Jednoho jarního dne přišel můj trenér Svatej Petr k provazům ringu a povídá: „GASi, ty pořád někde jezdíš na motorce, každou chvíli jsi s ní někde za hranicema… Vzal bys mě někdy s sebou? Jezdím teprve druhou sezonu, ale rád bych se taky někam podíval a v mým okolí jsou to akorát samí okolokomíňáci.“
Inu, proč ne, řekl jsem a v duchu si myslel něco v tom smyslu, že má teď má Petr jen velký voči a že se mu ten nápad z hlavy během sezony vypaří. Jenže chyba lávky, nevypařil. Od toho dne neminul trénink, na kterým by se mě Petr nezeptal: „Už to bude, už to bude?” podobně jako známý lichokopytník ze Shrecka. Proto, když jsem jednoho podzimního dne neměl na víkend žádnej plán, vzpomněl jsem si na trenéra a navrhl mu víkendovou cestu na známý Grossglockner.
Pravda, Glock sám o sobě zní jako děsný klišé, které který navštěvují všichni rádoby motorkáři, ale rád bych podotknul, že oba s Petrem oba pocházíme z Liberce, a tím pádem to máme do Alp přeci přece jen dál, než například Budějovičtí budějovičtí konzumenti Budvaru. Proto, jde-li o ujetou vzdálenost, bude těch 2x 300 km přes ČR, které musíme k hranícím hranicím s Rakouskekm překonat, přeci přece jen cítit, vezmeme-li v potaz, že celý výlet má trvat jen 48 hodin.
Páteční start
Nicméně dohoda platí, a tak se ve druhé polovině září setkáváme za doprovodu pátečního podvečerního slunce na čerpací stanici Shell v Příšovicích. Moje Fren, jak familiérně říkám svojí svý Africe, je již v plné polní připravená na cestu a nedočkavostí vrtí řidítky. A protože Petrův malej VéStrom s ohromně širokejma kuframa je na tom podobně, neváháme a vyrážíme na první etapu cesty vedoucí do matičky Prahy.
Sluníčko svítí, travička se zelená a my přes relativně silný páteční provoz během několika desítek minut míjíme ceduli s nápisem České Budějovice, za kterou doplňujeme zásoby tekutin mašinám, i tělním schránkám. Než máme dopitou ledovou kávu, panuje už regulérní tma. Bez zbytečného otálení přehazujeme nohy přes sedla mašin a posilnění posilněni kofeinem necháváme Budějky za zády, abychom hlavním tahem pokračovali směrem k hranicím. Někde za Holkovem se ke tmě, kterou se naše světlomety prořezávají jako úchylkářův nůž silonkami nezletilé děvy, přidává i pekelná pekelně vlhká klendra.
Možná proto padá rozhodnutí, ubytovat se hned. Když lehce po 20té 20. hodině projíždíme branou kempu, panuje v jeho celém jeho areálu tma temná jako v prdelce afrického nosorožce. Tu a tam sice zazní nějaký tlumený hlas dokazující, že na této odvrácené straně Vyššího Brodu panuje život, ale na nějaký čilý mumraj to rozhodně nevypadá.
Tmavé zákoutí recepce tak nějak nasvědčuje, že už bude na nějaký „check-in” asi pozdě, nicméně neváhám a vytáčím telefonní číslo umístěné nad recepcí. Na druhé straně se ozývá lehce rozvrzaný hlas, na jehož pozadí jasně rozpoznávám seriál Dobrodružství kriminalistiky běžící v TV a taky dobře známé cinkání příborů. Už to mi naznačilo, že je nejspíše pozdě, což taky bylo. Pán na druhé straně mě sice slušně, ale s lehkou ironií odkázal… kamsi… u zmíněného nosorožce, neboť on už měl evidentně padla. Na jeho obhajobu musím uznatdodat, že ho chápu, protože já mít kemp, nebo hospodu, tak by mě taky sralo, kdyby mi tam chodili lidi… :o)
Moje nálada je v tuto chvíli po uplynulých 300 km poněkud oblačná, naštěstí mě z ní vytrhává Petrovo upozornění, že v horní části náměstí je penzion.
Objíždíme tedy ring a parkujeme před penzionem U Candrů, kde mají konečně volno. Navíc se mašiny dají parkovat v uzavřeném dvoře přímo pod pokojema, což je super! Během chvilky se zabydlujeme, abychom o další chvilku později usedli zasedli do v útulné restauracerestauraci, kde si dáváme stejky a nějaká ta piva. Odpoledne a vlastně celý večer se nám tedy vydařil a my se do říše snů odpotáceli někde někdy kolem půlnoci s optimistickým předsevzetím, že budík nařídíme časně na 7:.30, abychom měly měli vorsprung, tedy náskok.
Sobota
V sobotu ráno, ještě předtím, než se budík chopil své odporné funkce, rozlepuji oči a děkuji své předvídavosti, že jsem si do uší implantoval špunty, které mě ochránili ochránily před Petrovým lehkým pochrupováním. Čilý jako rybička vyskakuju z peřin, dávám hygienu a v neposlední řadě začínám pomalu balit. Kamarádovi to ovšem vůbec nevadí a vesele tluče špačky dál. Ani nadměrný rachot balených kufrů ho nevytrhává ze sna nevytrhává, a tak musím přikročit k poněkud ostřejším metodám a regulérně s ním zacloumat. A vida, už je vzhůru.
Balení a příprava strojů nezabrala snad ani 15 minut, takže už okolo osmé sedíme v restauraci u snídaně, kde plánujeme, kudy že do těch Alp pofrčíme. Trasu se snažíme volit pokud možno co nejkratší, aby si kamarád tu první návštěvu velehor stihl patřičně užít. Proto přibližně v 8:.30 sedíme po zaplacení noclehu (lidových 550,-Kč na osobu i se snídaní) v sedlech svých ořů a za obcí Studánky pronikáme na území odpůrců Temelína. Kvalitní asfalt pod našimi koly jen šustí a po několika málo zatáčkách sjíždíme do Linzu, ve kterém překračujeme Dunaj. Dalších asi 100 km se nese v poněkud nudném duchu, plném silného provozu a nadprůměrných zářijových teplot, které za přispění blankytně modré oblohy a šajnícího slunce šplhají až nad 25 stupňů °C.
Během jízdy koutkem oka permanentně sleduju siluetu V-Stroma v zrcátkách , protože jsem velmi zvědavý, jak bude kamarád reagovat na to, až se před námi zjeví první alpské hřebeny. Jenže jako na potvorou kousek před Alpami padá mlha, a nejen, že nejsou vidět Alpy, ale není vidět téměř nic. :o(. Na štěstí je to jen jeden větší „mrak”, který se v okolí Traumsee začíná začne protrhávat.
Díky tomu se mi při pauze na břehu tohoto jezera naskýtá pohled jak nejen na modrou hladinou, nad níž se pyšně tyčí hřebeny hor, ale především i na radostně poskakujícího trenéra, kterej je v tuhle chvíli ve svém živlu. Nedivím se, protože když jsem kdysi byl na jeho místě a kamarád Ranža mě poprvé vytáhnul do hor, byl jsem na tom naprosto stejně.
Když ustalo Petrovo radostné křepčení, rozhodli jsem jsme se drtek drobet hejbnout kostrou směrem k Zell am See, kde začíná tolik oblíbená silnice táhnoucí se až pod majestátný majestátní Grossglockner, kde se taky zhruba ve 14 hodin zjevujeme. Pro jistotu doplňujeme nádrže po okraj, abychom po zbytek dne měli o starost míň, a vyrážíme k dobře známé mýtnici pod Glockem. Tam kamarád neví, na co koukat dřív, kroutím krkem na všechny strany a věrně připomíná dětsko, které poprvé navštíví hračkářství.
Bez dalšího zdržování platíme mýtné a už jsou tu první kochací kilometry. Jenže jako na potovru potvoru se toho dne na této megaznámé vyhlídkové silnici konala nějaká slavnost historických traktorů, které se zde vyskytovali vyskytovaly v neuvěřitelném počtu, čímž neskutečným způsobem komplikovalyi a zdržovali zdržovaly dopravu. Což o to, pohled na jedny z prvních dieselových traktorů byl skutečně zajímavý, nicméně zdaleka ne tolik, jako bylo zajímavé překvapení v několika vracákách, kde jako suvenýr od traktorků traktůrků zákeřně číhaly olejové skvrny strategicky rozmístěné v těch nejnevhodnějších místech
Pohodová kávička
On totiž, nejeden traktůrek trpěl decentní inkontinencí, která způsobovala ony loužičky způsobovala. Kupodivu se nám úspěšně podařilo nepolehnout a za doprovodu podzimního sluníčka vystoupat až na vrcholek Edelweisspitze. Zářijové počasí odhalilo alpské vrcholky v úplně jiném světle, než jsme zvyklí z letních cest, zvyklí a možná právě proto se tou idylkou kocháme dosti dlouho. Po pohodovém vypití ledové kávy klesáme z vyhlídky zpět na vyhlídkovou silnici a dobře známými serpentinami pokračujeme až na Franc Franz Josef HoheHöhe, kam přijíždíme kolem páté hodiny odpolední.
Jindy turisty nabitá lokalita je v zářijovém podvečeru téměř liduprázdná, a nabízí tak nepopsatelnou atmosféru kombinující v sobě zmíněnou samotu společně s výhledem na vlastní vrcholek Glocku. Na Franc Franz Josef Hohe Höhe trávíme více než hodinu, během které vychutnáme několik müsli tyčinek společně s géniem loci.
A protože se v září přeci přece jen stmívá poněkud dříve, než například v parném červenci, vydáváme se hledat nocleh, který by měl ležet někde na naší zpáteční trase. Znovu proto Proto znovu projíždíme tím epesním klikatícím se asfaltovým hadem, abychom vyrazili směrem k domovůmdomovu, a zamířili tak na severovýchod, pokud možno jinou trasou, než jakou jsme sem přijeli.
Cesta relativně teplým, sluncem zahaleným zalitým podvečerem, je podle mého názoru ta nejlepší doba, přímo určená k jízdě na mašině. Proto při pohledu na hory i vesničky zabalených zahalené do specifického podvečerního světla zažívám cestovatelskou nirvánu.
První příznaky soumraku na nás čekají kolem půl osmé u obce Feuersang, kde hned u kruhového objezdu stojí malebný penzionek, ke kterému s Petrem tak nějak instinktivně odbočujeme. Při zjišťování ceny za ubytování zapojujeme do lingvistického oříšku celou rodinu, které penzion patří, jelikož anglicky umí trochu jen vnouček a Nněmecky mluvím jako hotentod hotentot pouze já, přičemž německou slovní zásobu mám prořídlou, jako majitel penzionu svou „bujarou” kštici. Nakonec ale vše dobře dopadá a ubytování včetně snídaně vychází přibližně na 20 éček.
Neděle
Dnes, ač se mi tomu nechce věřit, vstal Petr dříve než já… Přiznávám se taky, že se mi dnes na nohy moc nechtělo, možná kvůli té včerejší konzumaci alkoholických nápojů. Každopádně už v 7:30 máme oba sbaleno a opět sedíme ve stejné jídelně co včera, jen se místo piv ládujeme překvapivě bohatou snídaní. Chvílemi se cítím až trapně, jelikož protože mám pocit, že tak vydatnou snídaní jsme rodince vlastnící penzion snížili zisk za ubytování minimálně o 50 %.
Počasí jako na potvoru už bohužel nemá s tím včerejším pranic společného. Mraky po obloze putují proklatě nízko a na silnice dosvědčuje, že ještě před chvílí celkem nemravně chcalo. Bez dlouhého otálení proto usedáme na stroje a vyrážíme malebnou silnicí směrem k Hallstätter See. Štěstí nám však skutečně přeje, neboť už po nějakých 30 km jízdy se vyjasňuje, takže zatáčkovitým rájem k jezeru jezerům Hallstätter See a Attersee si to užíváme na naprosto suchém asfaltu.
Drapáky Afriky ve vinglech sice hlasitě knučí, přesto však dovolují překvapující náklon, zatímco Petra jedoucího za mnou doprovází jen šumění jeho silničních Dunlopů po kvalitním asfaltu a úsměv od ucha k uchu, který je vidět i skrze jeho integrální přilbu.
Jelikož západní trasu vedoucí kolem Attersee jsem jíž již několikrát absolvoval, rozhoduji se jakožto vedoucí našeho dvoučlenného peletonu pro trasu východní. A udělal jsem dobře. Není sice tak malebná jako ta na druhé straně jezera, ale jízdní tempo dovoluje díky řidšímu osídlení mnohem vyšší. Za Krumlovem volíme cestu po okreskách k nám na sever, kde se ocitáme kolem páté hodiny odpolední.
Ano dokázali jsme to. Za 48h jsme zvládli přejet ČR ze severu na jih, spatřit Alpské vrcholky a zase se na sever Čech vrátit.
Celá ta sranda nestála před těma dvěma roky víc než 3000 Kč a to včetně ubytování, vjezdu na Glock a především těch bezmála 1350 báječných kilometrů ve sedle našich strojů. Petrova tvář zářila štěstím z úspěšného dokončení první zahraniční cesty na mašině a já byl rád, že se mu výlet líbil a že nám zářijové počasí skutečně přálo.
Nebudete-li tedy vědět co s víkendem, zkuste se zamyslet i nad trochu delší cestou. Vždyť všude dobře, tak co doma?!
Foto: Radek !GAS! Michna
