou rovných mil amerických routes. A není žádným tajemstvím, že většina produkce VN1700 Voyagera poputuje na severoamerický kontinent. Podle Kawasaki budeme my v Evropě pouze paběrkovat. Upřímně, ani se nedivím, tohle není motorka pro nás.
Jako přes kopírák
Tak, a teď budu trochu zlej. Zasloužej si to. Proboha proč, když se snažej udělat motorku ve stylu Harley-Davidson Electra Glide, musí ta motorka i stejně vypadat? To nemají dost vlastních nápadů, nebo se bojí, že kdyby tomu udělali krapet jinej předek, tak by je američtí highway žrouti nechtěli?
Mě to nebaví, nechci svět, kde jeden výrobce kopíruje druhýho. Pravda, v detailech rozdíl poznáte, ale celek? Z dálky nebudete vědět, že to není Harley, teda pokud nevíte, že v téhle barvě Electru nedělají. Jo a mimochodem, můžete mi někdo vysvětlit, proč můžu mít tenhle stroj pouze v jediné barevné kombinaci?
V dnešním světě, kdy si i MP3 přehrávač můžu koupit v 86 barvách, chápu možnost barevného výběru jako normální součást nabídky. Baví mě, když si můžu u super auta vybrat z dvaceti barev karoserie, dvanácti druhů kůže a patnácti odstínů palubní desky, i když ten výběr probíhá vždy pouze virtuálně, protože u modýlků takové možnosti nejsou.
Konec nářků
Ale dost už spílání, tahle motorka má jednoznačně také spoustu dobrých vlastností. Tak předně – Mořeplavec (nebo prostě Cestovatel), jak zní Voyager v překladu – má styl. Někomu se může zdát zbytečně nabubřelý, ale nechybí mu určitá mužnost, pro kterou jsem v minulém čísle tak chválil Electru Glide.
Zcela srovnatelně je na tom také, co se týká komfortu. Není nic pohodlnějšího než tohle obrovské dvoukřeslo, rozměrné plotny místo stupaček a obrovská kapotáž, která vás ochrání před vším včetně protivných řečí paní tchýně, to si nedovedete představit. Je to jako u velkých luxusních aut, prostě máte pocit, že vás ten stroj dokáže odizolovat od okolního světa. Samozřejmě slyšíte všechny zvuky, vnímáte proud vzduchu a v zácpě můžete sklopit protivně najíždějícímu autu zrcátka, ale zároveň máte při jízdě pocit, jako byste snad do okolní reality ani nepatřili.
Tento pocit ovlivňuje i rádio. Budu se sice opakovat, ale u této mašiny musím ocenit možnost poslouchat za jízdy hudbu. Bohužel pánové z Kawasaki nám tak nějak zapomněli dodat kabel na propojení s externím přehrávačem, a tak vzhledem k tomu, že Voyager nemá CD přehrávač, byli jsme po celou dobu testu odkázáni na příjem FM. Ale co, ČRo Vltava měl zásobu klasiky na celý týden. Oproti již několikrát zmiňovanému Harley-Davidsonu, který musím chtě nechtě brát jako laťku, kterou si Kawasaki sama nastavila, zde chybí dvojice zadních reproduktorů, musíte si vystačit jen s dvěma předními. I tak se ale dá rádio v klidu poslouchat až do nějakých140 km/ha rychleji stejně nepojedete. Nepojedete, protože…
Co na silnici?
… protože to ani nejde. V rychlostech nad sto padesát se Voyager začíná chovat nepříjemně, klepe se, a navíc je hodně znát tlak vzduchu na velké přední plexi. Není to nic, co by vás mělo smést ze silnice, ale i tak se pocitově na tyto rychlosti radši vykašlete. A mezi námi, proč byste na takovéto motorce měli jezdit rychle?
A ještě jednu drobnou kritiku jízdních vlastností si dovolím. Kawasaki se sice chlubí, že nový rám je o2 kglehčí a hlavně o 40 % tužší než u VN1600, ale i tak jde o dlouhou a těžkou motorku s podvozkem, který si s tím ne vždy poradí. V utaženějších zatáčkách je to prostě houpačka, což se ještě znásobí, pokud přiberete nějaké to zavazadlo nebo spolujezdce. Přední vidlice i zadní vzduchové tlumiče jsou stavitelné ve 4 polohách, tato vlastnost motorky se ale neztratila, ať jsme kroutili sebevíc. Není to nesnesitelné, ale také vám to nepřivodí úsměv na tváři.
Co si naopak zaslouží obrovskou pochvalu, je motor. Ta hladkost, raději ani nechtějte vědět, k čemu bych to přirovnal. Ne… Každopádně jsem už pod sebou dlouho neměl dvouválec, který by se do otáček rozmotával s takovou jemností. Je fakt, že díky tomu působí trochu přidušeně, a dokud nekouknete na tachometr, ani nemáte pocit, že by to měla být sedmnáctka. Ale je, a silná. Nejsem zrovna milovníkem elektrických systémů, ale Kawasaki u řady VN1700 použila první plně elektronické ovládání sacích klapek a musím říct, že se povedlo. Žádné protivné prodlevy po otočení plynu se nekonají.
Když už chválím, je třeba zmínit brzdy. Voyager je prvním modelem, u kterého Kawasaki použila systém K-ACT. To ve spojení s ABS znamená, že motorka perfektně brzdí, a to i přesto, že Voyager váží nemalých406 kilogramů.
Silou luxusu
Tak dobře, může se vám zdát krásná, víte, že je pohodlná, že dobře jede, tak jak vás ještě přesvědčit, že půl milionu za ni není zas tak moc, jak by se zdálo? Ano, je to o luxusu. Na řidítkách a palubní desce je tolik tlačítek a ovladačů, že jsem si snad poprvé v životě před startem řekl o instruktáž.
K čemu to? Tak předně je tu ovládání rádia, a to včetně možnosti ovládat připojený iPod. Pak je tu tempomat, který se dá aktivovat v rozpětí rychlostí 60–130 km/h, ale pak se dá tlačítkem na pravé ruce přidávat i na vyšší rychlosti. A v neposlední řadě je zde ovládání palubního počítače, který vám kromě dvou tripmasterů dokáže ukázat spotřebu a dojezd.
O nadstandardu se dá mluvit také v souvislosti s úložnými prostory. Dvojice postranních kufrů nabídne 2×38 litrůa vrchní (šikovně se odklápějící do boku) k tomu přidá dalších50 litrů. To je dohromady zhruba tolik místa, kolik najdete například v kufru Toyoty Aygo. Plusové body navíc pak Voyager dostává za dvojici uzamykatelných schránek pod reproduktory. Na peněženku nebo ten iPod ideální.
Vzít, či nevzít, toť otázka
Řekněme, že už o Voyageru víte vše. V případě, že patříte k té malé hrstce specifických bikerů, kterým se tento typ motorek líbí, máte si ho koupit? Konkurence je velmi málo. Máme tu Gold Winga, který má ale úplně jiný motor, ale berme to tak, že chceme dvouválec. Kromě toho stojí o děsivých 280 tisíc víc. Pak je tu Victory Vision, která nabízí snad ještě víc luxusu, ale je trochu neohrabaná a je taky dražší, i když v základním provedení. Do třetice se proti Kawasaki staví několikrát zmiňovaná Ultra Classic Electra Glide, která je podle mého v této čtveřici nejlepší, ale s cenou začínající na nějakých 660 tisících je zase o dost dražší. Takže rada je jednoduchá. Pokud chcete cestovat nejvyšší třídou, baví vás americký retrostyl, chcete ušetřit za japonskou neoriginalitu, ale zároveň vyžadujete kvalitu, kupte si Kawu. Zklamaní nebudete.
Text: Jan Somerauer, foto: Honza Karásek
