TEST Z ARCHIVU: Honda CBF1000 vs. Yamaha FZ1 Fazer /MY2008

Nějak mi to nedá, ale rozhodování mezi CBF a FZ1 mi ze všeho nejvíc připomíná jednu situaci, kterou si jednou za čas prostě vystřihne každej chlap!

Podle mých dosavadních zkušeností bude rozhodování mezi jedničkovým Fazerem a litrovým CBFkem povětšinou otázkou pro kluky asi jako já – tedy otřískaných tři… anebo čtyřicátníků, kteří už tohle všechno moc dobře znají a dovedou. A pokud je mým úkolem právě tady pro takový borce nejlíp popsat vlastnosti obou testovaných motorek – pak je to právě jen a jen o tomto: „Hodná Nanynka od plotny oproti zlobivý Kristýnce odvedle.“

Jak to bylo tehdy…

Mám to v hlavě docela přesně a tuším, že už jsem to na stránkách MH někdy v minulosti psal. Na CBF jsem se tehdy (2006) těšil jak malej plod. Podotýkám, že to znamená, že jsem se těšil hodně moc! Nějak jsem furt viděl fantastický, hebký, silný motor z Firebladu, kterak zasazený do naháčového rámu provádí s mou napůl cestovatelskou a napůl neposednou duší dokonalý zázrak. Představoval jsem si konečně univerzální machnu, tedy přátelsky divokou mašinu pro každého z nás. Vždyť Fároš 03 byl přece tak božský dar!

Leč padla čelist… Konstruovalo se podle jiných not. Už když mi ji Robert (náš právník!) tehdy předával, nebyla na něm vidět špetka jakéhokoli zla: „Je to takový matný,“ řekl mi tehdy, „určitě to jede, ale asi jako jo-jo, nahoru dolů, bez žádnýho překvápka!“

Vzal jsem tedy do ruky ten do zlaté nastříkaný klenot a vyrazil. Motor na první poslech jako šlehačka. Je tam znatelně nižší nadupanost, urputnost. Zatímco byl Blade ochotnej rozdávat hromady ostrejch rozzlobenejch kobylek, u CBF je strop někde na čísle „95 PS“, přičemž ale zátah motoru jde zcela lineárně nahoru od 2000 až k 7000 otáčkám, nikde žádný skok a žádná díra – a to je dobré pro všechny, kteří se nechtějí s motorkou zrovna prát. Jenže na 8000 otáčkách končí veškerá chuť robotovat a ničím už tu motorku nepřemluvíte. Počítejte s maximálkou jen mírně překračující 200 km/h, a to byste neměli jezdit naložení a dva!

Ale zas jen nepomlouvejme. Je to prostě „hodná motorka“. Z nuly na stovku se nám daří spíš časy tak kolem 5 vteřin – výborný je krouťák, kdy nárůst rychlosti jakžtakž dosáhnete i na utopenou šestku, takže super zážitek i pro exčopráka. Celá koncepce je taková, že tahle neškodolibá motorka neburcuje, ale v ledasčems spíš až pomáhá.

Nula bodů za image, ale hodně moc bodů za pohodlí a jízdní vlastnosti. Tohle je přesně to: „Made in Honda“, to vyrazí dech každému. Sedíte jakoby zapuštěni do motorky, těžiště je hrozně nízko – hned ve třetí zatáčce máte pocit, že naklánět už prostě víc nejde, což je samozřejmě omyl, protože ono to samozřejmě jde, a to i přesto (anebo právě proto), že je na zadním kole obutá pouhá stošedesátka. „Při překlápění ze zatáčky do zatáčky to je, jako když se převaluješ na prázdným sudu od píva,“ napovídá mi tady přes rameno Somik, docela přitakávám, protože to je svým způsobem pravda.

Ochrana jezdce před nepřízní počasí a větrem je také výborná. Nastavit si můžete větrný štítek i výšku sedátka. Tím si motorku přizpůsobíte ještě víc, nádrž mezi koleny je všechno, jen ne široká – takže CBF je dobrá i pro jezdce menší postavy. Během testu se průměrná spotřeba paliva pohybovala okolo 5,5 litru, což je taky O. K.

A jak je to teď

Posuňme se nyní v čase o tři sezony dál. Počet mých dní na postu MH-testovače motorek povážlivě narostl a CBF1000 je tu zas. Tentokrát je to lepší o fakt, že s ním můžu porovnat svého vlastního Fazera. Tedy motorku, která vznikla podle úplně stejného záměru – předělat nejlepší sporťák značky na naháč. Dárcem motoru byla tentokráte ´06 dvacetiventilová erjednička, která dostala k použití ve Fazeru o jeden a půl kilogramu těžší klikovou hřídel a přizpůsobena byla i převodovka, kdy převody na pátém a šestém stupni vycházejí vstříc spíš tomu, že na téhle motorce by se mělo i trochu cestovat.

Jedeme se tedy projet s Carlosem a, jak to tak bývá, první kilometry „vyjížďky“ klapeme docela zostra. Na první benzince mi naše mládě předává Fazera a nepřipouští debat: „Já teda moc nechápu, jak na tomhle můžeš jezdit ty a ta tvoje cejcha. Vysoko stupačky, tvrdý sedlo, nádrž bachratá, vždyť tady mám problém se pohodlně upelešit se i já…“

Popleta. Na Hondě ho sice čeká místo sedla postel, ale taky nepřirozeně vykrojená nádrž a nevím proč tak úzký řidítka. Takže znovu vyjíždíme a já si na Fazeru beru místo toho, který zametá. Koukám na Carlose, jak se naklání až na samotnou hranici ke svým polobotkám (nasadil ten den totiž stylově oděv Honda – business-man), a říkám si, že Fazer je proti tomu jen taková koza. Sedím vysoko, motorku do některých zatáček maličko přemlouvám. Projíždíme prvních pár vesniček. Pak se ale rázem celá situace mění, a ještě víc se směju, to když to napálíme na rovinkách. Carlos: „No jo, to je někdo hrdina, když má na rovině najednou 140 koní, ha, ha, ha…“

Nechávám ho jeho dojmům a mažu si to dál. Výborné. Ochrana před větrem sice horší než u Hondy, ale já přece nejsem baba, abych se nedokázal trochu přikrčit, a ještě víc tomu dát. Yamaha řve daleko sportovnějším způsobem, takovým mírně zadušeným, ale na silnici je to mnohem víc znát. Bavím se, a stejně tak daleko za mými zády Kája. „Tě píchla včela anebo do tebe vjel ďas?“

Kdepak, Kájo, to je jenom pouhá chuť a radost ze života. Přesně to, co CBFko postrádá. V nižších a středních otáčkách je to tak zhruba nastejno, ale právě na těch sedmi, kde Honda začne upadat, tam do Yamahy vplivnou oheň všechny čertiska a začíná ten správný hyper-žůžo čardáš.

To samé se odehrává na podvozku. Zatímco se Honda zlehka pohupuje krajinou (Somik nazývá CBF houpacím koněm s motorem z vysavače, ale je fakt, že on tyhle motorky prostě nepobírá), v těch samých zatáčkách drží Yamaha tvrdou stopu, takřka závodnickou. Netvrdím, že se na CBF svezete špatně, ale je to taková sterilní jízda, až máte pocit, že se vám každou chvilku zastaví hodinky. A to i přesto, že neustále drhnete stupačkama o asfalt.

Tutéž písničku budu zpívat, i pokud se bude mluvit o budících. Honda se s čistě praktickým designem kousla někde v osmdesátých letech a jde na trh s kulatými analogovými budíky (kde ten ukazující stav nádrže je téměř neviditelný za řidítky) doplněnými dvojicí malých displejů. Praktické, dostačující, ale rozhodně nevyvolávající žádné emoce. To u Fazera najdeme pod plexi zlehka oplastovaný analogový otáčkoměr a obří displej s tachometrem a dalšími informacemi. Budíky FZ se dají považovat za pěkné.

A to je tak celý

Víc o těchhle dvou motorkách nemá smysl psát. Ještě jednou si přečtěte úvodní odstavec, tu manželskou poradnu. A pak se sami rozhodněte, která bude ta pravá. Schopné jsou obě, jen každá je tak trochu „úplně jiná“.

Foto: Jan Karásek, Karel Táborský