Dívejte se na něj jako na hmotu – uvidíte ocel. Dívejte se na něj jako na princip – a uvidíte to samé. Chtěl jsem se z něj „nepotento“, ale nějak se mi to tentokráte nepovedlo…

 

Spousta keců okolo. Někomu se líbí, jinému ne. Pro jednoho je moc malá, druhý nesnáší tu modernu, třetí zmírá obavou, proč má jeho milovaná sportovní Ducati zapotřebí stavět nějakou zaprděnou záchodovou mísu. „Sakra, to přeci ani nemůže bejt myšleno vážně, Ducati a nohy dopředu…“ čítával jsem velice často a smál se, protože mně to v tu chvíli bylo zrovna tak nějak naprosto jedno. Každopádně XDiavel vzbuzuje kontroverze, a to je to nejlepší, co může nová motorka mezi fanoušky zažehnout. Rozepři. Provokaci. Brnkání na všechny ty lidské city i zvědavost…

Pro mě to byla do posledního okamžiku spíš ta poslední testovací motorka pro letošní léto. A vážně jsem si dával dopředu za úkol, že se z tý parády v ceně přes půl míče před národem neposeru. Nebudu s ní hrát tu její hru. Nehodlám se zmítat v řadě frází a nabubřených přirovnání jako řada mých kolegů. Nechci říkat, že je skvělá, jenom proto, že je na ní všechno. Chci si na ní naopak úplně normálně zajezdit a pak vám říct, jaká doopravdy je. Nic víc a nic míň. Vždyť už jsem přeci za těch 15 let testování pár takových bublin prokouknul…

 

Jak dlouho mi to vydrželo?

Stojím teď vedle nastartovaného, zem dusajícího XDiavela a projíždí mnou najednou ten nejvíc okouzlující pocit, který se může v hlavě vedle motorky odehrát. Mravenčení doslova až v konečcích prstů! Vnímání každým pórem. Sleduji řadu malých kamínků na prašné cestě, které postupně po každé detonaci motoru odskakují do příkopu.

V té chvíli cítím možná i malinko strach, nebo bych spíš řekl „solidní porci respektu“. Vzduchem se tu nese něco sakra nemravného. Nejpalčivější je to nutkání. „No tak jsi, chlapečku, tady,“ brouknu si do přilby, než poprvé nasednu. A to divadlo mě baví. Jestli tedy něco XDiavel doopravdy umí na jedničku, pak je to udělat dojem. Všechno to okolo tady se stéká do jednoho středobodu. Masa materiálu, potenciál mamutí síly, motorka, která to vyhrává už jen tím, že je! Stačí vidět okolo ní ten tetelící se vzduch. Tohle je ta největší přehlídka býčího charismatu…

Víc už není kam jít, není kam povyskočit, nelze už sežrat žádnou větší dobrotu. Duníme si tedy kousek od sebe a já naprosto přesně vím: „No, mrštný to tedy moc nebude a dvakrát pohodlný asi taky ne!“ Přesto už chci být u toho…

 

Sebetrýzeň

Pět dřepů, šest kliků a jednu malinovou limonádu. „Ne, Jendo, řekl jsi, že se od ní nenecháš spolknout!“ Takže vypínám ten teátr (rozuměj motor) a nejdřív si pojďte v klidu se mnou tu motorku na stojánku prohlídnout. Je nizounká a rozhodně bych tady neřekl, že je krátká (to se projeví až dodatečně na fotkách z jízdy). Zásadní roli hraje úroveň zpracování a nezaměnitelný vztah lidí, kteří ji vyrobili, k samotnému materiálu.

Každý detail tady upoutá oko diváka. A hlavně ho potěší, protože nenajdete nic jakože „ošizeného“. Budí to dojem domyšlené konstrukce, a to už bohužel dávno není v nabídce motocyklů až tak běžný jev! Baculaté přední kolo s blatníčkem leteckého střihu, vidlice tlusté jak opěrné sloupy kolosea, rám svařený z trubek ukradených z donbaského ropovodu. Masivnost je základ. Chladič tedy velikosti letištní plochy, frézované čáry na černém bloku motoru budí dojem, že se jedná nejmíň o pětilitr, a řídítka jsou tak bytelná a hlavně široká, že na jejich konce při manipulaci na místě později několikrát ani nedosáhnu.

Sedlo je nízko, vůbec celá stavba působí tak nějak jako položený sud. Výfuky končí dvěma koncovkami, které jsou jasnou reminiscencí na P-51 Mustang (Italové jaksi žádné letectvo neměli, takže tady bylo třeba čerpat z jiných zdrojů). A pak to nejlepší – oblast zadního kola. Už jenom samotný šestiprstý ráfek, který by zasluhoval udělení letošní ceny World Design Award! Každá jeho lopatka by z fleku mohla roztáčet turbínu v atomové elektrárně, pekelná šířka gumy působí na diváka jako černý balon, temná peřina je přehozená přes tu 17palcovou a 240 mm širokou šílenost.

 

Myslím, že přibližně na stejném množství gumy, jako je použito na zadní kolo XDiavelu, objede celý peloton cyklistickou Tour de France. Ten pohled zezadu a zprava (možná mírně z podhledu) je to nejvíc, co si můžete při postávání vedle XDiavelu dopřávat. Právě tady pochopíte, že je to doopravdy „moc…“ Což je mimochodem přesně to krátké, ale nejpřiléhavější slovo, které plně vystihuje charakteristiku tohoto modelu.

Optickou prohlídku ukončíme ještě pomazlením se se žlutým nastavitelným tlumičem a zapomenout nemůžeme na masivní, z hliníkových slitin vyrobenou jednostrannou kyvku. Ani velká rozeta s řemenem, který Ducati rovněž použila pro sekundár vůbec poprvé, netrpí žádnou umírněností. A jsme znovu u toho – XDiavel zkrátka není motorkou, kdy by bylo něčeho tak nějak málo.

 

První propad v sesli

Pravý palec na tlačítko s emblémem klíčku. Chrám se odemkne. Na malé obrazovce před vámi se na malý okamžik rozsvítí symbol Ducati. „Ano, jsi tady správně.“ TFT displej se rozžne – bíle, za podvečera inverzně. Usedáte.

Sedlo je hluboké a velice měkce polstrované. Také spolujezdec tu má vymezených pár centimetrů čtverečných, ale již pouhým pohledem usoudíte, že ani sami konstruktéři tohle nemysleli vážně. Stupačky pro spolujezdce jsou ostatně v místě, kde by je využil spíš jezdec při sportovnější jezdě. Ne, tohle je strojovna pro sólisty, to nikomu nevymluvíte.

Řídítka široká, to už jsem říkal. Později budu na toto téma i hodně frkat při průjezdu kolonami hlavního místa. Ale teď se mi to líbí, protože posezem samotným je stvrzena všechna ta monumentalita. Byť ergonomie jezdce je tak trochu nezvyklá a zvláštní. Není to ta nahrbenost nad mašinou, jakou známe z naháče, ani posez „à la na záchodě“ na čoprech téhle kategorie. XDiavel jakoby objímáte, sedíte na něm. Ten obří sud testosteronu máte v náručí a on jen čeká, co mu poručíte. „Jsi už velikej,“ říká mi ta motorka od prvního metru a teď už tomu začínám i věřit. Přihořívá, propojím palec s podsvíceným startérem.

Na to, co se odehrává potom, se mě fakt raději neptejte. Testastretta (zde o objemu 1262 kubíků) se nadechne. Bolí ji to. Ale motor se rozběhne. Opět dusá, bručí, cinká, do země bije na poplach stojanem. Stádo okolo běžících volů by nevyvolalo podobný efekt. Jsem úplně paf – jsem hotovej a vyřízenej z motorky na stojánku, a to jsem na ní ještě ani nejel!

Jízdní na první zlou

Popojedem. Držím ty dvě trubky na jejich koncích a vyjíždím z řady našich testovacích motorek. Daleko před motorem uložené přední kolo neposlouchá ani za mák, padá do stran. Je jasné, že o nějaké centralizaci hmoty tady nemůže být ani řeč. Podobně (teda ještě hůř) se za nulové rychlosti chovají třeba V-Rody od Harleje, taky takové gumové řízení, dokud se strojovna nerozjede.

Dvacet na tacháku a už je všechno oukej. Ale i potom je jízda pořád trochu jiná, než jakou na motorkách běžně prožíváme. Zadní kolo je alfou a omegou toho všeho. Vlastně všechno držíte na něm, přehupujete se, přidáním plynu se od něj necháváte odrážet vpřed. Je to specifické, ten správný grif byste se učili týdny, ne-li měsíce, ale o to víc to baví, je to omamné.

Překvapením pro mě je, že i při fakt pomalé jízdě se lze dostat do hodně hlubokých náklonů, že to na takovéhle motorce jde. Rychlé zatáčky jsou pak trošku loterie. Musíte to umět, naučit se. Jak se do zatáčky naštelujete, tak jí projedete, tedy už na začátku nesmíte udělat nic blbě, protože potom to už neopravíte. Není na to prostor. Prekérka pak samozřejmě nastává, když uprostřed oblouku natrefíte nějakou nerovnost nebo dolík. To se potom stroj zhoupne a vy se modlíte, aby to pár následujících metrů nebylo ještě víc utažený. Ale pak si i na tohle zvyknete a instinkt vám logicky zavelí to ještě více zlomit – a to je nejen další impozantní vlastnost, ale i tak trochu logické

A ještě jedna taková zajímavost u zatáčení. Určitě znáte ty černé gumové hádky, kterými se dnes často lepí trhliny v asfaltu. Pod běžnými gumami na běžných motorkách kloužou, potvory. A cestáři je o to častěji a raději dávají do zatáček, aby nás ještě víc rozsekali. Jenže XDiavel ne, on je díky té ohromné gumě imunní. Zkoušel jsem to hned několikrát, mám tyhle místa najetý díky každodenní cestě do práce. A XDiavel se na těch smykových hádcích fakt ani nehne. Vůbec tady nehraje roli nějaká zapnutá či vypnutá trakce, to zařídilo jen a jen to černé maso!

Čím baví posluchače motor?

Omamný je pocit a hluk, který nastane, když před zatáčkou zaklapneš plyn. Bhululululululúúú, jakoby tě do zatáčky táhlo za nohy celý inferno. Mocně to duní a pro přidání efektu ještě občas i práskne do výfuku. Přistihnu se také u toho, že si to prostě dopřávám záměrně. Místo brzd zpomaluju raději motorem. A jemu se to líbí, parchant jeden samolibej.

Sportovní režim trochu cuká. Tak to přepínám na Touring a ten cuká taky. Takže je to každopádně další charakteristická vlastnost tohoto velkostroje. A jak si na to zvyknu, tak je to pro mne naopak jedna z jeho nejlepších vlastností. Protože to je další moment, který vám dá pocítit, že je motor zkrátka velkej a silnej – a zbytek už si tak nějak vyhladím na spojce. Chci, aby se mnou ramplovalo, a o to radostněji spolu budeme pochodovat.

Tlumení? Vlastně ve své podstatě nulové. Podvozek je sice nastavovací a z dobrých komponentů, ale celá stavba podobného motocyklu nemůže směřovat k tomu, aby to byl kdovíjaký cesťák. Sedíte nad zadním kolem a všechno vám to jde do zad. Každý hrbolek. Pokud je jeden, snadno ho přeskočíte, pokud je jich víc, protrpíte si to. Je to motorka na silnice první, maximálně druhý třídy, na vesnických záplatách je to tortura – navíc podpořená tím, že se zhoršující silnicí ztrácí postupně podvozek víc a víc na jistotě.

Poslední takový „real“ zážitek (pro příklad). Nahrnutý asfalt u Nehvizd na staré jedenáctce. Nějak jsem ho nečekal a on mi regulérně ve stovce vyrazil z ruky řídítka. Na férovku jsem zavlál vzduchem jak hadrovej panáček. Když tady jedete autem, ten hrbol skoro nepoznáte. Srovnání s přímou konkurencí? V-Rod a vůbec všechny masivnější Harleje jsou víc namáčknuty k zemi, do motorky víc zasedáte. Americký stroj je taky ještě o něco tvrdší s posezem. Na opačné straně spektra je pak VMax, který je oproti XDiavelu tak trochu jako peřinka pro batole, tam se vám zadeček nenateče…

 

VERDIKT

A tím jsme se volným tempem dostali až k samotnému závěru onoho božského testovacího dne. Pro koho tedy tahle motorka je? Jednak musíte mít peníze a už to samo vás tak trochu selektuje. Pokud je máte, kupte si lepší verzi „S“, protože je prostě vymazlenější a vy nebudete trpět pocitem, že stojíte někde jen tak ve druhé řadě.

Tahle motorka vám dá pocit velkoleposti. A to takový, že i já (jak jste z textu jistě poznali) nakonec podlehl naprosto a nepokrytě. Ostatně, to je hlavní účel tohoto stroje – okouzlit. Na trhu jsou samozřejmě lepší motorky s lepším podvozkem, větším pohodlím. Znám pár, které i víc jedou! Ale na to s XDiavelem prdíte, právě naopak, jste pyšní na to, že on to má opačně. Jen se živíte tou jeho syrovostí, tím masem, bavíte se dutým zastřeným hlasem a volíte ve volbách výhradně ty, kteří nabízejí každému stejný chleba namazaný máslem. Jedinečnost, osobitost, charisma. Proto si ji koupit – nic jiného od ní nečekejte.

 


Co v ní tiká:

*kapalinou chlazený dvouválec do L, 4ventil Desmodromic, Testastretta DVT s variabilním časováním všech ventilů, dvě svíčky na válec

*objem 1262 cm3, točivý moment 130,5 Nm @ 8000 ot./min.

*oválná vstřikovací jednotka DEQ56, systém ride-by-wire

*antihoppingová spojka, hydraulicky ovládaná, self-servo

*rámem je samotný motor a příhradová konstrukce z ocelových trubek

*přední vidlice ø 50 mm, plně nastavitelná, upside-down, povrchová úprava DLC

*digitální multifunkční LCD displej na řídítkách: tachometr, otáčkoměr, hodiny, teplota chladicí kapaliny

*přístrojový panel s 3,5″ TFT barevným displejem na nádrži

*černý motor s frézovanými kryty řemenů, prémiové sedlo, frézovaná hliníková zrcátka

*přepínání jízdních režimů, Bosch ABS, DTC (osmistupňová kontrola trakce), DPL (Ducati Power Launch), ride-by-wire, bezklíčkové zapalování Hands Free, plně LED osvětlení, přední světlomet s funkcí DRL – systém pro denní svícení, Bluetooth modul, tempomat

 

3 KOMENTÁŘE

  1. Přímé porovnání jsme neměli, ale na první se dá mluvit o obrovském rozdílu v motorech. Ducati je mnohem víc orientovaná na výkon, točivá, řezavá bestie. Haryk sice hodně silnej, ale spíš krouťákem, hutnej motor se zátahem a nižšíma otáčkama. Posazově už dost podobný, u Ducati o dost nižší hmotnost a tvrdší podvozek. Rozhodně by stálo za to postavit je proti sobě. Uvidíme, co na jaře nabídnou dovozci za motorky. Dík za tip.

  2. Ahoj, uvidíme co přinese testovací sezona 2018 – třeba se podobné srovnání povede 🙂

    …bylo by to super !

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here