KTM Adventure ve zkušených rukách může bez mrknutí oka posekat libovolnou sportovní motorku. Na správný silnici, samozřejmě… Tak zněly první věty našeho testu. Připomeňte si ještě před příchodem nového modelu, proč starý Adventure budeme navždy milovat.

Pokud Motohouse čtete pravidelně, tak potom budete stoprocentně vědět, že my tuhle motorku kolektivně milujeme. Když tuhle myšlenku pošleme ještě o jeden level dál, tak pak se můžeme na továrnu KTM podívat jako na jedinýho výrobce motorek, kterej nemá ve svý nabídce ani jednu slabší, nebo „míň dobrou“ mašinu.

Vážně jsme o tom v redakci dlouho diskutovali a nepřišli jsme ani na jeden rakouskej model, kterej bysme neměli rádi. A to je pro oranžový určitě pořádná pochvala navíc podpořená faktem, že jsme věční rejpalové a na každým bajku najdeme něco, co nám tak úplně nevoní. A proto teď budeme chválit.

Nemám rád, když někdo o motorce napíše, že je dokonalá, protože v reálným světě samozřejmě nic takovýho neexistuje. Advik má ale k dokonalosti hodně blízko a hned vám taky řeknu proč. Je to totiž parádní kombinace univerzálnosti, radosti a schopnosti potěšit úplně každýho pilota.

Abyste to líp pochopili, přirovnám to k autům. Všichni určitě znáte mokrý sny všech nažehlených manažerů – tzv. SUVčka, což jsou jenom normální auta s většími zdvihy pérování, velkýma ráfkama a o kterých výrobci tvrdí, že můžou i do terénu, což samozřejmě není pravda. Mají sice pohon 4×4, ale v naprostý většině chybí uzávěrky diferenciálů nebo redukční převodovka, takže v terénu to jsou jenom těžký a neovladatelný monstra. Velký zdvihy pérování z nich pak na obyčejný silnici udělají houpající se krabice, který jsou nedotáčivý jako košík v Tescu plnej lahváčů.

Jinými slovy nefungují ani na silnici, ani v terénu, což z nich dělá naprosto zbytečný věci. Tím, že se KTM pustila do výroby motorky, která má být takový motorkový SUVčko, si docela zavařila. Stačilo totiž jenom málo a mohlo to dopadnout naprostým průserem. Jenže se tady bavíme o továrně, který chyby nedělá. A tak prostě vyrobili něco jako Land Rover Defender, něco, s čím se můžete vydat do městské zácpy, na točivé silničky, ale i do ostrého terénu.

 

To ráno

Měl to být den, jakých je v životě redaktora spousta. Do batohu naládovat foťák, petku s vodou a pár tatranek. Potom skočit na testovanou motorku a dát si několik stovek kilásků po známých silnicích. Odpoledne se pak sejít se zbytkem bandy v nějakým pěkným vinglu a namačkat tam pár obrázků. Tentokrát je to ale jiný, což je dáno hlavně tím, že se na tenhle den neskutečně těším. Adventure jsem měl půjčený už několikrát a pokaždý mě dokázal něčím novým překvapit. Vyrážím.

Po ránu je ještě docela chladno, takže motor sice chytne na drc, ale skoro okamžitě chcípne. Nevadí, ještě jednou ťuknu do startéru a ihned naskočí. Tentokrát už ale volnoběh drží dobře a nezdechne. Holt KTM, dělají to skoro všechny a nemám jim to za zlý. Jak je zima, tak se jim napoprvý nechce. Vysápu se do sedla a v duchu děkuju tomu nahoře, že nemáme půjčenou verzi „R“, která má ještě o kousek vyšší sedlo, tlumiče se zvětšeným zdvihem a deset kobyl navrch. To už bych měl fakticky prekérku, takhle je ta výška akorát. Spojka je božská, na pohodlný ovládání stačí jeden prst.

Od 2500 otáček je k dispozici přes 70 Nm točáku, což zní jako dost, ale tomuhle bucharu je nejlíp, když ho tak nízko neposíláte. Na konstantní plyn v nízkých otáčkách je pořád znát drobný cukání, který se pořád ještě továrně nepodařilo úplně odstranit. Možná je to způsobený i moc lehce jdoucí plynovou rukojetí, kterou mají všechny Kačeny.

Nemusíte se ale děsit – všimnete si toho, jenom když se na to vyloženě soustředíte. Na tomhle dvouválci je skvělý, že se tak rád vytáčí. Je to docela jinej pocit, než jakej jsem měl před 14 dny na MG Stelviu. Jeho motor chtěl točky taky, ale tenhle rakouskej dvouvál se roztáčí s mnohem větším laufem a radostí. Dobrý je, že těch 105 koní je sice divokých, ale jenom když si to vyloženě přějete. Nemá cenu to nijak moc rozpitvávat, tahle V2 se moc povedla a je to jeden z nejlepších dvouválců na trhu.

 

Bez pocitu únavy

Uříznul jsem první stovku kilometrů a nepociťuju žádnou únavu. Široce roztažený ruce a vzpřímená pozice za řidítkama vám dávají nad motorkou skvělou kontrolu. I sedlo je tak akorát tvrdý a jestli chcete cestovat v opravdovým pohodlí, můžete si objednat i gelový sedlo, který je prej ještě o fous lepší.

Přichází první ostrej vingl – dva kvalty dolů, lehký brzdy a posílám Advika rovnou k vrcholu zatáčky. Neznalej člověk by si z tý nájezdový rychlosti asi cvrnknul do gatí, ale já už vím, že tyhle gumy drží. Dokonce až tak, že – i když je to samozřejmě nevhodný a každej opravdickej endurista si bude klepat na čelo – si klidně můžete dát kolínko. To, že KTM myslí na bezpečnost, a přitom vás nechce připravit o zábavu, dokazuje přítomnost vypínatelného ABS už ze série. Když motorku nakopnete, automaticky se aktivuje a pak musíte asi tři sekundy podržet tlačítka na přístrojce.

Brzdy nejsou spojený a jsou společným dílem firem Brembo a Bosch. Továrna tvrdí, že modulátor, který systém řídí a je umístěn pod sedlem, váží jenom 1,5 kg. To je fakticky málo a je znát, že se fabrika snažila udržet hmotnost na co nejnižší hodnotě. Citlivost ABS je v pohodě, hlavně na přední brzdě. Zadek už není tak citlivej a při vypnutí elektronickýho pomocníka jde kolo hodně rychle do smyku. Tady je prostor pro zlepšení. Mám pro KTM malej tip – kupte od Hondy jejich elektronický C-ABS, který nepulzuje do páček, a bude to žůžo.

Konečně jsem před kořenovskou „TT“. Kdo to nad Tanvaldem směrem na Harrachov zná, dá mi za pravdu, že je to tady božský. Ty zatáčky mám rád. Dojíždím kluka na Cebru se semilskou značkou, ten to tady musí znát. Jede docela slušně, ale pořád mu visím na vejfuku. Gumy drží, podvozek neprotestuje. Při tvrdších brzdách se předek lehce potopí, ale to je daň na komfortně nastavený tlumiče. Už toho mám dost, chci jet rychlejc. Normálně bych to nedělal, ale tady musím.

Vypínám ABS a před jedním vracákem ho dávám na brzdy. Bylo to docela natěsno, ale byla v tom jistota. Předjet supersporta s velkým cestovním endurem, to je docela troufalost. Borec měl Araiku s černým plégem, takže se nemůžu pokochat jeho vytřeštěnýma očima, ale i tak mi to udělalo radost. Jak málo stačí 🙂

 

Ten večer

Máme odfoceno, ale ještě není úplná tma. Sjíždím ze silnice na uježděnou louku, která vede až k benátecký motokrosový trati. A je to parádní adrenalin. Zadní pneumatika se sice permanentně protáčí, motorka nejede chvilku rovně a korekce smyků protirejdem už ani nepočítám, ale není tohle přesně to, proč jsme na světě? Jednu chvilku se přistihnu, že to mydlím 140. Po poli. Z toho šílenství mě dostává až hrození nějakýho místního nimroda, kterýmu to zase jako taková sranda nepřijde…

Konečně jsem na trati. Dneska je sice tréninkovej den, ale už tady nikdo není. Opatrně si dávám první rundu a na lavici po cílovce se Advik už pořádně odlepil od země. Udělat tohle s Varaderem nebo Stelviem, tak večer repasuju gufera v tlumičích. KTM to nevadí a musím říct, že i když je ta váha znát, nemám nikdy pocit strachu, že s tím někde fláknu do toho hlubokýho písečku. Největší univerzál na světě? Mám pocit, že jo. Hledal jsem fakticky pořádně, ale nenašel jsem ani jedno prostředí, kde by byl Adventure totálně ztracenej. Umí všechno a umí to zatraceně dobře.

Tahle noc končí a je mi smutno. Chtěl bych si ho nechat, ale strach ze strašlivý smrti Somikovo tlapou mi to nedovolí. Mám toho kluka rád a tyhle krásný zážitky v sedle Adventure si nemůžu nechat jenom pro sebe.

5 věcí, které byste měli vědět o KTM 990 ADVENTURE…

1. spotřeba 6,8 litru na 100  kilometrů

2. dojezd na nádrž cca 350 km

3. maximální rychlost přes 210 km/h

4. zrychlení z 0 na 200 km/h za 18 vteřin

5. váha real 235 kilogramů…


Foto: Jan Karásek

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno