Takovej „entry level“ bike do silničářský háj sosájety. 916 se mi nikdy moc nelíbila a 996 ani 998 na tom nic nezměnily. Když přišli Taloši s 999, bylo to jak zjevení. Motorka z jinýho světa.

Prostě se nebáli překopat zažitý a zkusit to jinak. U mě 10 bodů za odvahu. Tak kontroverzní model Ducati nepamatuje

Toho rána jsem si řekl, že to není dobrej nápad kupovat motorku s hypotékou na krku… A tak jsem ji odpoledne koupil. První Ducati a druhej dvouválec v životě. Šlo to jak po másle, jen nechce startovat. No, která by taky chtěla v půlce prosince? Jako že jsem v celku flegmatik, až jsem se divil, co ta žlutá se mnou dělá a jen horko těžko si snažím držet odstup pro smlouvání s prodejcem.

Motorka je nádherná, teda ne zrovna ve stavu novýho bajku, ale proporce, zpracování, výraz – všechno je takový syrový, neučesaný, drsný. A monoposto… Možná úplně nejvíc evokuje závodní mašinu nejen vzhledem, ale jako celek. Ostatně stačí se posadit na tu pryčnu, který Taloši říkaj sedátko. Motorka je tuhá jak jezdecká holina, i v poloze „na měkko“ se tlumiče po dosednutí sotva pohnou. Prostě jsem ji musel vzít.

 

Ducati 999 r.r.2004

Zbytek zimy je se mnou, vlastně s celou rodinou, v obýváku. To je ti úplně jiná dimenze motorkaření, páč když máš moped v garáži, sotva na něj hodíš voko párkrát za zimu, ale takhle je s tebou každej den. Trochu si ji rozebereš a zase složíš, hadříkem polechtáš tu a zase tam anebo si k ní jen tak s drinkem sednu do křesla a zírám, jak ji parádně poskládali. Nemůžu se nabažit, ale hlavně – nemůžu se dočkat jara!

Jasně že jsem nevydržel a musel jsem ji naštěknout. Samo sebou jen pro kontrolu. ;o) Oooo můj velectěný pane, což pak jde s tímhle nezhřešit!?!? Co se line s tohohle strojku, je naprosto nepopsatelný a naprosto odsouvá všechno do nevýrazný šedi. Motor zní jak minutu před zdechnutím a spojka minutu po zdechnutí.

Korunu tomu dodává titanovej lauf, kterej prostě loupe omítku ze zdí. Každý převalení těch dvou půllitrů narušuje mou srdeční frekvenci, akustickej tlak ti hejbe s hrudníkem. To je prostě symfonie zahraná tím nejúžasnějším orchestrem, co znám. A to jsem na ní ještě nejel…

 

Ducati 999 r.r.2004

Co na Hondě neuvidíš

A teď o co jde. Máme tu Ducati 999 Testastretta z roku 2004, pouze základní model (124 k, 9800 ot./min, Showa podvozek). Najeto cca 26 000 km a ve stavu odpovídajícím ujetejm kilometrům.

Co se musí nechat, je fakt, že je to prostě ital(ka) se vším všudy. Olezlá barva z víčka nádobky na brzdovku nebo třeba loupající se lak bloku motoru jsou halt věci, který ani na 10 let starý Hondě neuvidíš. Ale na Hondě taky neuvidíš, jak třeba zrcátka laděj se zbytkem mašiny, jak podsedlovka s vyhřezlym laufem odkrývá strohou podstatu motorky nebo jak ty jednotlivý věci laděj jedna k druhý a ve výsledku daj úžasnej celek – jinej než všechny motorky, co znáš. A jiný, ale vážně hodně jiný to zůstává, když tu herku probudíš k životu.

Tady nutno poznamenat, že jiná je i vlastní procedura startu. Po stisku startéru se točí automaticky sám, dokud motorka nechytne nebo nevybiješ baterku. ;o) A když už konečně škytne, musím trochu vrknout plynem, otáčky párkrát převalit a seštelovat manuální otevření klapek. Stáčí minutka dvě a všechno je jako při starym – teda stejný jako všude jinde.

Ducati 999 r.r.2004

Motor běží jakoby nepravidelně, zřejmě přesejpá šrouby z jednoho válce do druhýho a spojka šustí jak splašená rumbakoule. Zvuk je to příšernej, ale nezaměnitelnej… Mám doma malýho kluka, kterej ještě „táta“ neřekne, ale za to „hrn hrn hrn“, když vejde do garáže, zvládne na jedničku.

Prvním dojem po usednutí za řídítka bylo, jak štíhlounká ta motorka je. Jak je člověk vycvičenej z japonek, najednou nabyl dojmu, že jsou všechny takový voplácaný. Ale jasně, víme, je to dáno koncepcí motoru a rámu. Pak už se člověk rozjede a dojmy se valí. Předně kvalty jsou delší, takže se spojkou je trochu víc práce. Je kapalinová a mně celkem vyhovuje. Tužší, přesná… Popojíždění je votřesný, páč se to celý třese, chrastí a rejd je malej.

 

Ducati 999 r.r.2004

Co jinde nezažiješ

Tohle Dukně vážně nejde a je to jak pilotáž starý stodvácy. Taky musel člověk přesně vědět, co potřebuje, aby ji oživil a rozjel. Když jsme v tom rozjíždění, tak než se vyhrabem z města, mám dřevěný zápěstí a prdel v plamenech. Tedy stále nic moc a v podstatě nic, co by se blížilo radosti z jízdy. Pár semaforů a motor jde hravě nad 90 stupňů. Na tuhle tortůru už musíš bejt vážně fanoušek, jestli si rozumíme… Jasný je, že na všechno se dá zvyknout. Obzvlášť když víš, že ten strojek umí něco víc. A Ducati umí.

Chce to jen hladkej kus živice a z toho hezky zabalenýho kostitřasu se stává chirurgickej nástroj na řezání zatáček. Silnice se kroutí jak had a Ducna si vrní blahem. Levá střídá pravou, rovinka není delší než pár set metrů a tady někde začíná to kolínkářovo nebíčko. I když je motor na dnešní poměry slaboučkej, bude dobrej pro méně zajetý dárce orgánů. Tak nějak nemá cenu ho ždímat, stejně nic nedá, ale spíš využít střední pásmo. Upozorňuju, že jet rychle nejde hned a samo, ale trpělivýmu se to poddá a odměna je slaďoučká.

 

Ducati 999 r.r.2004Ducati 999 r.r.2004

Na to, abych bike objektivně srovnal s jiným dvouválcem, chybí mi zkušenosti. Pár let zpátky jsem sezónu trápil Aprilii SL, a to je trochu jinej svět. VTR-SP jsem měl v tlapách jen chvíli a taky je to Honda, takže i když sporťák (možná nejsportovnější, jakej kdy v Hondě vyrobili), pořád lidská. Je výkonnější, rychlejší na top speed a asi použitelnější. Možná si ji koupím příště, ale upřímně to žlutý je hodně návykový. Větší porci charisma a tý nejpřísnější image jinde než u Ducati nenajdeš.

Ale zpátky na silnici. Srdíčko mi plesá před každou zatáčkou, to jen tak zlehka vezmeš za brzdu a ona funguje, dva, tři prsty stačí ke všemu, co obyčejnej honimír na silnici svede. Už z fabriky jsou hadice opletený, a tak je musíš hodně trápit, aby alespoň trochu změkly.

Zadní brzda je taky celkem čitelná, ale přiznám se, že používat ji s dvouválcem ještě efektivně neumím. Motor sám brzdí dost a tenhle model ještě nemá antihop, takže brzdit do toho zadkem mě i motorku spíš rozptyluje, než pomáhá. U brzd bych se ještě chvíli zdržel. Totiž lidová moudrost – není zlato, co se třpytí – tady sedí na 110 %.

Ty Bremba, dnes už archaický konstrukce, hravě strčej do kapsy všechny ty radiální Tokica, Nissiny a spol., který se ve stejnejch letech montovali na japončíky. Jak asi brzdí ty šperky na 999R si můžu nechat jen zdát… Palec nahoru a pojďme dál.

 Ducati 999 r.r.2004


Všechno ostatní jsou ptákoviny

Čím víc času trávím v sedle, tím víc zapomínám, jak nekompromisní pozice řidiče je. Všechno leží na zápěstí, a i když je sedačka nižší, vejš stupačky stejně moc pohodlí nedovolí. Asi největší blbost je potah sedla. Nevím, proč ho udělali hladkej a klouzací? Jak je mírně zkoplej, sjíždím na nádrž, i když nechci. Na to, jak je motorka subtilní, má dost místa i pro mě (190 cm). Jen mě trochu prudí, že mi v sedě plexi kreje vršek budíků, což ale normálně rostlejm nehrozí.

Mimochodem ta palubka je krásná. Otáčkoměr velikosti pražskýho orloje, displej to samý. Krásně čitelný snad i pro slepý. Legrační je rozsah otáčkoměru do 13 tisíc. Opět – krásně to vypadá, ale seč tu máme desmodromický rozvody, lehce nad 10 k tě omezovač zatluče do země…

Ptákoviny jako lap tajmr, kontrolka pro přeřazení tu jsou a taky okamžitá spotřeba. To mě na motorce vždycky hrozně zajímalo. ;o) Tady to navíc vylepšili o to, že neukáže litry na km, ale kolik km ujedeš na litr. Takže kalkulačku s sebou a viva Italia. :o) Jak jsem v tom hanění, svěřím vám pár historek, proč ji prostě musíte milovat, nebo zahodit. Tak třeba ráda ztrácí šrouby a vlastně všechno, co pořádně nedrží nebo má šanci se časem jen trochu uvolnit.

Asi nejlepší příběh je ulítlej pravej deflektor nebo třeba upadlé zadní světlo i s SPZ – zapasované mezi kolo a kyvku. Půlku jsem ho odbrousil, než jsem si toho všiml. Gumu to naštěstí proříznout nestihlo. Taky žárovky v zadním světle maj kvůli vibracím životnost tak dvě tři nádrže. Dokonce jsem zaslech storku, že kvůli unavenejm džusům na předku přišel borec o komlet boční kapoty…

 Ducati 999 r.r.2004

Milovat, nebo zahodit

Ano, i tohle jsou věci, který jinde nenajdeš. Takže milovat, nebo zahodit. Překvapivě moje žena (a spolehni se, že i tvoje) bude pro variantu B. Ale chápu ji, nejela na ní. Že to není zrovna komfort, už jsem zmiňoval, ale kvůli malé nádrži toho v kuse stejně moc neujedeš. Tím nechci říct, že by byla holka žravá. Naopak, na dvouvál jsem byl příjemně překvapenej. Jako křesťan pojedeš hravě pod 7 l. Otázka je, kdo to s ní „na křesťana“ zvládne? ;o) Záměrně jsem se ještě nepustil do podvozku, protože pro 90 % našich silnic je to kompletně „fucked up“. A není moc možností to zásadně změnit.

Naše silnice – takový ty všudypřítomný záplatky, bouličky nebo třeba vymletý dírečky ti s přehledem rozbijou veškerou iluzi o kontrole nad motorkou. Tahle motorka je žebřiňák, s fajnovejma komponentama vyžaduje fajnovej povrch. Když jí ho dáš, nirvána je na dosah. Už dlouho jsem se necejtil tak jistě ve vedení motorky přes vrchol zatáčky. I když se moc snažím, jako by měla ještě pořád rezervy. Stabilita v zatáčkách je ukázková. Není to sice tak, že by do nich snad padala sama, naopak, musíš na ni tvrdě. Rvát ji surově a ona se ti poddá… Levá, pravá, házet s ní jak s pytlem pšenice. Na výjezdech je pak taková hodná.

 

Ojetá Ducati 999

Raketovej zátach à la ZX-10 (čti MH 9/2011) se nekoná, ale vyloženě líná taky není. Překvapilo mě, že byť se to pocitově nezdá, top speed na tý mojí oblíbený dráze nemá oproti výše zmíněný Kawě o moc nižší. Miluju, když zastavím, a ona voní „vášní“. Brzdy, motor, gumy – na ničem neudržíš ruku, je rozparáděná, popraskává v ní a chladne… Jen rejsovej benzín tu chybí… A tak je tu Ducati den – Most – rezervní slipy, boty pevný v kotníkách s sebou (abych to případně vodpružil v kolenou), a hlavně s ní neleštit asfalt hned v prvním vinglu. To dám!

 


text, foto: Marek Dolejš

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno