Pusť si song Black Betty od Larkin Poe a čti dál, protože tohle nebude zas tak klasická jízda, jak název akce napovídá, tohle bude slušnej holčičí rock and roll.

 

Stalo se zhruba před rokem a víc: Na motokrosové trati v Lešanech právě probíhá Klasick Race vol. II. Přicházím do stanu, přemýšlím, nevnímám okolí a zastavuji se u stolu, kde Ervín s Karkysem o něčem diskutují. „Je v závodě nějaká holka?“ ptám se. Oba se na mě podívají. „No ptám se, jestli se taky registrovala nějaká holka?“ Přichází odpověď, která má za následek, že mě celý letošní srpen můj muž vidí jen, jak padám večer únavou do postele a nejsem schopná ani zřetelně popřát dobrou noc: „Ne, to teda není. Vidělas někdy snb závody? Kluci dělají ty krutý triky, ale holky se jen vezou. Holky jsou prostě nuda,“ řekl ledabyle Karkys, aniž by si uvědomil, co se pak odehrálo uvnitř jedný holky, která v té době teprve dokončovala papíry na motorku, ale ani trochu si nepřipadala nudná.

 

 

 

Zakaž něco ženský

Rozhodla jsem se. A víte, co se stane, když se ženská zabejčí? Byl to pohon. Dokončila jsem úspěšně řidičák a přitom vybírala motorku. Nemohla jsem si vybrat klasičtější a vhodnější stroj než Himalayana, fakt to tak cítím. Motorka mě oslovila hned, jak jsem na ní poprvé seděla, věděla jsem, že tohle potřebuji. Perfektně se mi na ní sedělo, zdála se mi dobře ovladatelná a její retro vzhled mě fascinoval. Bylo to jasné, tenhle stroj a já jsme skvělá dvojka. Nutno dodat, že mi Himošek taky dost sluší, a jak známo, potřebovala jsem stroj, co se mi hodí k helmě (Bereš mě s nadsázkou, že jo?).

Sezonu jsem odstartovala v Gasově motoškole, kde jsme se věnovali především základním prvkům ovládání motorky a jízdě onroad. Díky za to! První velká zkouška mě ovšem čekala na jaře, před odjezdem do Chorvatska. Kluci z Moravy pro nás připravili trasu v okolí Řičmanic u Brna, která byla pro začátečníka poměrně obtížná. I mnohem zkušenější borci se chvílemi zastavovali, ale já jen s menší kolizí v písku trasu odjela víceméně na královnu. Vysloužila jsem si obdiv a plácání po ramenou. Pro info, trasu jelo asi dvacet jezdců a z toho celé dvě ženy, já jako úplný začátečník. Připadala jsem si jak jednorožec, těch se taky moc nevidí.

Startem sezony mě čekala spousta dalších akcí a ježdění. Účastnila jsem se MDŽ. Stala jsem se spoluorganizátorkou a testovací účastnicí unikátního projektu ProMotoŽeny.cz. A ani v normálním životě, mimo akce, jsem nevynechala příležitost sedět na motorce. Do práce, z práce, na nákup, do města, z města, na návštěvu, na výlet a tak podobně. Dokonce jsem si i z práce plánovala trasy delší, abych se mohla co nejvíce projet. Aplikovala jsem všechno, co mě všichni ti instruktorský kluci naučili, a snažila se s motorkou co nejvíce sžít. Příklad mluví za vše. Jednou, když jsme jeli v dešti ještědskými zatáčkami, Himalayan uklouzl, já se lekla, motorka mě zavedla do protisměru, kde naštěstí bylo prázdno. V té chvíli jsem slyšela v hlavě: „Hlavně nehrab do brzd. Hlavně nehrab do brzd.“ Motorku jsem si uklidnila a hezky plynule se vrátila do svého pruhu. Díky kluci, mělo to smysl!

Royal Enfield brzy odstartoval offroad kurzy s Honzou Žlábkem. Přihlásila jsem se a první víkend v srpnu vyrazila do Dobříše. V té době jsme měli s Himošem najeto asi 4500 km, oba stejně. Tři účastníci, dvě ženy. Jsme v přesile, hurááá. Honza nám připravil pár pěkných oříšků. Dělat osmičku v autoškole, na asfaltu, je hračka oproti té šotolinové osmičce ve stupačkách deset metrů od srázu. Připravil pár zákeřných výjezdů a sjezdů s důrazem na techniku. Taky pár pěkných překopů a travnatých cestiček s rigoly na cestě na oběd. Člověk by ho nejradši zabil. Ovšem pochopila jsem, že abych to uměla, musím jezdit, takže i občas hodit nějakou tu držku. Což znamenalo taky pár kosmetických vad na Himošovi, které mě dost mrzely.

 

 

 

Trénink musí bolet

Pořád jsem ale nebyla přesvědčená, že zvládnu závod jet. Navíc se kluci trochu nechali slyšet (mám svý zvědy, pánové), že to je pro holky v závodě nebezpečný a že by bylo lepší, aby zůstaly u svýho štrikování (a taky ráda přeháním). Chvíli jsem pak uvažovala, že se registruju jako Eliáš Novák. Jenže to by tu nesměl být Royal Enfield, který se stal partnerem letošního Klasick Race a vypsal tak speciální Himalayan Cup. Můžete ve svém životě dostat ještě větší znamení než tohle?! Takže volba byla jasná. Okamžitě jsem udělala registraci a ve FB skupině Motorkáři Liberec začala shánět volného kámoše na ježdění mimo asfalt. Co čert nechtěl, nebo asi chtěl, ozval se mi Dušan. Že mě vyzvedne zítra v práci, ať jsem oblečená, že se na to podíváme. Tenhle mrňavej Enšpígl mi naservíroval hned napoprvé takovou porci emocí, adrenalinu a modřin, že jsem se musela sama sobě vysmát. A pak každý den, znovu a znovu. Trénink pomalé jízdy, vyjížďka, důraz na techniku, otočka kolem nohy, práce se spojkou a plynem a mnoho dalšího. Občas mi dal i den dva na regeneraci, ale většinou mě trýznil denně alespoň hodinu a půl v lese. O té celovíkendovce pomlčím, protože její stručný popis neobsahuje žádné slušné slovo. Ty kluzký plochý kameny dovrchu, Dušane, ty ti nikdy neodpustím, vole!

Každou volnou středu v týdnu jsem v Liberci ve Vesci organizovala trénink pomalé jízdy. Osmičky, slalom apod. Kdo se přidal, se přidal. Mně šlo hlavně o to, abych jezdila já. Přičemž Dušan, pasovaný na trenéra a očividně tak i ve své nejoblíbenější roli, poskakoval po hřišti a sekýroval mě: „Dokud nedáš ten slalom, nejdeš na večeři. Blbě. A znovu…“ Šikanátor, fakt. Trénovala jsem každou volnou chvíli. Rozhodla jsem se, že v mém životě právě není nic důležitějšího než co nejlépe odjet závod.

Srpen plynul jako voda a pro mě už to nebyla jen příprava na závod. Jízda mimo asfalt se mi stala koníčkem a těšila jsem se na každou vyjížďku. Himošek ovšem dostával v terénu dost napít. Hned na začátku jsem s ním padala jako švestka skoro každý kilometr, samozřejmě v závislosti na obtížnosti trasy. Po jednom pádu jsem musela definitivně sundat plégo, měnila jsem křachlé zrcátko a neustále rovnala padáky. S pomocí trenéra jsem pak vyměnila řídítka. Moji dvorní liberečtí mechanici z Living 4 the Past mi ochotně pomohli očesat několik kilo tím, že odmontovali hlavní stojan a sundali lešení na kufry a nakonec i přezuli. Enfield se náhle stal takovým lehkým závodním speciálem. Čas do závodu se ale neúprosně krátil, a když jsem seděla za volantem našeho transporteru, v zádech Himoška a vyrážela jsem směr Nečín, cítila jsem se jako královna. Měla jsem skvělý pocit z toho, co všechno jsem zvládla pro svou účast na Klasick Race udělat, a taky z toho, že mi ještě neutekl muž.

 

 

 

Holky nejsou nuda!

Je sobota, den závodu. Royal Enfield obsadil stanoviště na dráze a hlásí, že kvalifikace Himalayan Cupu se jede v pravé poledne. Mám čas, a tak hledám v areálu svou milou přítelkyni Zdeničku, abychom začaly s tou nejdůležitější přípravou – make-upem. Jsem prostě žena, i když jedu závod plný testosteronu, a hodlám jí za všech okolností zůstat. Sedám si do hlavního stanu a Zdenička s kufříkem faceliftingového nářadí začíná zvelebovat můj exteriér. Mezitím se začínají sjíždět lidé z mého nejbližšího okolí, kteří mě přijeli podpořit. Dokonce i Lady Bikers Prague vyslalo zástupkyni, která navýšila mou fanouškovskou základnu na celých pět lidí.

Make-up je hotov, jedu si prohlédnout trať. A teprve tam na mě padá úzkostlivá nervozita. Součástí dráhy je poměrné prudký sjezd protkaný několikerými drážkami vymletými včerejším lijákem a hlavou mi letí, že jsem asi blázen a co tady sakra dělám. Teď už ale není cesty zpět, musím to dát. Trať si nejdříve procházíme a následně projedeme na tři tréninková kola. Pak už Eliška z Vintage Garage pouští prvního závodníka s Himalayanem na trať. Celkem nás jede pět, přičemž do finále postupují první tři, kteří zajedou nejrychlejší čas. Jela jsem, jak nejlépe a nejrychleji jsem uměla, a klaplo to. Zalila mě vlna euforie. Opravdu jsem si nedělala ambice, chtěla jsem prostě dojet, to byl můj cíl, takže to byla nečekaná odměna už sama o sobě.

Špička ledovce byl start finále, který se jel v pozdním odpoledni, na centrální trati společné pro všechny ostatní kategorie. Znovu si projíždíme trasu a potkáváme se na startu. Cítím, že jsem nervózní, protože ze shora na mě vejří několik desítek párů očí, kterým komentátor právě hlásí, že jsem jediná holka v závodě. Říkám si: „Hlavně to neposer, KElišová.“ Vyrážíme, zůstávám pozadu, ale ve druhém kole v písčitém vracáku se dostávám na druhé místo. Nevnímám nic, co se děje mimo trať. V posledním kole už ale tak moc pospíchám, že zapomínám na opatrnost a techniku a v předposlední zatáčce padám, hned ale zvedám sebe i motorku. Zastavuje soupeř a chce mi pomoct, posílám ho pryč, ať jede. Z mojí gestikulace si nic nedělá a stále čeká, nechává mě tak gentlemansky dojet na druhém místě. Při předávání cen se pak vítěz vzdává své ceny ve prospěch třetího. Poděkoval mu tak za jeho gentlemanské gesto a udělal tím další. Smekám.

Jsem šťastná, závod pro mě nakonec dopadl nad očekávání a já se v kuse raduju, obyčejnou čistou lidskou radostí, protože sama před sebou jsem vyhrála. Dokázala jsem dostat na Klasick Race holčičí jezdkyni. Nic víc, nic míň. Teď doufám, že všechny ty holky, co se na to dívaly, si teď řeknou, že příští rok pojedou. A je mi upřímně jedno, jestli proto, že mi to příště musí natřít, protože i já jsem do toho šla s tou samou emocí, že musím ukázat, že holky nejsou nuda. Nebo jestli s tím, že prostě chtějí zažít ten pocit, přidružit se, patřit k dalším prvním holkám v závodech a sdílet se mnou podobnou cestu. Já vím jediné, že to za to stálo a kdykoliv bych si to zopakovala, kdykoli bych do toho šla znovu.

 

 


text a emoce: KEliška, foto a svatá trpělivost: Somik a Jakub Frey

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno