Kdo mě zná, asi už ví, že nejsem typ pilota, který by nějak zvlášť a cíleně vyhledával supersportovní motorky. Zranění našeho šéfredaktora Carlose mě ovšem usadilo do horkýho křesla nové ZX-desítky a já mám za dva dny v sobě tolik radosti, že se z ní zkrátka musím tak trochu „vypsat“
Proč se nederu o testování nejnovějších superbiků? Jednoduše protože, že na nich neumím jezdit. Nemám ten grif, sedím na tom jako vosa na bombónu, užít zatáčky si umím líp na jakémkoli naháči a abych si půjčoval motorku jen proto, že ji někde pustím na rovince nad 200 km/h, tomu už jsem taky trochu odrostl. Ale tohle si myslím není žádná moc velká anomálie, takových lidí jezdí víc. Supersporty zkrátka nejsou určeny každému…
Minulou středu na mě ale padla „povinnost“ dojet pro novou ZX-10R – náš šéfredaktor Carlos si polil nohu vroucí vodou – takže bylo potřeba najít nějakého jiného pilota k testování. Na mě bylo, abych Kawu alespoň odvezl do Liberce (měli jsme vymyšleno s Panigale S jako srovnávák), aby si ji tam převzal náš další redakční „nakládač“ GAS. Už první kilometry mi ale přetočily názor na současné sportovní motorky o 180 stupňů. Ta zelená bestie je zkrátka úžasná a já se ji zkrátka odmítl vzdát.
A v čem mě ta zelená bestie tak dostala? Nevím, jestli to budu umět správně popsat, ale tenhle typ motorek se v posledních dvou třech letech změnil. Ony se prostě zmenšily. A to hodně! Když sednete na novou Aprilii RSV4 nebo třeba právě na Ducati Panigale, tak jako byste osedlali trošku větší kolo. Hraje se tady hlavně na ovladatelnost na okruzích, hlavní směr při konstrukci je lehkost a ochota k zatáčení.
A právě tady v té velikosti je schovaný ten fór. Nová Kawa je přesně taky taková, opustila planetu macatých superbiků a je jako pírko, ovšem má jednu neuvěřitelnou a zcela nečekanou přednost – ona zůstala i tak pohodlná. Ba co víc, naopak, ona je snad ještě pohodlnější než dřív. Za řídítky se vůbec neperete s žádnou váhou, užíváte veškerého pohodlí, a mastíte si to krajinou, co se dá. (A věřte mi, že vím, o čem hovořím, za prvních 26 hodin testu jsem najel cca 700 km!!!)
Čemu je tedy pocit na nové ZX-10R nejvíce podobný? Nedokážu to přesně říct – aniž bych tady před redakcí neměl vyskládanou celou současnou produkci – ale asi právě RSV4, i tak je stejně skvělá „do ruky“ (i když jsem si na ní musel při testu trochu dýl zvykat) a určitě BMW to je taky postavené dle téhle receptury, i když to mi oproti Kawě přišlo víc tvrdé. Suzuki, Yamaha a Honda, ty už jsou trochu jiné. Na Kawě není moc dlouhá nádrž, možná je to právě v tom, že nejste nuceni sedět tak natažení (což bylo cítit právě při srovnání s Panigale)…
Další, co mě na téhle zelená motorka dostala, je ta jednoduchost jak se dá nejen zvládat, ale také i ovládat – žádné složité menu a cvakání na hodinu, než vyjedu – tady je všechno jednoduché a logické, tři palivové mapy, tři úrovně trakce (na všechno samostatný knoflik!) a po dvou zmáčknutí čudlíku už jsi i na lap-timeru. Co víc může jezdec potřebovat.
Motor? Tichý, sametový do šesti, nad sedm tisíc dává tolik, že to normální smrtelník snad ani nemůže potřebovat, natož pak nějak reálně využít. Pro ilustraci, jak obrovský je ten potenciál, tak jedna taková veselá vlastnost téhle motorky. Samozřejmě má kontrolku ECO, aby se jakože úředníčků v EU zacpala papula. A co to znamená v praxi? Na šestku na 6200 otáček jede ta zelená věc cca 157 km/h a ekonomická kontrolka stálé svítí a usmívá, jakože jste stále hodně velikej ekologickej frája a pohodář. Což působí samozřejmě komicky ve chvíli, protože vy v té samé chvíli předjíždíte jedoucí auta rychlostí, jakoby by se pod nimi právě zastavil montážní pás…
Co se mi na Kawě nelíbí? Možná ty plasty. Už navenek to není nic, z čeho by se lidi kolem (třeba na pumpě) posadili na prdel a zblízka některé díly silně připomínají materiálem hračky z Kinder vajíčka. Ani zvuk origo koncovky zrovna nevysklívá okna. Ale naopak jsou tu třeba hodně praktické detaily, na které Kawasaki nikdy nezapomíná – nádrž je plechová, takže na ní v pohodě přidělám tankvak a pod zadní sedačkou jsou háčky, takže mám kam uchytit pavouka. Ano, i přes svoje nesporné dračí vlastnosti je to pořád hodně praktická motorka.
A to je přesně to, proč ji budu ode dneška svým kamarádům doporučovat. Nevím, jestli je to nejlepší superbike na světě, to ať posoudí jiní (třeba někdy jindy Carlos, anebo ještě líp Tomy Sykes 😉 – já ale budu tvrdit, že je rozhodně ta nejvíc friendly-superbiková mašina pro všechny ty, kdo se chtějí motorkou bavit a pořádně si užívat. Doteď totiž ještě pořád mám hubu doslova od ucha k uchu – a to se počítá!!!
Srovnávací test Ducati Panigale S a Kawasaki ZX-10R si přečtěte v dalším tištěném MH 8-9/2013
Foto: Jan Somerauer
