Dneska vás zavedeme do kraje, kterým jste asi projížděli všichni, ale málokdo tam někdy v životě zastavil.
Věděl jsem, že to letos v redakci (díky 150 stránkám časáku) bude hodně na knop, ale nečekal jsem, že to bude hned od začátku až taková raubírna. Hromady práce, navíc docela dlouho rozbitá motorka – všechno hrálo nekompromisně proti mně. Už už jsem kvůli tomu začínal házet pomyslnou flintu do žita a nechtěně se stresoval, že letos „prostě nevyjedeme”. Léto pomalu dohrávalo poslední notičky, a já se ne a ne urvat. Furt jen pracovní kolečko – Praha, Liberec, Boleslav – sakra, přece nemůžu ty prázdniny pustit, aniž bych si trochu nezačundroval!
V polovině srpna to už začíná být vážně nahnutý! Musím se rozhodnout ze dne na den. Buď pojedu do Brna, kam už se sjíždí celá světová motocyklová elita… Anebo půjdu proti davu fanoušků a po letech se na Grand Prix vybodnu a vydám se někam jinam? Srdíčko mi teda pořádně krvácí, ale nakonec vítězí ta druhá varianta.
Balíme kufry. Jedeme ve třech, na dvou motorkách. Fazer a Varadero. Já, moje polovička a kámoš Jirka. Plán je prostinký. První den to trochu napálíme, sjedeme někam tak na úroveň francouzského Dijonu a pak se budeme několik pracovních dní flákat po vejletech v těch nádhernejch končinách a postupně se přitom budeme stahovat na sever – to proto, abychom si o víkendu dali čumendu na mistrovství světa v rallye (musíme tedy dojet až do Německa). Takže všechny tři moje oblíbené radůstky naráz. Trocha toho čundrování, milovaná Francie a jako návdavek závody, při nichž nejednou tuhne krev v žilách. Hurááá…
Jdeme na to… Je krátce po rozbřesku, čeká nás pořádná štreka. Předpověď hlásá nějaký přeháňky, ale nad hlavami nám praží nadějná hřejivá síla srpnového sluníčka. Tak to snad dneska nějak dáme. Lehce přes tisíc kilometrů, pak bude pohoda. Šlapeme motorkám trochu na krk, kilometry na tacháku přibývají jako po másle. Svižná jízda je v pořádku – zvyšuje koncentraci pilota.
Začíná to pěkně
Už při cestě na Norimberk ale začíná opravdovská súra. A vůbec nic pěknýho. Z nebe padá ve velkým voda a chvílemi se ztrácíme v neprůhledné vodní stěně až tak nepříjemně, že nás to nutí stále častěji zastavovat. Popravdě řečeno „prší jako kráva”. Skřípeme zubama, ale vidina teplem zalité Francie je natolik slastná, že se nám přece jen podaří překonat dalších víc než šest set kilometrů. Je půl sedmé večer, jedeme už po německé dálnici D5 podél přirozené přírodní hranice, tedy nedaleko koryta mohutného Rýna. Na Dijon už to vážně nevypadá, tak abychom se dostali alespoň do Mulhouse.
Pomalu se smráká víc a víc, je tedy jasné, že tohle je bitva, kterou nedokážeme vyhrát. Zastavujeme na benzince a durch promočení se ptáme na nějaké ubytování. Celkem logicky se v tomhle ceďáku nikomu nechce stavět stan, dneska to za jakýkoli peníze vyhraje střecha. Postarší snědý pumpař se pousměje a míří ukazováčkem s masivním zlatým prstenem doprava: „Tam, kilometr na dalším sjezdu, má můj kámoš Jugoslávec takovej hotel. Jeďte tam. Udělá vám cenu a je to docela fajn místo!”
Je mi to úplně jasný. Kluci si hrajou na sebe exjugoslávskou ligu, ale proč ne. Bejt to Čech, předpokládám, že by mě k druhýmu Čechovi neposlal… a zvlášť pokud by onen vlastnil hotel na území Německa :o))))
No ale je to jen kilometr, tak proč to nezkusit. Zajíždíme do čistě upravené aleje, před námi se otevírá skoro pohádková vesnička. Po dni stráveném na asexuální dálnici je to doslova balzám. Zastavujeme u hlavní silnice před malým ubytovacím a restauračním zařízením, jdeme se ptát. Žádná drahota, paráda. Motorky pod střechu a my pod sprchu. Taháme suché oblečení. Druhým pohybem odhazuju do koše úplně novou mapu, která je na kaši a skrznaskrz promáčená.
Dál už teda asi pojedeme „poslepu”, jak se zdá :o) Nezbývá tedy než se vydat na pivko a všechno si řádně zrekapitulovat. Na recepci vytaháme z přihrádek několik turistických průvodců, koukáme, kam nás to vlastně osud zavál. A ejhle, jsme nedaleko od Freiburgu – tedy od místa, které každý zná z dálničních ukazatelů při cestách do země galského kohouta. Ale popravdě, kdo z našinců tady někdy kempoval? Začíná mi to připadat docela zajímavý. Co vlastně víme o možnostech Alsaska a Schwarzwaldu… Navíc předpověď hlásá, že dole ve Francii má i v dalších dnech pršet – tak proč se někam hnát. Tohle je přece ta největší výhoda vejletu na motorkách – neuvěřitelná volnost výběru a naprostá svoboda!
Je hezky
Ráno se probouzíme do úplně jiného světa. Ptáčkové za oknem zpívají, nemůže být na světě větší lahoda. Koukám se na cvrkot ve vinařském městečku Tuniberg (tak se naše zastávka jmenovala) a najednou jsem rád, že nás sem náhoda zanesla. Tohle tedy bude vinařská dovolená…
Následuje bohatá snídaně a rozhodnutí, že přece jen dneska přejedeme Rýn a podíváme se do francouzského přírodního parku nedaleko Colmaru, kde by se mohlo dát jezdit (podle letáčků) po silničkách nahoru a dolů a kde by se mohla vyskytnout i nějaká ta (nezbytně dovolenková) serpentinka.
Přejíždíme ohromnou řeku. Projíždíme takovou trochu poněmčelou Francií, ale čert to vem – tu základní slinu frantíkovské architektury to tady má. Tak co si to budu ošklivit. Pomalu přijíždíme ke kopečkům (asi po 40 kilometrech) a z ničehonic se ocitáme ve výšce takřka 1000 metrů nad mořem. V duchu to srovnávám s loňským výjezdem na Passo del Stelvio a absolutně mě fascinuje, jak rozdílná může mototuristika být. Zatímco v Itálii to byl jeden zmatek a mraveniště, tady se na velice dobře zakroucené silničce pohupujeme na motorkách jenom my dva, což mi vyhovuje, nebudu vám lhát. Jednu z motanic vzhůru k poklidnému horskému středisku si dáváme dokonce dvakrát (což jsem ještě nikdy nikde jinde neudělal). Ano, stále bez map, vlastně se jenom flákáme pořád dokola, ale dává to smysl – protože to je hlavně zábava.
Změna přichází po obědě, kdy se shodou okolností dostaneme do městečka Ribeauville a já neodolám a musím zastavit, protože vidím na kopečku hrad. Jo, to mě zajímá, to mám rád. Malý kontakt s historií. Opět hledáme letáček – zajímá mě jméno, důvod, stav. Dozvídám se, že tady, v jedné z nejbohatších vinařských oblastí, patřil hrad Ulrichsberg do soustavy bezpečnostních opevnění a že je z celé příhraniční šňůry asi nejzachovalejší a nejlépe zapadá do koloritu malebného městečka. Paráda…
Parkujeme motorky, hodíme na sebe kraťasy a jdeme úzkou stezkou podél vinic až na maličké náměstíčko. Všude kolem zrenovované staré domečky, maličký okna, nezaměnitelný fasády. Usedáme na lavičku, nedaleko vyhrává na tahací harmoniku pouliční muzikant. Jsou to takový ty profláknutý francouzský odrhovačky (tedy „kýč jak bič”), ale nějak mně to do sebe celý zapadá. Taková by tady přece měla být nálada.
Hodím muzikantovi euráka, koupím novou mapu, do krku láduju nezbytnou francouzskou bagetku. Je pět odpoledne, jedeme zpět do Německa. Čeká nás ještě podvečerní procházka po vinicích a samozřejmě i neodmyslitelná ochutnávka místního sortimentu. V teplém letním podvečeru ožívá i celý Tuniberg, každý si chce ještě užít léta, ani zde se evidentně nechce nikomu spát…
Nach Deutschland
Francie opět nezklamala. Na další dva dny ale volíme jiný program. Dopřejeme si cestovatelskou specialitu – svým způsobem i maličkatý přepych. Budeme se courat po lázeňských místech Schwarzwaldu, tedy po kraji, o kterém vím jen to, že se sem za války jezdili kurýrovat zranění vojáci elitních německých jednotek a že by to mělo být něco „echt”. Sám jsem na to zvědav.
Náš první dojem po ujetí prvních padesáti kilometrů je ale dost rozpačitý. Projíždíme nespočtem upravených, opravených a načančaných městeček, a mně najednou dochází jedna obrovitánská urbanistická pravda – až jednou všichni sáhneme po hypotékách, zrenovujeme staré domy a zhlédneme se ve strojově přesných fasádách… pak z našeho světa vymizí veškerá osobitost a krása.
Jak nádherná byla oproti tomu včera Francie. Tam se prostě podíváte na baráky, a víte, kde jste… Tady v Německu jako by naráz zcela vymizela tradice, v malých městech a vesničkách to vypadá, jako byste projížděli katalogem realitek. Beton, Hebel, Y-Tong, Knauf… a jajajajjjj!
Vjíždíme do hor. Nádherný silnice, stavení kolem začínají trošku připomínat náš horský styl, pomalu se přece jen vymaňujeme ze spárů unifikovaných novostaveb. Dokonce jsem tam někde v dálce zahlídnul takovou trochu rozpadlou stodolu, no to vám byla paráda…
Je poledne. U jednoho z hotýlků se stavíme na kafe – tu by se zas na oplátku měli přijet poučit naši restauratéři. A při debatě nad lahodnou černou tekutinou přichází další škodolibá myšlenka. „To přece není možný, aby to tady měli všude takhle tip top. Pojďme vyjet někam ještě výš, až k horským samotám a usedlostem, to by v tom byl čert, aby se tam někde nenašla nějaká ta záplatovaná asfaltka. “
A hledat budeme půl odpoledne :o) No pár se jich našlo, to bych vám zase lhal… Je večer, vracíme se na základnu. I přes podhorský architektonický horor zažíváme plnou spokojenost – takže přichází další obsáhlá ochutnávka místního vína. Dokonce až taková, že si druhý den ráno budeme muset o hodinku přispat.
Moselská cesta
Nebudu vás dál nudit výčtem výletů toho týdne. Pár jich bylo a byly fajn. Snad jen jedno jediné varování, zapomeňte na vejšlap (nebo lanovku) na nejvyšší horu Schwarzwaldu – na Feldberg. To, co je jinde hezký celodenní výlet (třeba v Alpách), je tady spíš trošku fraška, protože výška 1493 n. m. znamená, že je to spíš taková placka plus hodně lidí, parkoviště a fronty… no, co k tomu dodat. Jsou i zážitky, které netřeba reprízovat.
Popojedeme. Je tu pátek, čas odjezdu na rallye. Musíme se vrátit na německé dálnice a jedeme na sever. Cílem je město Trier, okolo kterého se závod odehrává. I tentokrát máme svým způsobem štěstí. Osud nás zavál do kempu v přírodním parku Saar-Hunsrück, což, povím vám, taky není zrovna nezajímavý kraj. Lesy něco na způsob naší Šumavy, ale navíc i nezměrné množství vinic – pojem moselské víno je asi povědomý nejednomu z vás. A zase jiná atmosféra, jiná architektura. V zapadlých vesničkách hříšně poklidná ospalost lemovaná vitrínkami s ukázkami vinařské produkce. Ve městech naopak mumraj kolem osobitých hotýlků a stále ještě prosluněných venkovních restauraček. Všude spíše starší turisté, ale to se v takovýchto oblastech očekává.
Ještě není ta správná vinařská turistická sezona, ale díky autařskému svátku je tu stejně neskutečný mumraj. Proplétáme se tím vším na motorkách a jsme rádi, že se nemusíme pařit v konzervách. Vidíme hodně, ovšem – doba našeho volna se pozvolna, ale přece jen naplnila… Je neděle ráno, muchláme do kufru rozložený stan, je 6 ºC, musíme vyrazit na osmisetkilometrovou cestu k domovu. Je klidná, slunečná, ale taky trochu smutná. Bylo to krátký, mohli jsme vidět daleko víc. No ale když je pořád tolik práce… zaplať pánbůh alespoň za těchhle pár dní!
Tři základní poučení, která nám tahle cesta dala:
* Nikdy nezkoušejte sežrat tolik jídla, kolik sežerou němečtí turisté okolo vás. Za týden jsme všichni nabrali víc než tři kila!
* Když opravujete starý dům, dejte mu původní styl. Ani si nedokážete představit, jak je smutné projíždět půl dne jen skrz unifikovaná a načančaná satelitní městečka.
* A na mistrovství světa v rallye jeďte raději do Monte Carla. Je tam daleko lepší divácká atmosféra.
Foto: Jan Karásek
