Tak tohle se skutečně povedlo. Přemalovat FZ8 do výročních barev Yamahy a postavit ji s krovkou, klínem pod motorem a s laďákem od Akrapoviče k nám před redakci na dvůr
Nebudeme tady rozehrávat obvyklou poučovací show. Tuhle motorku stejnak všichni znáte. Ve své podstatě základem předchozí eRjednička (žádný bigbang) s menším vrtáním. Osmistovka, která měla (a taky se jí to povedlo) změnit parametry nahatých motorek. Žádná ukňučená holčička, nýbrž regulérní geny superbiku oblečený do naháče, který, když si ho koupíte, budete mít jednoduše pro radost. Tady není víc co ke koumání, všechno pochopíte, když se prvně svezete.
O FZ8 jsme psali už několikrát, ale teď máme, opojeni víkendovým testem, chuť se nad ní doslova „rozpustit“. Protože to, co stojí dole na parkovišti, je vážně hodně velká libůstka. Černý rám a černý motor, to je standard. Ovšem bílý lak, červené yamaha racing pruhy a červeně lakovaný blatníček, to z ní dělá bejčka, za kterým se prostě každý ohlídne. Od pohledu, strašně hezká motorka.
A tím to zdaleka nekončí. Daleko víc se vám zakousne pod kůži, když ji nastartujete. Akrap chroptí, kašle, odfukuje. To zlý dítě se dostalo za školu a nechce od nás nic jinýho, než první cigáro, první sex a trochu násilí.
A my, jako staří a moudří rutinéři mu jej dopřejeme. Víme totiž, že co nestihnete teď, nemusíte stihnout už nikdy. Samotné usednutí za široký řídítka je radostí. Před námi vlastně nic – řídítka, maličký budík a zem. Všechno podstatné je pod zadnicí. Blinkneme špičkou LEDkového blinkru a vydáváme se na trať. Jaké to elementární potěšení!
„Ježíš, to je žíla…“ napadá mě jako první, když si dám první doopravdový rozjezd. Nad 7000 otáček ten motor doslova zpívá, červená ručička dál a dál šplhá po bílé ploše otáčkoměru a já jenom vše sdílím, poslouchám a cítím se jak v hořícím mraveništi. Na 11 000 další kvalt a pak ještě jeden. Jedu hodně a silnice přede mnou na horizontu končí retardérem.
Takže naplno brzdy, nic co bych nedovedl odhadnout, tahle mašina uměla brzdit vždycky hodně dobře (pevný rám, brzdy z eRšestky). Co mě ale při ubrání dostane, to je znovu motor a výfuk – hutný, prskající, chtivý. Cyklistka vybírající opodál pitíčko z tašky očividně ztvrdne. „Ne paní, nezačala bitva o Falklandy” – to vážně jen přijíždí (už předpisovou rychlostí) zcela obyčejný produkční naháč s trochu báječnějším srdcařským polepem.
Sobota odpoledne, mám hroznou chuť jezdit, a tak jezdím. Pořád dokola. Na takhle otevřeném naháči fouká, jak jen nejvíc může. Vlastně nejlepší je jet cca 120 km/h a opírat se protivětrem. Bavím se tím, lehkostí v zatáčkách i obrovskou chutí „vzepnout se“ na každém výjezdu. Jasně, podvozek není postavený na ukrutný závodění (poz: …to až budete někde číst, že se zadní péro se rádo pohupuje), ale svižnější silniční tempo zvládá absolutně bezchybně.
Rychlé, přesné, snad až nečekaně hodně výživné a přitom poměrně dostupné, za líbivou FZ8 50th bez ABS chce Yamaha jen 219tis (Akrap není v základu!). To není nedostupné. A až vám pak bude někdo vyprávět, že jemu je takováhle osmistovka málo, že jeho schopnosti ukojí pouze nadlitr a pokud možno dvouválec – plácněte ho mokrým, a pokud možno studeným, ručníkem. Neví, o čem mluví a bude to nejspíš jen libovej frajer…
Jo. Tohle je totiž přesně to, co potřebujete, pokud chcete prožít tu nejskutečnější radost z ježdění. Lehce se vytáčející motor, široké gumy, na kterých se můžete v zatáčkách nahýbat jak v kolíbce a líbivě postavenou mašinu, za kterou se na parkovišti tutově každý ohlídne. Yamaha namíchala báječný drink, já se opil. A vůbec to není jen o těch polepech…
Foto: autor
