Stačí trochu přivřít oči, a chvilkami se zdá, jako by ani nebyla skutečná, jako by ji někdo nakreslil. Tvary její kapotáže se nedají nazvat jinak než baculaté. Žádné hrany, žádná agrese. Všude, kam se podíváte, jsou jen kulaté křivky. Ale přesto z ní čiší sportovní duch. A ten rám ze dvou trubek a pod ním jakoby ve vzduchu visící véčko, to je krása.

Motor má hodně netradiční vzhled, ale nic jiného by se k tomuto celku nehodilo. Ale není to jen o celkovém vzhledu, je to i o detailech. Výrobce se rozhodně snaží zapadnout do kategorie exkluzivních strojů a na zpracování je to vidět. Nemůžu se odtrhnout od partie v přední části začínající budíky, jdoucí přes úžasné frézované brýle a prapodivně spojované plasty na nádrži až k víčku nádrže z leštěného hliníku. Jako bych na chvilku zaslechl tesknou harmoniku a hravé housle tradiční francouzské písně a v nose jako by mě polechtala vůně čerstvé bagety.

 

Odkud je? Z Paříže…

Když se vydáte po E11 z Paříže na jižní pobřeží, nemůžete asi třicet kilometrů pod Clermont-Ferrand přehlédnout závodní okruh hned vedle silnice. Po pravé straně je pak historické městečko Issoire s asi čtrnácti tisíci obyvateli. A právě tady se zrodila v roce 1995 myšlenka o francouzském motocyklu. O dva roky později svět nechápavě zíral na první prototyp Roadsteru a o další dva roky na to, že se Voxan opravdu dostal do sériové výroby. A v prvním roce s dvojkou na začátku se pak objevil prapodivný sporťák Cafe Racer. Za těch osm let se téměř nezměnil, pouze rok 2004 přinesl změnu ze stříbrné na černou, co se týká barvy motoru a kyvné vidlice. Nutno podotknout, že šlo o změnu k lepšímu.

Na první pohled se sice od ostatních modelů Voxanu značně liší, ale pozornému oku neunikne společný základ v podobě rámu, motoru a několika dalších dílů. Je to tak trochu stavebnice (také už po světě jezdí několik úprav Cafe Racera do podoby dražšího Black Magica). Cafe Racer jako by žil trochu v ústraní dvou top modelů výrobce – Black Magic a Charade. Voxan pro spoustu lidí představuje právě jen tyto dva stroje. Velká chyba.

 

Jaký je – parádní !

Předně je krásný. Už slyším ty spousty připomínek, že jsem se asi zbláznil, jak mě může bavit takový prapodivný mix sportovní motorky a ještěrky. Musím dát kritikům za pravdu. Když jsem ho poprvé viděl na fotkách, hnusil se mi. Je to totiž jedna z těch motorek, kterou je nutné potkat tváří v tvář. Na vlastní oči pak uvidíte úplně něco jiného, než zachycují obrázky. A zrovna teď začínám chápat, proč tomu tak je. Už půl hodiny běhám okolo téhle rozkošné Francouzky a snažím se zachytit to podstatné z jejích tvarů pomocí fotoaparátu. A nutno dodat, že marně. Tahle motorka se prostě nedá vyfotit tak, aby vypadala stejně dobře jako v reálu.

Za všechno jedna historka. V okruhu mých přátel se už léta pěstuje kult Black Magica. Druhý nejdražší model francouzského výrobce se stal modlou, kterou většina z nás minimálně uznává jako jednu z nejhezčích motorek světa. A o to víc je překvapující prohlášení osmi lidí během jediného dne: „Nechci se tě nějak dotknout, ale tahle je prostě hezčí než Black Magic,” (kterého jsme měli na test asi o měsíc dřív). Zarážející, ale i já musím chvílemi souhlasit.

 

Kdo je a kam ho zařadit

Kam Cafe Racera zařadit? Název si říká o teoretickou společnost třeba Ducati Sport 1000, ale tenhle Frantík nenese žádné známky retra. Budete-li desítky minut listovat katalogem motorek, stejně nenajdete žádnou, proti které byste ho mohli logicky postavit. Je to prostě klasický sportbike, které se nám ale s odchodem Ducati SS 1000 vypařily ze světa. Tak už přestaňme ochutnávat pouze očima a pojďme zapojit další smysly.

 

Jako první sluch. Zasouvám nenápadný klíček (nezasloužil by takový bike nějaké umělecké ztvárnění?) do spínačky a probouzím elektřinu k životu. Pak už jen stačí drnknout do startéru a okolím se nese dvouválcový šanson. Sériové výfuky si očividně hrají na normy, a tak je z motoru cítit, jak se dusí a potřeboval by si odfrknout z plného hrdla. Laďáky jsou nutností. Na druhou stranu alespoň dunění dvouválce nepřehlučí mechanické zvuky linoucí se z motoru. Nechávám motorku v klidu ohřát a pak nasedám.

 

Přehodit nohu přes úzké sedlo 810 mm nad zemí není problém. Úzké sedlo? Ne, úzká celá motorka. Tenhle pocit moc neznám. Jako by se mi kolena přilepená na rám měla každou chvilku dotknout. I přesto ale hned nacházím přirozenou jízdní pozici. Dlouhá nádrž a řidítka umístěná poměrně nízko by měly vézt k zaléhávací pozici, realita je ale jinde. Sedíte v lehkém předklonu a na ruce jde akorát tolik váhy, abyste mohli přesně řídit, ale aby vám po pár kilometrech nechtěla upadnout zápěstí. Nohy jsou poměrně dost skrčené a pověšené dozadu, jak ale ukázalo týdenní ježdění, není to nepohodlné ani pro mě s mou postavou.

 

První dojem jsou dvě věci. Už zmiňovaná hladkost chodu motoru se přenáší i do jízdy. Litrové véčko s netradičním úhlem válců 72 stupňů se nepodobá ničemu jinému, na čem jsem kdy jel. Plynule zatahuje od nějakých dvou tisíc, ale spodek není podstatou. Kolem pěti tisíc otáček začne mírně nabírat, aby se kolem osmi tisíc dostal do sportovního režimu, kde cítíte všechny ty koně. To ale netrvá dlouho, devět tisíc pět set otáček znamená rudé pole. Pocitově to není silák srovnatelný s italskými dvouválci, ale je to jen tou hladkostí. Sílu má.

 

Ráno na městském okruhu

Nastavení podvozku by se dalo označit jako sportovně cestovní, což znamená, že do ostrých zatáček městeckého okruhu to chce s rozmyslem, v táhlém esíčku cítíte dostatek jistoty, ale vaše ruce a zadnice nedostávají sežrat to, co silničáři zanedbali. Přední kolo k vám skrze upside-down vidlici od Marzocchi posílá dostatek informací, ocelové trubky páteřového rámu se ani nehnou, a také zadek (monoshock Paioli s pružinou pod motorem) žehlí povrch s dostatkem citu pro řízení.

Už pět minut jezdím jednu zatáčku tam a zpět, mistr Karásek mačká spoušť jako o závod, a z vedlejšího domu vychází pán o holi. „A jéje, zase bude buzerace, že máme jet dělat bordel někam jinam,” napadá mě, ale to jsem se spletl. Chlapík stojí vedle zatáčky a se zalíbením pozoruje pohyb Voxana po silnici. Pak prohodí pár slov s Kardou a jde zase domů. Zastavuji a ptám se, o co šlo. „Se přišel podívat, co to tu jezdí. Nezapomeň, že půl života bydlel vedle okruhu,” úsměvné a potěšující.

Jestli mi něco vadí, jsou to brzdy. Nedá se o nich říct, že by to byla slabota, ale také je prostě nemůžeme pochválit. Na dnešní dobu průměr. Síly i citu sice mají dost, ale když jim trochu naložíte, měknou. Pak to na ně chce přitlačit, což znamená ztrátu citu, a to i přesto, že jsou hadičky opleteny ocelí. Alespoň nějaký prostor k tuningu :-))

 

Trochu ze života

Jak se zdá, tenhle Voxan je v každém směru jiný. S takovými motorkami není leckdy jednoduché vyjít. Cafe Racer je ale kromě krásného a vcelku rychlého dopravního prostředku také příjemným místem pro žití. Jízda na něm neunavuje a k tomu je stále na co koukat. Ve výhledu máte kromě zvláštně tvarovaného čumáku nádherné budíky s trochu matoucím číselníkem tachometru (jiné odstupňování) a nádrž, na které se z obou stran potkávají plastové panely celé přední části.

 

Na tankvak moc nemyslete, nádrž je plastová a dost zvláštně prohýbaná, jen tak něco na ní držet nebude. Také spolujezdec není příliš vítaným hostem. Zadní sedlo je sice schované pod plastovým bobíkem, ale komfortu mitfára moc nedostane, a vás zbytečně rozhodí podstatnou změnou těžiště, které je jinak hodně dole (díky olejové nádrži v rámu a benzinové nádrži, která je z velké části až pod sedlem).

Digitální displeje na budících vás nezavalí přehršlí informací, dozvíte se jen, kolik je hodin, teplotu motoru, celkové kilometry a dva tripy. Ale co, stačí ne? Maximální rychlost se pohybuje někde mezi 230 a 240 km/h, takhle nahoře ale jezdit stejně nebudete. Optimálně se s Cafe Racerem žije kolem stopadesátky. Zrychlení z nuly na sto jsme naměřili lehce pod čtyři vteřiny, což ještě jednou potvrzuje, že Voxan rozhodně není pomalý. Spotřeba se během testu pohybovala mezi šesti a osmi litry na sto, podle stylu jízdy. Standard.

 

Prostě exot – ale jedinečné svezení !!!

Voxan Cafe Racer rozhodně není motorkou pro ty, kteří milují přesnou sportovní jízdu na rozdováděném stroji. Je to motorka pro někoho, kdo jí rád odpustí některé lehké neduhy, protože má nezaměnitelné charizma. Z každého kousku kouká trocha exotiky a trocha luxusu. Přičteme-li k tomu, že momentálně je v naší republice tak maximálně pět kusů téhle motorky, dostáváme se k milovníkům raritek. A nutno říct, že peníze, které za Cafe Racera český dovozce chce, nejsou na takovou kategorii žádnou šíleností.


Foto: Honza Karásek

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno