Zrodil se za jediným účelem − být maximální. Být jiný než cokoliv, a to jak na pohled, tak pocitem z jízdy. Zrodil se, aby zbořil veškeré hranice. Nepřeháním, to je Ducati Diavel
V záplavě motorek, které nám každý rok procházejí rukama, není moc zážitků, o kterých bych mohl s klidným svědomím říct, že si je budu pamatovat nadosmrti. Ale první setkání s Diavelem takovým zážitkem rozhodně bylo. Polovina dubna a české zastoupení Ducati si sezvalo novináře na představovačku. Moje původní rozhodnutí rozehřát se v prvních jízdách na hodnějších strojích vzalo bohužel za své a hned na začátek jsem nafasoval právě Diavela. Vítej v pekle, chlapče.
Teploměr ukazuje nějakých šest stupňů, řítím se po silnici, kde jsem nikdy nebyl, a navíc za člověkem, který to očividně nemá v hlavě úplně v pořádku. Všechno ve mně ječí „Zpomal!“, ale nemůžu. Letím, co to dá, což chvílemi znamená, že první číslicí tachometru už není jednička. Upřímně nic, na co bych byl s odstupem času hrdý.
Jenže já si prostě nemůžu pomoct, moje vůle byla slabá, aby přemohla tu neuvěřitelnou dávku adrenalinu řinoucí se trojúhelníkem motor- plynová rukojeť- mozek. Po dojetí na stanoviště jsem se regulérně roztřás‘ (ne zimou) a deset minut kroutil hlavou. Na otázku, jaké to bylo, odpovídám: „Ta motorka je jako psychopat, co se vás právě rozhodl rozřezat…“
Druhý pokus
Pak se mi nedivte, že jsem po takové první zkušenosti poněkud nervózní, když si mám Diavela vyzvednout uprostřed léta na týdenní test. Pár dní předem moje mysl neustále sklouzává k myšlence, jak ho tentokráte zvládnu ukočírovat, a jestli na těch 162 koní doopravdy mám. A to není dobrý start.
A ani samotný začátek testu nebyl zrovna ideální. Standardně přijdu k dovozci, podepíšu papíry, vezmu klíče a mažu. Jenže tady se nám k tomu přidala jedna nutná procedura – školení. Ne že by měl Diavel jinak umístěné základní ovládací prvky, nebo že bych zapomněl, jak se řadí, to ne. Ona je tady navíc jen kupa elektroniky a tu zas tak intuitivně nezvládnete.
Ke standardnímu displeji na řídítkách, kde najdete otáčkoměr, tacho a základní informace, se u Diavela přidal ještě druhý. Ten je umístěn na nádrži, je dokonce barevný a ukrývá v sobě obsáhlé menu týkající se jízdních vlastností motocyklu. Kromě informací o baterii, nastavení hodin, lap timeru a možnosti vypínání ABS, zde najdete především nastavení jízdních režimů. Ty jsou tři (Sport, Touring a Urban) a pomocí přednastavených parametrů volíte jejich výběrem reakci na plyn, výkonovou křivku a také kontrolu trakce (10 stupňů). Popravdě, bez návodu nebo proškolení bych byl v pytli, čímž nechci říct, že by menu nebylo intuitivní, jen je tam toho tolik. Moje staromilecká myšlenka v první chvíli: „Na co? Tohle nepotřebuju!“ Jenže to se setsakra pletu, jak mi ukážou nejbližší dny.
Zlatá klec
Tímto poopravuji svůj dlouhodobě propagovaný názor. Elektronika na motocyklu je dobrá věc. Tedy pokud má nějakou smysluplnou práci. A věřte, že tady se docela nadře, Diavel je totiž bestie. Zlá, vzteklá motorka. Dvouválcová Testastretta s původem v Multistradě je naladěna na větší zátah ve spodních a středních otáčkách a na jarním testování jsme se všichni shodli, že díky tomu působí ještě silnějším dojmem než u supersportovní 1198. A ta elektronika tady slouží jako klec, která drží tohle zvíře alespoň trochu v zajetí. Je jen na vás, jak moc mu pootevřete dvířka. Ve standardním nastavení je režim Touring trochu méně vzteklý a ucukaný, a pokud přepnete na Urban, dočkáte se „pouhých“ 100 koní oproti 162. Že je to nesmysl? Tak mi věřte, že na vodě si tento režim velmi rádi zvolíte, tedy pokud nechcete tančit jako baletka.
No dobrá, takže už víte, že motor jede strašně a že elektronika je všemocná. Ale co ten zbytek? Je mi jasné, že na první pohled říkáte, že asi nic moc. Rozvor odpovídající cruiseru, sklon přední vidlice jakbysmet a o zadní 240 milimetrů široké pneumatice raději nemluvit. Jenže nebyla by to Ducati, aby i z takto obtížného zadání nedostala skvěle ovladatelnou motorku. Po dvou vinglech na tohle všechno zapomenete.
Atomový saně
Chování Diavela v zatáčkách je velmi specifické. Sedíte hodně nízko a položeni v motorce, záda narovnaná, ruce roztaženy na širokých řídítkách. Veškerou váhu stroje cítíte intenzivně v jednom bodě, ve spodní části motoru. Jako by se motorka nakláněla podle velkého kyvadla. A tak přiletíte, trochu silou nahnete, proletíte jako po kolejích a pod plynem pěkně ven. Dlouho jsem přemýšlel, co mi ten posez a rozložení vah nejvíce připomíná, až mně cinklo, že je to jak jízda na saních. Ale s atomovým pohonem.
A víte co? Je to neuvěřitelně zábavné. S přibývajícím časem se pouštíte dál, zpomalujete později, nakláníte se víc, přidáváte prudčeji a po pár dnech si už troufnete povolit kontrole trakce lehký prokluz zadního kola. Po celou dobu jízdy se tlemíte jako magor. Jenže pak se najednou dostanete do bodu, kdy máte pocit, že to všechno tak nějak probíhá bez vás, že jenom přihlížíte a že je to dost na hraně.
Ano, teď mi to dochází. Diavel není psychopatem, který vás chce rozřezat motorovou pilou. Je to, jako byste si připili s kamarádem a najednou se octli v jeho sklepě, kde se budete společně bavit rozřezáváním koťátek. Nějakou dobu se budete morbidně tlemit, ale pak vám najednou dojde, že je všechno špatně a radši se půjdete sami udat.
Do mojí garáže?
Teď to zní, jako bych na Diavela plival, ale to nechci. Na tuhle Ducati se dlouho třásl celý motocyklový svět a já nebyl výjimkou. Představení mě trochu zklamalo, design mě moc nebaví, ale to je otázka osobního vkusu. Musím uznat, že spousta detailů je nádherná – kola, koncová světla jak dva meče rytířů Jedi, příhradový rám. Jízdně mě ale Diavel naprosto rozsekal. Neuvěřitelně dobrá a zábavná motorka. Jenže víš co, světe? Na tohle Somik prostě není stavěnej, on má o sebe, chlapec, ještě pořád tak trochu strach a jeho pocit je takový, že mít tuhle motorku v garáži, dlouho se na Zemi neohřeje.
Ale pokud cítíte, že máte koule a mozek na to, abyste tuhle bestii zvládli, neváhejte ani vteřinu a pořiďte si ji. Nejenže budete všude středem pozornosti, a že budete mít pod zadkem hotovou pokladnici dnešních moderních technologií, ale zároveň si pořídíte VIP vstupenku do často zapovězeného místa – do pekla.
Diavel AMG a Cromo
Kromě základního modelu a lehce vyšperkovaného Carbonu můžete mít Diavela i ve dvou exkluzivních edicích. Tou první je Cromo lišící se jiným lakováním, chromovanými prvky, prošívaným sedlem a jinými koly. To vše za příplatek 1630 eur, tedy nějakých 40 000 korun. Mnohem větší částku si pak Ducati účtuje za druhou letošní novinku, Diavel AMG vás vyjde na téměř 25 000 eur. A co za ně dostanete? Luxusní pětipaprsková kola, karbonové díly, prošívané sedlo, laděný výfuk, bíle lakovaný rám a v neposlední řadě štítek s výrobním číslem v rámci limitované edice. No, pokud se někdo chce ještě více odlišovat…
Foto: Honza Karásek
