Je fascinující, jak se lidstvo během posledního století technologicky vyvinulo. I přesto se v některých průmyslových odvětvích využívají technologie staré desítky let a lecjaké firmy se tím dokonce ještě rády pochlubí. Jako třeba takový Harley-Davidson
O tom, který z modelů největšího amerického výrobce je tím nejdůležitějším, bychom se mohli hádat. Nikdo ale nepopře, že jedním z nejpodstatnějších byl právě model řady E představený v roce 1936. Na chvilku se na něj zahleďte a užasnete, kolik toho má skoro osmdesát let stará motorka společného s dnešními H-D.
Mohutná nádrž kapkovitého tvaru s přístrojovkou v slze, hluboké blatníky, celková linie a velký dvouválec s bokem vyvedenými zdvihátky ventilového rozvodu. Právě to bylo na tomto modelu tím přelomovým elementem. Jako v prvním byl použit motor Knucklehead s rozvodem OHV (Over Head Valves – ventily v hlavě válců, vačková hřídel v bloku motoru), čímž se upustilo od méně spolehlivého systému SV.
Ale nešlo zdaleka jen o tuto technickou vychytávku. Tenkrát asi ještě nikdo netušil, že se právě OHV stane jedním z hlavních symbolů značky. Modely řady E přinášely do tehdejšího motocyklového světa další novinku – záměrné zaměření na styl. Tehdejší motocykly byly brány spíš jako dopravní prostředky a tady se najednou objevilo velké výrazné logo, dvoubarevné lakování, hluboké blatníky nebo pneumatiky s bílými pruhy na bocích.
Další zásadní devízou pak byl komfort, který Éčko svému majiteli nabízelo. Ono totiž mít na motorce čtyřstupňovou převodovku, přední odpruženou vidlici (Springer), odpružené sedlo a dvě bubnové brzdy nebylo v této době vůbec standardní. Přičteme-li k tomu motor o objemu 989 cm3 s velkým výkonem 40 koní a novým cirkulačním systémem mazání, byl vlastně tento model jedním z nejvyspělejších motocyklů, tehdejší superbike.
Všechno tohle naznačuje tomu, že modely E měly být tenkrát hodně žádány. Kupodivu se nestalo a jejich nasazení do výroby je dodnes bráno jako značný risk H-D. Za první rok vyrobili v Millwaukee přes 1500 kusů, z čehož se jim prodalo cca 300. Motor Knucklehead byl u Harley-Davidsonu používán do roku 1948, kdy ho vystřídala pohonná jednotka Panhead.
Nešlo však pouze o jeden model. Označení EL znamenalo sportovní verzi vybavenou písty s vysokou kompresí. Rok 41 pak přinesl zvětšení objemu na 1213 cm3 a s ním model 74FL Knucklehead. V té době se ale továrna zaměřovala na výrobu armádních WL a civilní výroba byla značně v pozadí. I tak ale můžeme z dnešního pohledu říct, že se tehdejší risk s nasazením moderního Knuckleheadu vedení firmy povedl. Motor i motocykl celý se stal základem pro jeden významný motocyklový směr, a to nejen v nabídce H-D, ale i v globálním měřítku. Praotec všech cruiserů.
Knucklehead Racer
Může se vám to zdát neuvěřitelné, ale právě tahle motorka byla držitelem světového rychlostního rekordu. Harley-Davidson se rozhodl podpořit prodeje řady E právě tímto způsobem a vyšlo mu to. Sériový motor měl výkon 40 koní a dosahoval maximální rychlosti kolem 160 km/h. Nebyl ale problém dostat z něj až 65 koní. Takto upravený motor vsadili do jedinečně zkonstruovaného speciálu, se kterým v roce 1937 dosáhl jezdec Joe Petrali světového rychlostního rekordu 136,18 mil/h (219 km/h). I to zásadně zvedlo značku H-D v očích veřejnosti.
Foto: archiv
