Svezení na XJR je zážitek z kategorie těch velkých. Je to jedna z posledních motorek, která nemá potřebu jančit, ani se vychloubat přebytkem koní v její stáji. Kdepak, je čas se uklidnit a ponořit se do světa jemnosti a citu.

„Moc ráda tě vidím,“ jakoby mi jemně zašeptala do ucha, když se uvelebím v tom známě rozlehlém sedle. Ze všech velkých nahatých čtyřválců, které nechtějí být tím nejrychlejším, nejvýkonnějším a nejlehčím, je tohle stroj, který mi za svou existenci nejvíc přirostl k srdci. A mám k tomu dobré důvody. Ona totiž nezblbnula, i když kolem ní zuří regulérní válka. Má svůj klid a přístup k věci. Nenechá se vyprovokovat a i když na ní budete štěkat rozkazy, rozvážně se zhoupne v bocích a pojede si pořád to svoje. Je to sakra dobré nahlédnutí do minulosti, kdy byl svět ještě v pořádku. Funguje jako vstupenka do doby, kdy nešlo o tisíciny sekundy, ani o posledního koně vydolovaného z nasteriodovaných motorů. Tady je o skutečné prožitky bez všemocné elektroniky. O ryzí esenci motorkaření.

Love

Když jsem jí v tomhle novém (a podle mě velmi slušivém kabátku) poprvé naživo uviděl, musel jsem se usmát. Mít možnost sednout na XJR, chytnout její řídítka a natočit nadpozemsky jemný motor je něco, co s vámi zůstane navždycky. A teď je to ještě o kousek lepší, protože ji budu mít možnost prohnat po australském pobřeží. Je pochopitelný, že Yamaha šla cestou lehkého upgradu místo toho, aby se pustila do nějaký divočejší akce – je tady totiž nebezpečí, že by to klasického zákazníka mohlo odradit, a to si prostě nemůže dovolit.

Místo přiostření šlo tady hlavně o styl, kterého je víc, než kdy jindy. I proto teď XJR najdeme v projektu Sport Heritage, který je vyhrazen pro ty největší stylovky. Shun Miyazawa, kterého jsem měl možnost potkat už v L.A. na loňském testu XV950 a který je hlavním motorem téhle série, se mi to při večeři ve stylovém krámku Deus Ex Machina (i oni se na vývoji nové XJR podíleli) snažil vysvětlit. „Chceme dát zákazníkům motorku, která bude vypadat, jak by už prošla rukama zkušeného customéra. Musí vypadat dobře, mít spoustu krásných detailů, ale zároveň je potřeba, aby dobře jezdila. A jak sám víš, s tímhle má docela dost úpravců problém. Jsou schopni vytvořit skvostné stavby, na které je ale lepší koukat, než jezdit. Touhle cestou jsme my jít nechtěli. Standardní XJR i Racer nabízejí emoční a stylové prožitky, ale nezapomínají na radost z jízdy.“

To zní víc než rozumně, řekl bych. Při pohledu na vzdálený řídítka modelu Racer mám sice svoje pochyby, ale bylo by nefér ji hned zaškatulkovat mezi páteř drtící žebřiňáky. Dnešní svezení bude hodně dlouhý – natočit na press-testu přes 250 kilometrů nebývá tak úplně zvykem, ale je to dobře. Máme totiž co zkoušet. Když ve vláčku opouštíme hotel, nad hlavami se nám honí zlověstný mraky a mám pocit, že tohle prostě v suchu nedáme. Racer je ale zatím úplně v klidu. Pohodově si přede, z kruháčů nebo pomalejších zatáček vyjíždí tím známým relaxovaným tempem, které mám tolik rád.

Pan MOTOR

Ten motor je jednoduše k zulíbání. Skoro o něm nevím, vnímám jen ten tah. Při přidání plynu se nejdřív s rozvahou nadechne, aby mě pak plynule vyfouknul o pár stovek metrů dál, když nastoupí příval točivého momentu, kterého je tady tolik, že můžu prakticky zapomenout na čistě řadící převodovku. Není vůbec žádný problém, když otáčky spadnou až někam k tisíci – motor je stále kultivovaný a schopný dát do pohybu tu masu železa už od volnoběhu. Tam, kde by se dvouválce už dávno rozskočily, XJR jede tak, jakoby se jí to snad ani netýkalo. Máte pravdu, někdo si může říct, že když mu to pod zadkem nedrkotá a nechce kvůli vibracím spadnout ze stojánku, není to ten pravý zážitek. Blbost, byla by totiž obrovská chyba kvůli tomu XJR hned zatratit. Tohle je totiž stroj, kterej nabízí zcela jinou formu zážitků. Je krystalicky čistá a nemusí se snažit zaujmout tím, že po ránu nepůjde nastartovat a po půl hodině v sedle ji budete chtít hodit ze skály. Tomuhle já říkám distingované motorkaření. Nesnaží se, protože jednoduše nemusí. Umí to dělat po svým, a zatraceně dobře!

Kromě už zmíněných řídítek je tady i záplava karbonu v podobě parádní kapoty a prdelky a také plégo jako ze závoďáků sedmdesátých let. A taky černý Akrapovič. Působí to opravdu dobře a díky větrnému štítku tolik nefouká. Pro menší postavy jsou ale řídítka dost daleko a tak je potřeba celé tělo natáhnout na nádrž. Ano, označení Racer si díky nim doopravdy zaslouží, ale připravte se na to, že pohodlná jízda to tedy rozhodně není. Přijdete kvůli nim o kousek komfortu a připravte se i na specifické chování v zatáčkách. Když přední kolo dostatečně nezatížíte, motorka nebude tak pozitivně zatáčet a vyložené loudání ji moc nesedí. Bude to chtít přidat.

Jakmile jí dáte víc rychlosti, začne dávat větší smysl. Řízení už není tak vágní a zmizelo dokonce i lehké zavírání řídítek, kterého jsem si v pomalé rychlosti všimnul. Zrovna teď jsem za ten malý štítek nesmírně vděčný, protože vjíždíme do deště, jaký mají jen v Austrálii. Prší jakoby horizontálně a v otevřené helmě cítím každou kapku, jak mi probodává promáčenou tvář. Tohle utrpení trvá nekonečně dlouhých sedmdesát kilometrů, kdy to bylo spíš o tom přežít, než abych si jízdu vyloženě užil. Tajně jsem doufal, že po zastávce ukradnu nějakému kolegovi standardní verzi, která je vyloženě pohodová a nepotřebuje speciální zacházení k tomu, aby fungovala. A povedlo se – nádherná modrá metalíza je na zbytek dne moje.

Celý test v přečtete v Motohouse 5/2015.

Foto: Yamaha

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here