Motorka, která udělá radost všem, kdo měli rádi skutečnou klasiku označenou magickými třemi písmeny „VFR“. Není to úplně běžné, ale v tomto případě se podařilo navázat na legendární model naprosto přesně. A to je víc než skvělé
Mám k VFR vztah, nebudu lhát, určitě víc než osobní. Byla to jedna z těch ikon, které mě přivedly do motocyklové brandže. Jak já miloval to letmo uložené zadní paprskové kolo a neopakovatelný chrchlák motoru s rozvody poháněnými ozubeným koly. V devadesátých letech jsem ji žral, byla to zkrátka moje „srdcovka“. VFR měla duši i charakter. A ani netušíte jakou jsem měl radost, když jsem se po tiskové konferenci na předváděčce ve Španělsku posadil za řidítka modifikace 2014 a hlavou mi jako úplně první proletělo: „Tak tohle trefili naprosto přesně…“
Ono to možná na první pohled na fotkách moc nevypadá, ale onen smysl „důvěrně známého“ tak nějak zaznamenáte ihned, když se uvelebíte. Cítíte její váhu v rukou, pod krkem řízení na vás cudně vykukuje ten dobrý masivní litý rám a řidítka mají taky ty nádherné masivní představce… Já vím, že se na mě bude konstrukční oddělení Hondy zlobit, protože nová VFR800F je prošpikovaná dlouhatánským výčtem novinek, ale mě to prostě nedá – mě nejvíc ze všeho po prvním nasednutí oblažil pocit, že nová VFR nezapřela svoje předky 😉
První metry
První kilometry (a bohužel i focení) proběhlo na nepříliš šťastně zvoleném úseku. Jedničkové vracáky a pomalé překlápěčky nesvědčily zkrátka VFR nikdy. Celé to ale dostalo úplně jiný rozměr, když se před vámi poloměry oblouků trochu rozevřely a my měli najednou najednou k dispozici trochu víc rychlosti. V tu v chvíli se motorka nádherně odlehčila a začalo vykružování i poměrně slušné náklony.
Ač je VFR turistické náčiní, my se k němu v prvních polovině dne chováme poměrně nehezky. Ukazatel zařazené rychlosti nám skáče mezi dvojkou trojkou, otáčky na velkém dominantním analogovém otáčkoměru lítají až někam k deseti. „Jede fajn,“ napadne mě v tu chvíli. Lidi sice budou na diskuzích debatovat o tom, že chybí upsidedowny, ale já fakt neshledávám jediný reálný podnět pro takový postesk. Honda vyvinula nový teleskop, který drží přední kolo na silnici pevně a ty máš všechny ty potřebné odezvy.
První kafe
Zastavujeme na kafe a předáváme si první dojmy. Hledám ukazatel průměrně spotřeby, a ejhle, je tam něco málo nad sedm litrů, to jsme docela přehnali, v normálním režimu bude brát míň. Hovoříme o možnosti změnit nastavení výšky sedla (789-809 mm), líbí se nám optická štíhlost té motorky, naopak trochu rozpaky přicházejí nad umístěním vypínače kontroly trakce nad levým řidítkem.
A je tu i tlačítko vyhřívání rukojetí, které se mi podaří nechtěně zapnout při dalším rozjezdu a protože ve Španělsku bylo v sobotu už vážně pekelně teplo, musím následně věnovat malou chvilku tomu, abych funkci deaktivoval, přičemž mi během těch několika málo vteřin ostatní v prvních horských zatáčkách ujedou. Nevadí a rozhodně už je nebudu hotit. Ostatně já si stejně myslím, že tahle motorka by se měla testovat víc v klidu. Zkouším si teď hlavně motor, překvapivě se nesbírá moc ochotně někde pod třemi tisíci otáčkami, tam si dává chvilku na čas s první reakcí, ale to je to dost o zvyku.
Protože vás pohltí ten zvuk motorky, bude jezdit v otáčkách. Zvukově je to návykové. V4 bručí, a když se ozve VTEC, tak bručí ještě víc. Já teď úplně nevím, jak přesně ten zvuk popsat a jednoduše je krásný a příjemný.
Zkouším brzdy, málem si odplivnu do přilby, ale ABS mlčí, je nastaveno až opravdu na velký kiksy. Zkouším trakci na výjezdech ze zatáčky, nepodaří se mi to urvat ani jednou – to až potom, na přechodech na kruháčích, tam kontrolka naopak blikala jak kolotoč při posvícení 🙂
Druhý kafe
Takže libí-nelíbí? Zepředu (nebo v zrcátkách) nepoznáte z dálky, jestli to není náhodou Panigale (fakt, na tom jsme se shodli všichni!). Červený velký plast dává tušit přítomnost hmoty, nádrž je skosená tak, aby si na ní řidič mohl pohodlně zalehnout, sedlo je pevné má cestovní sedák být a kůže po něm neklouže. Výfuk je pecka, protože ta bambule koncovky je přesně jak z toho minulého století. A to samé platí pro zlaté zadní letmo uložené kolo, jenž má člověk chuť až pohladit.
Prohlížíme gumy, zadní 180tka poslušně sjetá do hrany. Komentujeme i výkony jednoho italského autonovináře, který usilovně a výhradně začíná brzdit pouze v náklonu a nejlíp až v apexu zatáčky. Co zatáčka to pád, dalo se vytušit z jeho jízdy a všichni to okomentujeme tak, že je vůbec zázrak co všechno si ty pneumatiky a podvozek nechají líbit a že to vydrží.
Cesta dolů
Na cestu dolů z hor se už odpojím od party zcela záměrně, já stejně nejradši jezdím sám. Teď už si chci užít VFRo opravdu tak nějak na kochačku. Takže uvolněně a jen tak si přivrkávát, koukat se, kde co leží a stojí. Poznatky z čistě turistické chvilky? Nebolí ruce, jako když drtíte brzdy před každou zatáčkou, motorka vás nenamáhá, jedete normálně a VFR je pohodlné jako křeslo v restauraci.
Během dne jsem se naučil používat i quickshifter (rychloražení), uleví to rovněž rukám od mačkání spojky. Za plexisklem jsem schovaný dostatečně, což dokumentoval fakt, že přijíždím do hotelu a na plexi skoro žádné mouchy (den před tím jsme tady testovali nahou CB650F a to bylo plégo jiný pomník 🙂 Koukám na spotřebu, při normální jízdě (rozuměj, tak v pohodě okolo stovky) jsem se nyní dostal na 5,2 litru, což je příjemný…
VERDIKT
Motorka čistě pro kluky jako já. Japonec Masatsugu Tanaka, který tuhle motorku vyprojektoval, nám při obědě ukazuje knížku o historii V4 modelů Honda a při pohledu na všechny ty RC45 a další závodní legendy se hodnota a úcta k pojmu nové VFR ještě o něco navýší. Je to KUS NĚČEHO, je to MOTORKA! Tímhle si hodně lidí udělá obrovskou radost, to jsem si skoro naprosto jistý…
Kompletní test najdete v Motohouse 6/2014
Foto: honda.img
