Buďte vítáni, návštěvníci. Odhoďte stud i veškeré předsudky, přestaňte myslet na zásady a na správné věci. Popusťte uzdu těm nejdivočejším myšlenkám a nejtajnějším představám, protože vstupujete do světa, kde neexistují hranice a nic není zakázané. Můžete všechno, na co jen pomyslíte. Očistěte svou duši, mrskání začíná.
To byl týden jak podle manuálu. Před redakcí zaparkovaný dvě SMka, nádherný počasí a relativně dost času kvalitně protáhnout pérka těmhle dvěma bestiím. O motorky tohohle typu se v redakci vždycky rveme jako psi. Schovávají se klíče, vypínají telefony, utíká se z dosahu sadomasochistických kolegů, leckdy dojde i na slovní a fyzické inzultace. Jsme holt banda závisláků. Takže pro jistotu, aby opět nedošlo na nepřístojnosti, jsme si SMka nechali přistavit dvě, s cílem porovnat první a druhou generaci. S Karlíkem jsme uzavřeli pakt o neútočení s tím, že si je spravedlivě rozdělíme a prostřídáme. O. K., jdeme na to…
Kolik se toho změnilo?
Když jsem se před třemi lety poprvé svezl na KTM 950 SM, zanechalo to ve mně nesmazatelný dojem a navždycky to změnilo můj pohled na zážitky z řízení motorky. KTM mi naprosto překopala všechno, co jsem kdy na motorce zažil, a otevřela mi bránu do další dimenze. Takže k ní od té doby chovám bezmeznou úctu.
Pro tento rok si Rakušáci připravili druhou generaci. Ta dostala nový motor, prvotně používaný v Superduku. Ten má o fous větší vrtání i zdvih, je krmený elektronickým vstřikováním a produkuje o 18 koní větší výkon. Šasi i geometrie zůstala zachována, ale změnil se tvar a výška sedla, které je o cenťák výš a má plošší a hranatější profil. Dalšími změnami, kterých si na první pohled všimnete, jsou jiné tvary nádrže (která je mimochodem o pět litrů objemnější) přední masky a veškerých plastů okolo. Nová je i palubní deska, která už pro tentokrát nepostrádá otáčkoměr. SM 990 vypadá na pohled odlehčeněji a víc motardově než starší ségra. Ta ale zase boduje sexy oranžovým lakováním a všeobecně raceovějším outfitem.
Animal Instinct
Nejsou to rozhodně žádný drobečci. Velikostí jsou blíže cestovnímu enduru než ultrakompaktnímu motardu, takže je to kus motorky, který na první pohled budí respekt. Mně jako poměrně vysokýmu jezdci se zdá posez ideální. Menší figury můžou mít ale trochu problém s poměrně vysokým sedlem. Jinak je trojúhelník sedlo–stupačky–řidítka přesně tak, jak si to představuju. Široká řidítka dávají skvělý pocit kontroly nad motorkou a stupačky nejsou nijak vysoko, takže máte kolena v hodně uvolněný pozici, a to je moc příjemný.
Rozdíl je v sedlech. SMR má macaté sedlo podobné tomu na Adventuru, zato devětsetdevadesátka ho má vyšší, plošší, o trochu tvrdší a taky jinak tvarované. Což ve výsledku znamená, že sedíte o fous blíž řidítkům a jakoby víc na motorce. To je při ostré jízdě bezesporu klad, ale podepsalo se to trochu na komfortu. No, pojďme se ale konečně svézt.
Tyhle rakouský dvouválce jsou něco úplně jinýho než všechno ostatní. Nejsou to takový hrubiáni, jako dokážou někdy být Taliáni, ale taky to nejsou takový umravněný koťátka jako některé japonské dvouhrnky. V75 od KTM je točivé zvíře, vyloženě hladové po otáčkách. Nemá tak silný střed otáček jako vzducháče od Ducati, ale nahoře to je jinačí kafe. Čím víc ho držíte pod krkem, tím víc se mu to líbí. Držíte ho pod plynem a cítíte, že chce ještě víc, aby mohl rozbalit ten pravej rock´n´roll a ukázat, co všechno v něm je. A přitom křivka nárůstu výkonu je příkladně lineární, takže se není potřeba bát nějakých výkonových kopanců.
Nová 990 jde v tomto směru ještě dál. Díky vstřikování je odezva na pohyb plynovou rukojetí okamžitější a doslova blesková. A těch osmnáct koní navrch oproti devětsetpadesátce jsou jako třešnička na dortu schované převážně na vršku, takže máte k dispozici ještě větší špičku. Na obou je motor přímo opojný. Na první dva kvalty startuje předek nelítostně k nebesům a díky perfektní odezvě na plyn je wheelie krásně čitelné. To samé platí o ostrých výjezdech ze zatáček, kdy přesně víte, kolik výkonu se na zadní kolo přenáší. A to je hodně důležitý. Neměl bych zapomenout na zvukovou kulisu, která jízdu dělá ještě peprnější.
Správně namíchaný koktejl
Kapitola sama o sobě je kompletní podvozek. Trubkový rám je tuhost sama a ve spojení s pérováním od specialisty White Power tvoří dokonalý celek. Pérování a šasi jsou pevné a přitom se stoickým klidem žehlí menší nerovnosti i větší díry na silnicích jakoby nic. Nejpodstatnější je ale to, že k vám pouští perfektně odfiltrované informace, co se pod vámi v každém okamžiku děje. V každé situaci přesně víte, co motorka dělá a jakým způsobem ji ovlivňujete vy sami. Je to živý a vzbuzuje to ve vás až skoro oddanou důvěru ve schopnosti stroje.
S tím souvisí i veliká použitelnost. Je neuvěřitelný, kam až se s nimi dá zajít. Na Libichovce jsme s Karlem lítali jak smyslů zbavený. Koleno na zemi, jiskry od stupaček, a pořád jsme věděli, že to je všechno v lati a motorka to v pohodě zvládá. Pokud se zaměřím na rozdíly, tak jsme zaznamenali odlišnosti v zadním pérování. Devětsetdevadesátka měla měkčí zadek, který se při rychlejší jízdě v zatáčkách pohupoval, což jsme nedovedli pochopit, protože pérování je vlastně identické. Takže je jasné, že se asi někdo před náma hrabal v nastavení a nasekal víc škody než užitku, protože sériové nastavení je skvělé a podle mě s ním na silniční jízdu není vůbec třeba hýbat.
Největším pokladem jsou brzdy. Psali jsme to snad už stokrát, ale nejde to jinak. Radiální Bremba, které používá KTM, jsou bezkonkurenčně nejlepší systém, co jsem kdy měl v ruce. Jejich neskutečná síla zajišťuje takový brzdný účinek a tak razantní zpomalení, až lezou oči z důlků. To všechno je záležitost jemného stisku ukazováčku. To podstatné je ale především jejich brilantní dávkovatelnost, přesnost a cit na páčce. Díky tomu kouzlí dlouhá a vysokánská stoppie bez sebemenší námahy.
Abych teda jenom nechválil, tak taky trochu zatnu do živého. Je to docela těžký, najít nějaký výrazný nedostatek, ale přece se pár drobností najde. SMR má jen 15litrovou nádrž, což ve spojení s poměrně vysokou spotřebou, kdy je těžký jet pod osm litrů, nedává nijak veliký dojezd. S oběma se nejde moc držet na uzdě, takže pak to z tý nádrže taky fofrem letí ven.
I když pořád to není tak strašný jako to, co dovedla první generace Superduka nebo letošní „rekordman“ Moto Morini Corsaro. Pak sedlo spolujezdce, které je v celku se sedlem pilota. Je strašně dlouhé, což není na škodu, a naložíte na ně klidně i třetího. Problém je ale se sklonem a tvarem. Místo pro spolujezdce nemá žádnou prohlubeň nebo oporu, následkem čehož za vámi pasažér permanentně lítá jak hadr na holi.
Devětsetdevadesátka má zase za některých situací až moc citlivé vstřikování a lehký chod plynové rukojeti, takže v nízkých otáčkách na nerovnostech působí ucukaně. Sedlo je sice lépe tvarované než na eRku, už ale není tak pohodlné. A nakonec obě dvě trpí lehkou nestabilitou řízení v přímce při velkých rychlostech (přes 160 km/h). To ale musím přičíst na vrub vyššímu těžišti. Myslím si, že ani tlumič řízení by nebyl na škodu.
Rozhřešení
Jak vlastně ten sestrovražedný boj dopadl? 990 má nesporně navrch výkonem a její motor je ještě nabroušenější. Má taky větší nádrž, což ulehčuje každodenní soužití s ní. Zjistili jsme ale, že zase o trochu víc papá než devětsetpadesátka. SMR to zase u mě vyhrála podvozkem. I když se oprostím od rozštelovaného zadního péra devětsetdevadesátky, tak jsem se na SMR přece jen cítil při rychlé jízdě jistěji. A i přesto, že má o trochu nižší výkon, tak to stejně u mě vyhrála.
Ten karburátorovej motor mám moc rád, a pak nemůžu opomenout to její sexy oranžovo-černý lakování, který je kouzelný. Jinak obě jsou plnotučným koktejlem čisté zábavy a puberťáckého rošťáctví. Doslova vás pohltí a probudí uvnitř vás základní zvířecí pudy. Pokud by nějaké motorky měly hrdě nést přízvisko Hooligan Tool, tak to jsou tyhle dva stroje.
Foto: Honza Karásek
