Válka a boj. Velká rivalita dvou borců, navzájem se lišících snad úplně ve všem. Jeden má protekční zázemí, druhý nadměrné svaly v dutině ústní. Stejné póly se odpuzují, to je snad i podstata všeho závodění. Ti mladší chtějí dohnat starší, ti chudší bohaté, přizdisráči ty odvážnější – asi to tak má být – chlapům je to daný od přírody.
Kdo z vás nemá dodnes v hlavě velký střet titánů v postavách dětského Valentinka proti maxi-Maxovi? Jak z učebnice… Silný proti dětskému, věčné shazování techniky soupeře, zloba tak velká, že se kluci v depu ani nepozdraví. Nenávist tak patologická, že po Maxově odchodu ze scény Rossi prohlásí, že svět MotoGP bude odedneška prázdný!
Anebo můžeme jít ještě dál. Co takhle před víc jak deseti lety v superbikách? Vybavíte si? Drsný hrubián Carl Fogarty proti namyšlenému Scottu Russellovi. Stejně tak rok 1985 a jedna z největších přestřelek historie, mezi kým jiným než mezi Yamahou a Hondu. Tehdy Američan Freddie Spencer tak dlouho bušil do svého krajana Eddieho Lawsona, až ho přeci jen na konci roku umořil…
Nebo Phil Read a Bill Ivy (ten potom přešel z Yamahy na Jawu!!!), Jim Redman vs. Mike Hailwood, u nás třeba Zbyněk Havrda ve věčném klinči s dalším malorážkařem Bedřichem Fendrichem či bohém Jura Král proti tehdy silné brněnské konkurenci…
Pořád to samé! Velká jména na nejrychlejších strojích své doby, fanynky, humbuk v novinách. Je to rajcovní. Kdyby nebylo rivalů, nebylo by se o čem bavit. Nemohlo by se sázet a prohrávat. Každé divadlo má své herce, ať už profíky nebo jen ochotníky.
Jedním z největších duelů celé historie je ale příběh, který ovšem nemá na svém konci moc dobré rozuzlení. Bohužel. I takové věci k tomuto nádhernému sportu patří. Je to už pomalu dvacet let, co se ti dva sešli poprvé v Grand Prix v Suzuce 1988, a trvalo to dlouhých šest sezon, kdy se jejich cesty na závodní dráze definitivně rozešly. Řeč je o dvou Američanech, o dvou úplných protipólech, o docela jiném chápání planety. A přesto měli proti sobě závodit a regulérně si ubírat body. Poznáváte je? Ten první se jmenoval Kevin Schwantz a druhý Wayne Rainey… zde leží jejich velký příběh závodní kariéry.
Jací vlastně byli?
Wayne Rainey byl takový čistý ideální chlapec z Kalifornie. Už odmalička jezdil na všem, co mělo řidítka a brzdy, nebylo možný si nevšimnout, jak je ten chlapec talentovaný. Proto se na něho časem zaměřilo pár lidí schopných pomoci, a mladičký Wayne mohl začít závodit. Nejdřív samozřejmě amatérské závody, dirt-track, a do velkého AMA mistrovství se dostává až ve chvíli, kdy mu je dvaadvacet let (r.1982). Má před sebou čtyři báječné sezony, kdy zaznamená sedm vítězství, a poprvé nahlídne na zkoušku i do Grand Prix.
To vše v době, kdy Kevin Schwantz zatím jen sbírá závodnické rozumy. Zrzavý Texasan je o čtyři roky mladší a dlouho se o něm neví, jestli bude jezdit motokros, anebo silnici. Kevin se nakonec na doporučení pouští do nebezpečnější kariéry a ihned od prvních momentů patří mezi nejlepší. Je tu ale jedna odlišnost, která ho hned na úvod oddělí od jeho budoucího konkurenta. Kevin si nic nemusí vyšlapávat. Stojí za ním texaský dolárky a odhodlaná rodina. Na první závody AMA přijíždí v obrovském karavanu a rovnou si veze kvalitní závodní techniku. Jeho Suzuki je ostatním (a hlavně Waynemu) trnem v oku… „Lže,” ohradil se tehdy proti prvním Waynovým poznámkám, „má taky fabrickou techniku, tak komu tady bude plakat.” 
Píše se rok 1986 a v zákulisí AMA Superbike to vře. Zkušenější Wayne přebírá pomalu žezlo od předchozího mistra Merkela a Kevin, aby Weyna ještě víc popudil, začíná naschvál s Merkelem kamarádit. Na tyhle první měsíce společného soužití vzpomíná dnes Rainey takto: „Hned jak jsem ho (Kevina) tenkrát poprvé uviděl, bylo mi jasný, co to je za typ. Byl sice na dráze hrozně rychlý, ale šíleně nevyrovnaný. Padal, chyboval.Takový nevyrovnanec to byl. A i když měl úplně stoprocentní zázemí, vždycky se mi ho podařilo rozbít právě jeho slabostí.“
Válka v plném proudu. Každý závod se mění v nepředstavitelnou osobní konfrontaci a co se americké série týče, vrchol nastává v roce 1987, kdy se v rámci AMA jely i závody tzv. Transatlantické série. Byla vypsána prémie sto tisíc liber pro vítěze. Mezi Wayna a Kevina byl tedy zaražen další klín! K největším brutalitám dochází na okruhu v Brands Hatch, který dodnes oba považují za nejtěžší střet své kariéry. Kevin k tomu přidává: „Bylo to neskutečný, letěli jsme vedle sebe maximální rychlostí, zaklesla se mi noha do jeho motorky. Myslel jsem, že už se neodlepí, trvalo to dlouho, bylo to nebezpečný. Právě jsme z toho udělali kontaktní sport…” „Bylo to šílený střetnutí s šílencem za řidítky,” odsekne nečekaně Waine místo vzpomínání.
A aby toho nebylo málo, přesně v těch dnech se zakouká Kevin do Waynovy pohledné sestřičky Renee! A teď si představte ten kravál, když se takhle jednou vrací znavený Rainey domů a v obýváku najde se ségrou rozvalenýho svýho největšího konkurenta. „Co tady to prase dělá,” zařval nešťastník a co mu zbylo jiného, než praštit za sebou dveřmi. Krize vrcholí. Už nebylo snad ani možné, aby kolem sebe oba rivalové prošli v depu. Americký tisk je začal tlačit do Evropy. Kevin může zůstat věrný Suzuki, Rainey přestupuje z Hondy na Yamahu.
Změna stavu
Evropské klima oběma kohoutům skutečně prospělo. Ubylo jejich vzájemných osobních střetů, celkem logicky se dá říct, že větší množství odpovědnosti za přípravu motorek je zaměstnává novými povinnostmi. „Ale nemyslete si, že ty horké hlavy vychladly,” stojí v jednom z tehdejších hodnocení sezony 90 (to získal Rainey první titul), „pro oba bylo stále bytostně důležité toho druhého porazit. Stačilo jen stát u dveří boxů. Kevin dal dobrej čas, sesednul z motorky a koukal, co s tím udělá Wayne. Ten se samozřejmě nechtěl nechat zahanbit, a tak do toho šel takovou silou, že skoro vždycky stáhnul pár desetin. Kevin vztekle kopnul do zdi nebo zahodil láhev s pitím, ale to trvalo jen okamžik, už se zase dral do sedla motorky. A zas, hrrr na něj. I nezasvěceným bylo od první chvíle jasné, že tady se bojuje o víc, než o pouhé postavení na startovním roštu.” 
A tak plynula voda. Divoký Kevin byl mnohokrát rychlejší než jeho sok, ale jeho kariéru provázely (tak jako už od začátku) chyby. Padal, a to znamenalo, že v letech 1990–1992 získal titul tolik nenáviděný Wayne. Krásný hattrick na červenobílé Yamaze přál skromnému blonďáčkovi celý svět, i když se každý rok samozřejmě psalo, že ten zrzavý letos konečně vynese ty nejlepší karty.
1993
Tuhle sezonu má Kevin rozehranou víc než skvěle. Hned na úvod dá vítězství v Eastern Creeku a pak ještě ve Španělsku, Rakousku a Holandsku. Do boje už se začíná míchat vlna rychlých Australanů Beattie a Doohan, takže se zdá, že by to #34 (jeho Trade Mark po celou kariéru) mohl konečně vyhrát. „No, jenomže to bych to nesměl být já,” píše Kevin následně v jednom z rozhovorů. “V desátém závodě sezony na Doningtonu jsem spadnul, a obnovil jsem si bolestivé zranění zápěstí. Wayne toho využil hned i v dalším závodě v Brně, a bylo po náskoku v čele tabulky.”
Ani jeden z nich ale netušil, jak rychle se blíží poslední den jejich vzájemných rozepří. Bylo to pátého září na italském okruh v Misanu. Zatímco se Kevin pere s bolestí v opuchlé ruce, Wayne stíhá na čele jedoucího domácího Cadaloru a nechává si na záda najíždět Hondou objeveného Doohana. Je odjeto šest kol. Zrychluje se a po nájezdu do kola sedmého přichází pád. „Nebyl to nějak těžký crash, bylo i hůř,” vzpomíná na těžkou chvilku Wayne, „ horší bylo, že jsem po sérii kotrmelců zjistil, že se vůbec nemůžu hnout. Bylo to strašné, najednou jako bych nebyl ani sám sebou.”
Helikoptéra se zraněným jezdem opouští pomalu areál italského závodiště a od tohoto okamžiku končí pro oba naše hrdiny jedna éra „žabomyších” her. Wayne už zůstává připoutaný k invalidnímu vozíčku a Kevin i přes namoženou ruku dokáže dobýt svůj první velký titul. První a poslední! Rok na to (s mistrovskou jedničkou) už to není on. „Ten úraz mi opravdu vzal hodně chuti do toho běsnění,” přiznává po letech, „pořád jsem měl před očima Waynovo bezvládné tělo a nešlo mi vyhecovat se na někoho jiného. Zkusil jsem to, ale opravdu to nešlo…“
Když se po roce vrací Wayne na závodní okruhy jako manažer rýmu Kennyho Robertse juniora, míří první kroky Kevina Schwantze právě za ním. Nahýbá se k němu a dlouze se objímají. Jejich rivalita byla součástí té předešlé etapy, teď oba vědí, že k sobě patří. „Nevím, co se změnilo, ale je to skutečně tak,” dodává jako poslední vzpomínku Kevin, „patřil k mému závodění a bez něho, jako bych ani já nebyl. Když se vrátil, vrátil se i duch jedné éry. Byli jsme takoví, dělali jsme to na maximum, ale jak moc to bylo prchavé, nám mělo oběma dojít až v právě v té chvíli v roce 1994.“
A nakonec si dáme jedno legendární video z Hockenheimu. K tomu není třeba víc dodávat…
Plnou verzi článku si můžete ve formátu PDF stáhnout ZDE!
Foto: Vladimír Rejda, archiv
