Znáte to, někdy prostě narazíte na osobu opačného pohlaví (a vypravěč je muž, takže se budeme bavit o ženách), která úplně neodpovídá zažitým představám o kráse, ba ani váš typ to úplně není, a přesto vás něčím přitahuje… prekérka.
Chvlemi se přistihnete, jak o ní přemýšlíte, a vlastně vůbec nevíte proč. Asi to není úplně láska, jen nějakej náboj, kterýho se zbavíte, jen když provede nějakou hovadinu, a tím vás naštve, nebo pokud se stane ženou vašeho nejlepšího kamaráda, ke kterému jste loajální. Něčím takovým působí Moto Guzzi 1200 Sport na velké množství bikerů.
Není dokonalá
Určitě na její design vyšle někdo pár nepěkných slov, ale vaše manželka, či přítelkyně se taky nelíbí všem. Je taky pravděpodobné, že by někoho mohla naštvat. Ale no tak, to ta vaše přeci přece taky, ne? Jaká tedy byla? Jak se za týden krátké a vrácením nuceně ukončené známosti projevila?
Breva se štítkem?
Na první pohled známá kontura, kde jsem to jen viděl? Obrovská nádrž nad krásně zvláštním motorem, masivní záď… jasně, to je Breva. Taky ten letmák známe a vůbec spousta věcí je stejných. Zase to ošulili, nandali pár plastů, změnili lak a mají z toho jinej bike. To byl první dojem. Bližší pohled? Aha, tak tady je něco jinak.
Přední vidlice není stejná, brzdy se taky tváří jinak, zmizela turistická řidítka, stupačky jsou jinde a vůbec se na ní úplně jinak sedí. Motor dvanáctka, to je o chlup silnější, tak uvidíme, jak moc to bude znát. V následující době se ukázalo, že s tou podobností s Brevou to není nebude tak úplně horký. Jasná příbuznost tu sice je, ale nejpodstatnější části jsou změněny. Motor, podvozek a brzdy přeci přece dělají motorku a ten kukuč je ve finále taky jinej.
Do sedel!
Není to malá holka, spíš vyrostlejší kobyla s pěkně širokými rameny. Pro jednoduchou představu postačí tři čísla (a hele, to je taky stejný jako u bab) – rozvor 1485 milimetrů, 23 litrů v nádrži a 229 kilo suchý váhy. Žádnej drobek a při manipulaci na místě, nebo při pohledu pod sebe si to uvědomujete. Usednutí do sedla tomuhle dojmu jenom přidá. Musíte se dost předklonit, ruce roztáhnout na široká řidítka, nohy a zadek posunout hodně dozadu. Ze začátku je to trochu divný, ale není problém si na to zvyknout. Stojánek nahoru, otočit klíček, zkouknout úžasné představení diodek, ručiček a displeje na palubce a už ťukám do startéru. Jaká bude, až poprvé promluví?
Hlubokej sexy hlas, žádný kvíkání. Pěkně si to pobublává, to je moc příjemný poslouchat. Stačí trochu přidat a všechno to zintenzivní. Z klidného brblání se stane něco jako bouře. Při prudším přidání a ubrání si občas vystřelí do výfuku. O. K., holka, dost řečí, jdeme do akce. Suchá spojka jde ztuha (projíždění pražskou zácpou je bolestivý trénink pro zápěstí), klap jednička a poprvé vpřed. V prvních okamžicích jízdy mi blesknou hlavou dvě důležité věci. Hmotnost se ztratila. To se tak občas u některých motorek stává. Pořád si uvědomujete, že to není lehkonohá holka, ale neprudí vás to, ovladatelnost je dobrá. Jediné, kdy vás hmotnost vás trochu znepokojí je jedině při rychlém překlápění, ale po pravdě, kolik rychlých esíček na vás denně čeká?
A motor? Ten motor! Traktorovité Guzziny mě vždycky bavily, ale tohle je zatím nejvíc. Je to pořád on, ale nabral do síly. Na dvou a půl tisících otáček otáčkách přestává odporovat a začíná táhnout, kolem čtyř tisíc je cítit kopanec a zrychlení nabírá na intenzitě. To trvá do nějakých sedmi tisícovek, výš to sice ještě jde, ale nemá význam ji tam trápit. Jako ideální se ukázalo držet ručičku mezi čísly pět a šest, nejvíc síly najdete tam. Rychlost se dá vytáhnout ke dvoum dvěma stům, tam už ale nejste v pohodlí. Za hranici snesitelnosti považuji 180 km/h.
Hra hormonů
Jestli jsem se do něčeho na téhle kočce opravdu zamiloval, tak je to podvozek. Už nastavení, se kterým jsem ji převzal, bylo přijatelné, ale když jsem si s ním ještě trochu pohrával, trefil jsem se přesně do toho, co jsem potřeboval. A tím rozuměj svižnější jízdu po horských silničkách, nebo naopak rychlé polety ve dvou po rozbité dálnici. Spolu s rámem tvoří podvozek pevnou dvojici a i přes vyšší hmotnost jsem nikdy neměl tu čest seznámit se s nějakými náznaky vlnění. K tomu dostáváte od přední vidle dostatek potřebných informací, a to také přidá na dobrém pocitu a navíc můžete porychlit.
Co bys tak, milý čtenáři, chtěl ještě vědět? Jo brzdy, jasně. Ty se zase trefily do toho, co mně osobně vyhovuje. Nejsou to kousavé šestipístky supersportů, na které smíte hrábnout jen jedním prstem, ale jejich síla je dostačující a kromě toho je v nich tolik potřebný cit. To mluvím hlavně o předních čtyřpístkách s nádherně vykousanými kotouči. Zadek funguje, jako všude on/off s pár mezipolohami. Posledním důležitým postřehem údajem je spotřeba, která mě mile potěšila. Při klidné jízdě jsem se dostal na hranici 5,5 litrů, při ostřejším ježdění se pak vyšplhala někam k sedmi.
Verdikt
Pro vyrostlýho chlápka je to ideální stroj. Moje sklony k tomu, čemu se už i jako klišé říká klasika (i já to někdy nevědomky použiju), jsou známy, a tak se tu tady pohybujeme v mojí kategorii. Pokud si navíc během jízdy můžu pohrávat s dvouválcem, jsem blažen. S MG 1200 Sport jsem se tedy cítil jako v nebi. A jestli bych ji bral? Ne, mám jisté výhrady k jejímu designu (i když některé detaily mě obšťastnují oslovily svojí svou krásou) a krom toho miluji její sestru (to už je na jiné povídání). Ale je to moc milá holka, tedy pokud u ní hledáte to co já, a určitě udělá pár chlápků šťastnými.
Foto: Honza Karásek
