Motorkářský předsudky jsou zapeklitá věc – a mnohdy dokážou zazdít i mašiny, který se nakonec ukážou jako dokonale božský! Ne, bohužel to tak máme všichni… Máme nějaký předsudky, nějaký nepřekročitelný hranice. Já teď stojím vedle Somika a absolutně nechápu to, co mu stříká z huby: „Já na tuhle motorku absolutně bliju, samý plasty, umělý chromy a ještě zmrzačej motor z velkýho M1800R!!!
Aby to udělali co nejvíc na efekt, tak z toho splácali takovouhle verzi pro sociálně slabý loudily. Hnus. Já na tom prostě jezdit nebudu, ať si ji veme někdo jinej, ať se mi to klidí z očí!“ Úplně na něm vidím, jak se to v něm vaří, jak pevně je přesvědčen o tom, že tohle přece nemůže nikdo na světě vzít za svý.
Nevím, mně jsou tyhle „zatvrzelosti“ tak trochu cizí. Asi jsem vyrost‘ až moc vzdálen stylovosti a těmhle kecům prostě nerozumím. Ale mám rád motorky, takže proč do toho nejít – dám si tejden oraz na „židli“, probrblám si to v pohodě bez zbytečnýho pouličního bláznění a pak uvidím. A navíc, zas takovej rozdíl od tý osmnáctky to přece bejt nemůže, je to pořád cruiser plnej muscle-síly. Dráček, kterej mi v týhle fajnový modrý barvě přijde i hodně líbivej.
Převodovka
Vpředu za krkem řízení odemknout řidítka, pod sedlem zastrčit klíčky. Otočit, nechat nasát a spustit. Ozve se mírné vzdechnutí a motor se za pravidelného podupávání pustí do své práce. Nic, žádné dramatické scény – je vidět, že už je všechno perfektně řízeno počítačem a výfuk pečlivě dodržuje všechny ty evropské emisní a hlukové předpisy. Ano, je to umravněná zábava, ale to je úplně stejné jako u osmnáctky, tady žádný rozdíl není!
Hupsnu na široký sedlo a nestačím se divit, protože mi tady všechno padne jako ulitý. Většinou na těchhle mašinách sedím natažený jak lasička sápající se po vejcích, nebo naopak, jako když mi někdo kamsi zarazil hodně nepříjemně kolík. U M1500 je to ale všechno dobrý – jen ty nohy, kdyby neměl člověk natažený dopředu jak debil (ale sorry, O. K., chápu, že to k týhle kultuře patří).
Rozjezd, grrrrrr – klap – grrrrrrr. Ježišmarjá, 4 000 kilometrů najeto a ta motorka má převodovku úplně na hadry! Nerozumím tomu…
Ale hned následující den mi dává vysvětlení – fotíme s Carlosem a on se chová přesně tak, jak uvádějí příručky pro obsluhu téhle motorky. Je to malej cruiser na sprinty, tak tomu naložit, potom tam vrazit kvalt, plnej plyn, další přeřazení… Bum, bác, chudák malej M1500 dostává rány jak od Poborskýho kopačky a mě je přesně jasný, jak se k tý motorce chovali všichni novináři před námi. Každej chtěl bejt „chlap“, každej chtěl mít za zadním kolem oblaka kouře a rochnit se v tom smradu pálící se gumy (a samozřejmě i spojky). A to bylo samozřejmě špatně.
Po několika minutách z toho Carlos sleze a povídá: „to nejede“. Koukám na něj s nepochopením a přemýšlím, kam že by to jako měla „jet“? Vždyť to přece není závodní motorka, vždyť je to hračka, která byla stvořena pro potěchu duše i těla, pro zpříjemnění víkendové jízdy!
Outsideři
Takže na ně na všechny hážu bobek a už jsme tu zase jenom my dva – já a tohle blankytně modrý stvoření. Všechny ty užvaněný blby jsme poslali do pekel a jdeme si zajezdit. Vyrážím po „kvalitním“ českým povrchu od letiště v Hoškovicích a mám radost. Intruder tady ty hrbolky zvládá nádherně, líbí se mi, jak citlivě je nastavený odpružení. Proplétám se k zatáčkám, tam někam k horám, a necítím jediný problém, se kterým by si tenhle stroj nedovedl poradit.
Nic, nechci předbíhat, ale už zažínám tušit. Bavíme se o tom s Kubou z ČMN a on se ihned staví na mou stranu barikády: „Hele, člověče, to je v týhle skupině jedna z nejovladatelnějších motorek, jaký kdy vznikly. Přesně víš, jak se zachová v zatáčce, výborně a ochotně se naklápí a když se maličko zabydlíš, tak to dokáže bejt i nečekaně rychlý.“
Přesně to mě na týhle motorce taky baví. Při něco nad 2 000 otáček jedeš kilo a zcela se rochníš v tom, jak ti ta motorka vyhoví. Je to naprosto precizní. Mašiny tohohle střihu mívají při vehementnějším brzdění sklon k odskakování předního kola – M1500 drží ty dvě obrácený vidlice průměru 43 mm na asfaltu jak přibitý.
Zatáčky se na přední stodvacítce a hlavně na chytře zvolené a profilované 200/50-17 stávají v jejím provedení zábavou – což rovněž není u strojů téhle čeledi tradicí… Ne, já to řeknu na plnou hubu: „Tahle Suzuki má nejlepší jízdní vlastnosti, posez a čitelnost ovládání ze všech cruiserů a čoprů dohromady! A až tohle jednou dokážou borečci u Harleye, tak půjdu klidně z Plzně až na Šalamounku pozpátku a pěšky. (Ale myslím, že ještě ani nemusím začít šetřit na boty…)“
Jistě, na široké gumě se vám nepodaří zcela pojmout menší nerovnosti a motorka na nich odskakuje (ale pořád je to lepší než už M1800R, kde jste na tom na zadku ještě hůř, protože tam se perete s plochou dokonce dvěstěčtyřicítky!). Stejně tak musíte být neustále smíření s váhou, která je určitě nejmíň o 100 kg vyšší (330 kg), než co znáte u vašich kamarádů, kteří mají naháče nebo supersporty.
To mě ostatně přivádí na myšlenku, kterou bych chtěl tuhle kapitolu „o ovladatelnosti“ ukončit – a to tuhle praktickou úvahu: představte si takovou tu typickou sobotní partičku kluků z jedný čtvrti, kteří se jedou projet na motorkách a chtějí natočit nějaký kilometry. Obvykle bývá složení těchhle skupinek hodně „smíšené“ a ten na čopru většinou očividně všechny brzdí a velice brzo vyprudí. A přesně tady přichází ten velký moment pro Suzuki M1500! Troufnu si totiž tvrdit, že ta na takové projížďce ostatním stačit bude a že ani svým zjevem nezapadne. Ano, tohle je nejlepší „židle“ do party.
Motor
Maličko z techniky a k vlastnostem motoru. Ten je u M1500 použitý ze staré VL 1500 a v praxi to znamená, že má o něco vyšší zdvih a menší vrtání než M1800R. To by mělo z logiky věci znamenat, že motorka nebude chtít tolik otáček jako její buclatější bratřík a že bude táhnout víc anebo stejně odspodu, což je u těchhle motorek podstatný.
Koukněme tedy na křivky. Okolo 2000 rpm mají obě motorky výkonu zhruba tak stejně, cca u hranice 30 koní. Přidáte plyn ke třem tisícům a pořád je to tak nějak stejné. Praktický rozdíl poznáte vlastně až dál, kde se větší sestra urve a končí s maximem výkonu až někde u 110 koní při 6 500 otáčkách, zatímco M1500 končí někde u pěti na hodnotě cca 80 koní.
Co z toho plyne? M1500 je pomalejší a klidnější. Na takový ten běžný cestovací standard má ale neustále k dispozici nad 100 Nm (strop 120) a to je od osmnáctky k nerozeznání. A pokud chcete od tolik obdivované M1800R to, co umí navíc, pak to musíte dohnat otáčkami, což ale podle mě k tomuto druhu motorek zas tak úplně nepatří.
Ve finále mi z toho vychází jeden úžasný paradox. Menší motor je vlastně daleko stylovější, klidnější než ten větší. A přidám hned ještě jednu vlastnost, kterou bych na něm ocenil: díky velice chytrému a perfektně zmáknutému plnění je hodně dobře čitelný a dávkovatelný, takže se dá velice citlivě používat a je neskutečně vstřícný i vůči lidem, kteří ještě tolik jezdit neumějí. Ano, pozor – tohle je patnáctistovka, kterou můžeme doporučit i začátečníkům – a to není vtip!
Další radosti
Co se týče dalších předností patnáctky, tak třeba dodejme, že při jejím pořízení ušetříte oproti osmnáctce téměř 50 000 korun, že je o nějakých dvacet kilo lehčí a že se potěšíte i při pohledu na graf spotřeby, protože ta u menší klidnější sestry jen stěží překročí pětilitrovou hranici.
A designově? Jsou na první pohled k nerozeznání. Pod širokými řidítky trůní veliké hranaté světlo, jehož součástí je u M1500 i veliký ručičkový tachometr s malým displejem, na kterém najdete několik nejdůležitějších informací.
Co se možná trochu nepovedlo, jsou kontrolky seřazené v jedné řadě na plasto-chromovaném budníku na nádrži, které nemáte automaticky v zorném poli. Ne, že by byly nějak nezbytně nutné pro přežití, ale přece jen vidět na indikátor neutrálu se při jízdě od semaforu k semaforu docela hodí, ne?
Ke spokojenosti pilota bude jistě sloužit i bezúdržbový kardan a hodně kultivovaný bublavý zvuk výfuků, které v sobě mají i účinný systém PAIR, který umožňuje projížďku s vědomím, že neničím Bursíkův svět zbytečně velkou dávkou emisí.
Resumé
Neskutečně hodná, ovladatelná motorka, která vám poskytne možnost použít ve třídě cruiserů i nečekaně sportovní a hlavně efektivně rychlý styl jízdy. Povedla se ergonomie, výtečný je pocit jezdce při naklánění. Světle modrá barva a docela dost chromu navíc dodává téhle mašině styl a jedna nečekaně konstatovaná pravda – byla letos jednou z mála našich testovacích motorek, za kterou se lidi na ulici stále ještě otočí.
A to je celé. Ortodoxní milovníci osmnáctky ji budou asi stále stejně nenávidět, nedělám si iluze, že bych měl sílu je tady přesvědčit. Ostatní potenciální zájemci ať si to pak přeberou v hlavě sami; myslím, že jsem naznačil docela nepokrytě, jak dobré je tohle „nářadí.“
Foto: Karel Táborský
parádně napsané…