Dva dny s Luďkem Přibylem – třída Super Street Bikes. Aneb na co se připravit, když se rozhodnete začít závod. Seznamte se s časovým programem i náročností zabezpečení celého zázemí…
Dragster – už samo to slovo vyvolává pocit rychlosti. Při jeho vyslovení si představím hrubou sílu, strašlivej kravál, ale v neposlední řadě taky stroje náročné na techniku. Je mi jasné, že to neznamená jen dát plnej a rychle projet ¼ míle. Co všechno to obnáší, jsem se pokusil odhalit při druhém závodu MČR Dragsterů 2009, během kterého jsem se ani na krok nehnul od jednoho z našich nejlepších, od čísla 503 – Luďka Přibyla.
Pátek:
Obvykle začíná závodní víkend už v pátek odpoledne, a tak po práci směřuju na hoškovické letiště, kde se mám s Luďkem sejít. Jenže jak se blížím k Mnichovu Hradišti, objevují se na nebi mraky, a když dojíždím na letiště, padá už z nebe voda a do toho fouká prudký vítr. Tréninky se tedy nekonají, večerní posezení nad pivkem také ne. Luďěk akorát stihnul postavit depo a maže domů (má to do Liberce kousek). Nezačíná nám to moc pěkně…
Sobota: 6.40
Jeden by řekl, že o víkendu se má vyspávat, ale to pro tyhle kluky neplatí. Před sedmou hodinou je Mr. Přibyl na nohou, nakládá motorku do dodávky a pádí na Hoškovice. Počasí se naštěstí během noci umoudřilo, vypadá to na luxusní teplej víkend.
Sobota: 8.00
Začíná technická přejímka. To znamená kontrola strojů, zda splňují pravidla jednotlivých dragsterových tříd. Luděk má jako obvykle vše v perfektním stavu, a tak probíhá přejímka rychle a bez problémů. Pak se sám pouští do výměny rozety (po posledním závodě zvolil jiný rozměr) a také rozebrání spojky a výměny lamel.
Sobota: 9.30
Na dráze létají stroje zahraničních jezdců, kteří dostali výjimku a mohou otestovat hoškovickou dráhu. Naši ji prý znají, tak testovat nepotřebují. To vyvolává trochu pobouření, ale dlouho se tím nikdo nezabývá. Luděk mezi tím vytahuje váhu a s velkou přesností váží množství rajčáku v lahvi. Potom přichází Ondra Klymčiw s prázdnou lahví a společnými silami ji plní z Přibylových zásob. Zajímavá podívaná, jeden by se toho plynu bál, ale kluci vědí, co si můžou dovolit.
Sobota: 11.30
Na programu je rozprava jezdců. Tady se kluci oficiálně pozdraví a řeší jednotlivé problémy, které se závodního víkendu týkají. Hlavní slovo má většinou pořadatel hoškovických závodů a zároveň jeden z našich nejrychlejších, Otto Knebl.
Sobota: 12.34
Velká pusa od přítelkyně Lucky spolu s povzbuzením, které zní skoro jako příkaz: „Jdi na 9,2 miláčku!“. Téměř se to daří, Luděk se vrací z první kvalifikační jízdy s časem 9,248, což znamená druhé místo z jedenácti jezdců (včetně zahraničních). „Na čtyřku to chvilku přestalo táhnout,“ zní jako omluva Lucii, ta je ale spokojená. I přesto celý tým dumá, co se mohlo stát.
Sobota: 14.28
Jde se do druhého kola. Nálada v týmu luxusní, počásko taky, slunce pálí. Luděk bezchybně startuje a zajíždí skvělý čas 9,113, který je shodný s časem Klymčiwa a oba se tak spolu dělí o druhé místo druhé kvalifikace. Přesto Luděk nemá pocit, že je to dobré, a hned po vychladnutí motorky se pouští do přetryskování. Motor je krmen karburátorem, takže tahle hra jde dobře. Oběd? Něco smaženýho ze stánku naproti.
Sobota: 16.32
Kolo třetí se příliš nedaří. Reakční čas dobrej, ale v cíli má motorka rychlost „jenom“ 250 km/h a čas 9.396, což je dnes nejhorší. Lucie se mračí a jde si koupit nanuka. Luděk se konečně vysvléká z kožené kombinézy, teplota kolem třiceti mu musí dávat zabrat.
Sobota: 18.00
První závodní den je oficiálně u konce. Pro diváky je připravena show v podobě Jet Biku – motocyklu s turbínou z helikoptéry. Hodně kouře, hodně rámusu a zatraceně hodně velká rychlost. Na čase je malá večeře, k dobru přichází zeleninový salát, který dovezl mechanik týmu.
Sobota: 19.10
V depu se pomalu začínají tvořit skupinky, jednotliví účastníci se scházejí ve svých stanech, diskutují a popíjejí. Luděk směřuje do stanu Ondry Klymčiwa a pouští se do konzumace Plzeňského zlata. Po setmění běží v hlavním stanu film ze závodů v Santa Pod, na který se jdeme podívat. Luděk se zasekává v diskusi s Ottou Kneblem, která má jasně dané téma a která je pro mě něco jako cizí jazyk. Snažím se, ale většinu času naprosto netuším, o čem to ti chlapi mluví.
Sobota: 24.00
Krátce před půlnocí po čtyřech Plzínkách uléhá Luděk do dodávky, potřebuje se dobře prospat před zítřejším finále. Mě se to naštěstí netýká, a tak vesele pokračuji v Tour de depo doprovázen Tomíkem Němcovic, kterej všechny zná, všude byl a hlavně si se všema musí dát panáka. A dál? Ticho, tma.
Neděle: 8.00
Zase žádný dlouhý vyspávání. Kolem osmý se Luděk sápe z dodávky naprosto do růžova vyspanej. Zdvihám se do pozoru, startuju foťák a mažu za ním. „Pojď, pozvu Tě na svoji oblíbenou snídani,“ povzbuzuje mě a já se těším na nějaké ty koblížky a kakao. Houby, dostávám párek v rohlíku a kafe v kelímku. Ale jo, můj žaludek tohle vítá.
Neděle: 9.12
Po snídani a procházce depem se Luděk opět pouští do štelování stroje. Tentokrát ho nalézám klečícího nad postarším notebookem, který má připojený na jednotku zapalování. Na dotaz, co to všechno umí, odpovídá: „Šteluju předstihy a náběh s křivkou plynu, ale umí to nastavit i startovací omezovač, omezovač maximálních otáček a kontrolku – hele, vole, zařaď.“
Neděle: 10.15
Jede se poslední kvalifikace. Luďkovi ten párek v rohlíku asi nesednul, protože reakční čas 0,361 s není vůbec dobrej a nevylepší to ani projetí dráhy za 9,168. Lucce se ale jízda líbila, a to je přeci nejdůležitější 🙂 Luděk vytahuje gril a z ledničky maso a klobásy a začíná připravovat oběd. Tak tomuhle říkám nedělní rodinná idylka.
Neděle: 12.40
Pořadatel svolává jezdce na představení, což neznamená nic jiného, než že jeden po druhém berou do ruky mikrofon, představí se a pochlubí se třídou, ve které jedou. Televizní ani rozhlasová hvězda z našeho jezdce asi nebude, je na něm cítit jistá porce nervozity.
Neděle: 13.46
Po čtyřech kvalifikačních jízdách je čas na první vyřazovací jízdu. Jede se systémem klasického stromečku a časy přidělují Luďkovi jako prvního soupeře Michala Vopata na GSX-R. V týmu je cítit napětí, teď už to je buď – anebo. Lucka doprovází svého rytíře až na start, což asi pomáhá, protože Luděk skvěle odstartuje a dává Michalovi téměř vteřinu. Nadšení, ale zároveň obava z dalšího kola. Čeká „nás“ hodně rychlej Maďar Gábor Szöke.
Neděle: 14.32
Tomu, co se odehrává v depu, se nedá říct jinak, než absolutní hec. Gábor je označen za „toho Maďara“, kterého přece hravě zvládnem. Na Luďkovi je vidět, jak dokáže nervozitu převést na absolutní soustředění. Na startu Szöke trochu zaspí, a tak i přesto, že čtvrtmílovou trať projel v kratším čase, je v součtu Luděk rychlejší a postupuje. Přichází obrovská radost.
Neděle: 15.08
Jede se třetí vyřazko. Luďkovi se na startu zvedá přední kolo, čímž hodně ztrácí a Němec Clemens Walleit mu ujíždí. Do depa přijíždí Luděk hodně naštvanej, ale jak se ukazuje, ne vlastním výkonem, ale z porušení pravidel ze strany soupeře. Startmaršál před každým závodem připomíná, že motor smí být spuštěn až po jeho pokynu, což se v tomto případě nestalo, Němec přijel se spuštěným motorem už z depa, nevypnul ho a nikdo nereagoval na Luďkovy připomínky.
Neděle: 15.12
„Možná to bude znít jako výmluva, ale před startem je opravdu potřeba maximální koncentrace, což dobře nejde, pokud vedle tebe hřmí cizí motor. Je to prostě takovej rituál, soustředíš se, pak startmaršál mávne, kývnete na sebe se soupeřem, jestli o.k., nastartujete a jdete na to. To se tady nestalo a mě to prostě rozhodilo. Pravidla by měly bejt pro všechny stejný, tečka.“. Luděk po domluvě s šéfem týmu sepisuje protest a jdou ho společně podat. Po čtvrthodinové rozmluvě s ředitelem závodu se tak ale nakonec nestane, výklad pravidel prý není v tomto bodu jasný a možná by šlo o zbytečně vyhozené peníze (podání protestu stojí 5000 Kč). Nálada klesá na bod mrazu.
Neděle: 16.03
Závody se chýlí ke konci. Luděk společně s týmem sleduje vyšší třídy. Zelená Kawa s Kneblem zajíždí rekord trati 8,067, úžasný. Hodně zajímavá je kategorie Super Twin Top Gasů, kde jedou jen cizinci a kde se časy drží kolem osmi vteřin. Ve finále si to tady rozdávají Bernd Niessen a Ronald Van De Werken, miláčkem publika se ale stává Herman Jolink se svojí šílenou Ducati.
Neděle: 16.20
Balíme. Složit stan, uklidit nábytek, ledničku, gril, naložit motorku. Zhruba za půl hodinky na našem fleku nezůstane vůbec nic.
Výsledek?
Sportovní – druhé místo v tomto závodě MČR (zahraniční jezdci se nezapočítávají). Osobní – trochu prohra se zákony. A můj? Konečně jsem to celé pochopil. Tihle kluci tady nejsou jenom proto, že je baví jezdit rychle rovně, ale hlavně proto, že jsou soutěživí a baví je technika. Nikdo tady nemá desetičlenný tým mechaniků, každý z nich zná svoji motorku do posledního šroubku a dokáže si na ní téměř vše opravit, upravit, naštelovat. A tak by to na správných závodech mělo být.
Foto: autor
