Jako by mi něco při pohledu na tohle 1100EVO začalo našeptávat, že motorky jsou na světě hlavně proto, že jsou krásné – a že moje dlouholetá touha po univerzálnosti byla jen lichým pachtěním
Bavit se nějak obšírněji o Monsteru, to by byla asi docela zbytečná předehra. Vždyť tu motorku zná přeci úplně každý. Jednoduchý naháč s příhradovým rámem, který Ducati od roku 93 pořád dokola reprízuje, a ta hra její zákazníky zřejmě baví natolik, že už ji opakovali čtvrtmilionkrát…
Každopádně (ač s takovým či makovým motorem, spojkou, vizáží), pořád tu šlo (a jde) vlastně stále o totéž: „O pevnou, lehkou, malou mašinku s nenapodobitelným dunivým zvukem a nezaměnitelnými jízdními vlastnostmi.“ Radikálnější řez inovací, co se týče pojetí modelu jako takového, přišel vlastně až roku 2007, kdy byla představena malá 696 (o rok později pak 1100) s litým nosníkem podsedlovky (do té doby trubkový), nově tvarovanou nádrží a se dvěma pod prdelkou vystrčenými výfukovými trombóny.
S povděkem bylo kvitováno i to, že se od té chvíle pro Monstery opět využívá pouze klasický jednoduchý vzduchem chlazený motor – což mimochodem (a naštěstí) odstranilo z předku tohoto nejnaháčovatějšího naháče ony prapodivné radiátory.
Prezentace Monstera 1100EVO je pak už jen o řadě vylepšení, o Ducati bezpečnostním balíčku a o parádně vymyšlené výfukové koncovce. Aneb jak se tu nejcharismatičtější a nejjednodušší motorku na světě podařilo ještě trochu vylepšit…
Pojďme ale jezdit
Dost ale úvodního entrée a pojďme jezdit, to je důležitý. Nejdříve něco málo o tom, kde jsme. Ocitáme se jen několik kilometrů pod ústím sopky Etny a náš testovací okruh bude spočívat v tom, že během cca 36 kilometrech překonáme tam a zpátky 1000 metrů převýšení. Čeká nás několik maličkých vesniček s naprosto šíleným povrchem (převážně kostky), vyjedeme si do hor a dostaneme se až k úpatí oné veleslavné sopky. Během téhle trasy vystřídáme pak skoro všechno, co si za řídítky dovedete představit.
Vyrážíme. Ten vstupní dojem je impozantní. Stádo takřka dvaceti Monsterů projíždí úzkými koridory starodávných uliček a já cítím celým tělem, jak všechno okolo mě duní. Projíždí mnou lahodný pocit, doslova se mi to zadusává pod kůži. Jako bych byl zase o krůček blíž, abych tuhle Ducati-filozofii pochopil.
Jaký je ale Monster ve městě? Dobrý. V hlavě si ho porovnávám hlavně s loňskou 796, která se nám loni v redakci tuze zalíbila, a to právě proto, že s ní přišla do „Monster světa“ nová ergonomie a trochu víc pohodlí. O chlup vyšší umístění řídítek snížilo váhu na rukou a pryč je i ten vtíravý dojem, že se nové monstery vyrábějí jenom proto, aby nám v rozkroku rozdrtily naše upracované agregátky…
Klasika
Příznivce klasiky pak možná rozpláče u nového Monster 1100EVO absence suché spojky. Ale co naděláte, taková už je doba. Takhle jev oleji a tím pádem máte i jemnější pocit z jejícho projevu. A já přidám i jeden osobní poznatek – i tak je to pořád DUCATI, protože po 140 kilometrech mám nadobro ztuhlé zápěstí, asi tak, jako bych celou noc pěstí roztloukal ořechy.
Shrnutí pro město – budete si cenit nízké váhy stroje, má dobrý rejd a ze sedla (810 mm) lehce dosáhnete na zem. Tudíž při proplétání se, parkování a popojíždění nenacházím žádné problémy. Do hustého provozu velice dobrý – s tím souvisí brzdy, které mají na tu všechnu divokost pořád hromadu síly a ABS jim přichází na pomoc opravdu až v poslední nejnutnější okamžik.
Zataháme do kopečka
I výjezd z městečka do hor bude pro moje srdíčko velkým zážitkem (to dunění se holt neomrzí). Pomaličku nahrbujeme své hřbety, nakláníme se a snažíme se správně najíždět první zatáčky. Ta motorka je právě v tomhle (a tady) asi nejlepší. Čistá silnice bez děr a táhlé rychlé zatáčky. Pod zadkem cítíte každé převalení se zadního kola, předek je pevný, víte přesně, co se bude dít. Sklápíte v každým oblouku víc a víc, s hlavou nakloněnou až nad světlo je pilot oblouk za obloukem sebejistější…
Baví mě to, užívám si tu ochotu a zcela mi do toho zapadá i projev tohoto dvouválce. Už dávno to není žádné duc… duc… duc… a nic. Kdepak, je to rychlé, souvislé a ta motorka je přesně připravena pro oblouky tažené rychlostí (v zatáčkách okolo stovky) – myslím, že dost by ji bavily i autodromy.
A zadrndíme z kopečka
Další část testovací trasy, ta už je víc podobná alpským serpentinám. A tady se mi (pro změnu) teda Monster zas tolik nelíbí. Jednak jsem prostě tyhle jedničkový vracáky nikdy sám za sebe nemusel, ale hlavně, on mi zde ten Monster přijde vůbec tak trochu neohrabaný.
Ale otáčení se na pětníku nebaví nikoho z naší družiny. Takže začínáme blbnout (nebo, přesněji řečeno, testovat) – a zkoušíme ty technický činčurinky. Najíždíme utažené zatáčky pomalu a na výjezdu přidáváme agresivně plyn. Jde o to, vyzkoušet si onu trakci. Osobně se s drobným „polevením“ v zátahu (elektronika zpozdí zapalování a lehce ubere na vstřiku) setkám až někde na čtvrté nejvyšší úrovni – což je ale, přiznám bez mučení, jednoduše tím, že už mám za ta léta s Ducati řadu všelijakých zkušeností a prostě už nemám to ego na výjezdu otočit heftem jak u nějaký stopětadvacítky…
Proto tady nebudu o té trakci mudrovat jen tak sám, ale porovnám si své zkušenosti s ostatními: „Je tu vlastně takový obrácený efekt,“ zní závěrečné resumé rady starších (zajímavé, ale na tomto testu jsme vážně nebyli žádní junioři). „Ducati motor má ze své podstaty poměrně brutální nástupy, a když budeš nezkušený jezdec a přidáš někde neuváženě plyn, motorka tě jednoduše odhodí. Tahle trakce tě vlastně naučí tu motorku dobře ovládat – řekne ti, kdy jsi správně, a kdy už děláš něco přes vint. To tě přinutí u jízdy přemýšlet a naučíš se dávkovat tak, aby to bylo nejplynulejší (a pozor, to vůbec neznamená pomalejší!!)! Ba právě naopak, ve chvíli, kdy už trakci neucítíš, ses právě naučil správně jezdit na Ducati…“
I ti nezkušenější z chumlu dál jedním dechem dodávají, že DTC by nechali zapnutou například i při nějakém tom okruhovém dni, protože je to prostě litr dvouválec a u něj nikdy nevíš. Monster jako by z toho vycházel jako nejideálnější zákazník právě pro takovýto systém trakční kontroly.
Druhá runda
Zajímavý výsledek bádání… Po nezbytném fotografování a kávičce v horském hotýlku jsme se tedy rozhodli, že si to kolečko v horách zopakujeme a trochu si u toho utříbíme názory.
Znovu si tedy dopřávám tu sérii rychlých zatáček a zcela jasně si v hlavě promítám, pro koho a pro co je tenhle Monster určený. A ptám se jasně sám sebe – chtěl bys ji? Jedním dechem musím přiznat, že teď právě asi trochu jo. Znovu mi při rekapitulaci nad všechno vyskakuje ta lehkost a její styl. Není to ale motorka na každý den, je to spíš stroj pro jeho zpestření. Budete se těšit, až se vám v garáži rozbuší ten buben, budete nadšení, když proletíte první zatáčky. Bylo by škoda, kdyby vám něco takového mělo zevšednit.
VIZUÁLNO NA MONSTERU
Hlavní vizuální změnou jsou výfuky, koncovky jsou nyní vyvedeny do strany a podle nás to motorce propůjčuje mnohem ucelenější výraz. Vypadá jakoby větší či dospělejší, ulítlé trombóny pod zadkem, to jako by dnes už byl jen takový hřích rozverného mládí.
K tomu připočtěte nádherné černě lakované zadní kolo, bílý pruh na krytu nádrže a okatě rudou linku příhradového rámu a máte tu najednou motorku jak z pohádky. Designéři rozdělili i stupačky pilota od těch spolujezdcových, takže bok motorky už nezakrývá žádný monolit. Když už nic, tak mi k tomuhle dovolte vyslovit názor, že jde o ten designově nejčistší a nejpropracovanější Monster, jaký Italové v rámci dlouhé historie tohoto modelu kdy vyprodukovali. A za tím si stojím. Stačí se jen zakoukat…
Foto: ducati corse
