Nový Hypermotard je dobrá, milá a poslušná motorka. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že mohl být ještě mnohem lepší a pokusím se vám vysvětlit proč.
Starý Hypermotard byl psychopat, který měl místo motoru bastarda s chutí zabíjet. Jednostranně zaměřená motorka bez hlubšího smyslu, ale s pořádným apetitem, která uměla svýho pilota fantasticky pobavit. Ano, měla a má svoje chyby, o nichž jsme vám na našich stránkách psali už mockrát, ale to neznamená, že jsme ho neměli rádi.
Naopak, když jste si k němu našli cestu, byl to dobrej kámoš. Stejně si to museli myslet i zákazníci, kterých se za šest let jeho života našlo víc než 26 tisíc. To je velký číslo a když přihlédneme k faktu, že je to motorka pro radost bez všestranných ambicí, zdá se to až neuvěřitelný výsledek. Je tedy jasný, že se upgrade musí povézt.
A teď je tady novinka s menším motorem, lepším podvozkem a nabušenou elektronikou, která chce oslovit víc lidí. Ten vývoj je logický – v dnešní době jde hlavně o to, aby si motorku koupilo víc lidí než jenom pár skutečných nadšenců. To s sebou samozřejmě nese kompromisy, bez kterých takovou mašinu postavit nedokážete. Po 140 kilometrech zapadlých španělských silnic už vím, že nový Hyperák se stal obětí touhy po tom zalíbit se co největšímu davu.
Nebojte se, není proč panikařit, není to vůbec špatná motorka, naopak – je vynikající. Mám ale pocit, že by mohla být ještě mnohem lepší, kdyby se víc držela stylu, ke kterému se hlásí a ze kterého vyšla. Čekal jsem totiž, že v něm bude dřímat Lucifer, kterýho když poškádlíte, budete se muset sakra držet – a ta tolik toužebná chvilka prostě nepřišla.
Může za to hlavně nová verze motoru Testrastretta 11°, který je až zbytečně moc jemný a přívětivý. Rozumím, proč tomu tak je, ale k takhle krásně a agresivně vypadající motorce by mi mnohem líp pasoval nějakej rozkašlanej parchant, na kterýho budu muset tlačit, aby ze sebe dostal to nejlepší.
Plyšák
Tenhle dvouválec o objemu 821 kubíků po přidání plynu reaguje tak, jako kdyby mě po tváři pohladil anděl v saténovém hábitu. Kdybych měl odhadnout, kolik má koní, řekl bych bez váhání osmdesát, osmdesátpět maximálně. A ono je v něm ukryto celých 110 plnokrevných italských hřebců, což je na tenhle objem slušná porce. Nemůžu říct, že by ta motorka byla pomalá, protože by to byla kravina. Ale ve stejným smyslu nemůžu ani říct, že by byla rychlá.
Je na něm totiž strašně moc cítit, jak ho všudepřítomná chytrá elektronika drží na uzdě a nenechá ho nadechnout k pořádnýmu finiši. Jde v klidu používat od třech tisíc, aby se kolem šesti hodně rychle rozmotal až k omezovači, který nasahuje na desíti. Když ho budete držet u krku, jízda bude mít švih. Líbí se mi, že má dost velký výkon na to, aby vás to bavilo, ale ne tolik, abyste se mohli dostat do problémů. Vůbec bych se nebál Hypermotarda doporučit někomu jako jeho první motorku. Fakt, taková pohodička za jeho řídítky je.
Jsou tady tři jízdní režimy (Sport, Touring a Urban), mezi kterými jde za jízdy přepínat, ale nejvíc času jsem strávil ve sportovním módu, protože v něm má motor největší šťávu. Na Touring a Urban reaguje pomalu a nezáludně, což mě přestalo bavit už po dvou zatáčkách. Daleko víc mě bralo jemné nastavení kontroly trakce a nového ABS do Bosche, které má tři režimy. Skvělý je, že se dá všechno nastavovat i při jízdě, takže je pořád s čím si hrát a zkrátit si tak nudný dálniční přesuny.
Je to o zvyku
Na starém Hyperáku nám nejvíc vadila reakce podvozku a hlavně necitlivý přední kolo. Musím říct, že nová motorka s tímhle už takový problém nemá, ale něco z trochu svéhlavého chování zůstalo. Jezdecká poloha je ale mnohem lepší a už nesedíte kolik na předním kole, takže je tady i víc zpětné vazby, i když na můj vkus by mohla být ještě větší.
Při pohodové rychlosti si toho nevšimnete, ale jakmile se silnice zakroutí a budete chtít trochu topit, řídítka jakoby přestala komunikovat. Není to nepříjemný pocit a 99% zákazníků to bude asi jedno, ale říct jsem vám to musel. Není tady ani nijak velký přenos váhy při jízdě brzda – plyn, což právě může mít za následek omezený feedback od předního kola. Jinak má ale Hypermotard neotřesitelnou mechanickou přilnavost podpořenou špičkovou gumou Pirelli Rosso II, která vydrží i zdánlivě nemožný věci. Tý mašině je prostě potřeba důvěřovat a fláknout s ní do zatáčky.
Motorce je nejlíp na kvalitní a rychlý okresce, kde krásně vynikne její stabilita, která se oproti starému modelu díky jiné geometrii výrazně zlepšila. V táhlých zatáčkách kolem 140 km/h je to perfektní příklad toho, jak se má chovat výborně vyladěný podvozek. Je jistý a nechce vás děsit.
Standardní verze se musí spokojit s axiální brzdovou pumpou, která tlačí na třmeny Brembo M4-32, které jsou vyvinuty exklusivně pro Hypermotarda. Brzdný účinek je působivý a když se třmeny zakousnou do kotoučů, je to jako vletět do zdi. Problém je, že v páčce není zrovna moc citu, na což je potřeba si zvyknout. Verze SP má pumpu radiální a rozdíl v nástupu a dávkovatelnosti brzd je masivní.
Fešák
Po stránce designu není moc co vytknout. Z profilu je krásně vidět agresivní linka od řídítek až po krátkou prdelku. Hyperák je zkrátka sexy motorka, ať už se na něj podíváte z jakéhokoliv úhlu. Verze SP s kovanými koly a bílo-červeným lakem doplněná o kompletní výfukovým systém Termignoni v mojem břichu způsobuje legrační šimrání, který je vyhrazený jenom těm nejlepším bajkům na světě…
Kompletní test nového Hypermotarda vyjde v Motohousu 4/2013.
Foto: Ducati
