Začátek roku, to znamená v motorkářském životě jedno – Dakar. Ten nenechává chladnými ani nás, a jelikož jsme k němu měly v poslední době shodou okolností dost blízko, pohltil nás.

Mnoho osobností, ale my se samozřejmě soustředily na ženy na motorkách. Příběh Anastasiye Nifontové nás chytil natolik, že jsme ji požádaly o rozhovor. Opravdu výjimečná dáma, koukejte.

 

MH: Jak ses vůbec dostala k motorkám a k rallye? Původně jsi byla krasobruslařkou, to je pro holky přeci jen obvyklejší sport.
Anastasiya: Motorky jsou mojí vášní už od raného dětství, ale v té době v Moskvě nebylo pro holky možné dělat tento sport. Dva roky před nástupem do školy jsem tedy začala s krasobruslením a několik let nato jsem začala lyžovat. Kromě toho jsem chodila do hudebky a pět let hrála na housle. Později mi tatínek pomohl koupit mou první motorku, a když mi bylo dvacet, zúčastnila jsem se své první rallye. Jsem introvert, a tak se mi líbí být sama uprostřed ničeho. Nemám ráda okruhy s úzkými zatáčkami a hodně jezdci. Mám ráda dobrodružství a cesty za obzor. Rallye je kombinací sportu, cestování a dobrodružství, proto ji miluju. A taky je mi příjemněji s klukama, holčičí aktivity nejsou úplně pro mě.

 

MH: Jo, tak v tom ti trochu rozumíme. Přibliž nám svůj první závod na motorce.
Anastasiya: Jasně. Bylo to v roce 1999, Baja Selinger. Jela jsem s několika zkušenějšími jezdci, ale já sama jsem byla na motorce hrozně neohrabaná. Jela jsem 360 kilometrů speciálky více než sedm hodin a skončila poslední. Druhý den po závodě jsem sotva dokázala otevřít oči a bolely mě všechny svaly v těle, ale věděla jsem, že tenhle druh závodů je přesně pro mě.

 

MH: To je poznat. Na fotkách a videích ze závodů nejsi vidět jinak než s úsměvem. Opravdu je pro tebe rallye takovou studnicí štěstí?
Anastasiya: Ano, je. Jsem opravdu nejšťastnější, když závodím. Navíc věřím, že úsměv činí lidi šťastnějšími, a tak ráda šířím pozitivní energii, to mě dost nabíjí. Někdo mi kdysi řekl, že jsem krásnější, když se usmívám, tak se o to snažím, ať se děje cokoliv.

 

 

MH: Několik let jsi ale žila i bez rallye. Studovala jsi, narodila se ti dcera… I přesto ses dokázala po několikaleté přestávce vrátit. Jak se ti povedlo se tak rychle dostat do formy a co bylo motivací?
Anastasiya: Zpočátku jsem vnímala motosport pouze jako hobby. V roce 2001 jsem přestala závodit, prodala motorky, dokončila jsem studia lingvistiky a začala studovat kinematografii. Studovala jsem, pracovala a byla matkou. Pak mi ale v roce 2005 zavolal kamarád a pozval mě na malou motokrosovou trať. Za deset minut na motorce jsem si uvědomila, jak moc mi ježdění chybí. Týden nato jsem se účastnila malého motokrosového závodu, kde se mi mezi holkama podařilo vybojovat pódium. Tak jsem se k motorkám vrátila. Pochopila jsem, že můj život bez nich není úplný. Přišlo to odněkud zevnitř, nedokážu to jinak vysvětlit. Následně jsem vyzkoušela různé druhy závodů, supermoto, enduro, silniční motocykly, ale skutečný začátek mojí kariéry začal v roce 2013, tehdy jsem se vrátila k rallye. Shodou okolností to bylo, když se nám narodilo druhé dítě.

 

MH: Děti na tebe čekají doma dvě. Je to pohon, nebo tě spíš brzdí myšlenky, aby ses vrátila v pořádku k nim? Co na tvoje závodění říkají? A jak se na závody dívá tvůj muž?
Anastasiya: Samozřejmě, že mi moc chybí, když jsem pryč. Během závodu ovšem přemýšlím jen nad závodem samotným, jinak nejde jezdit. Ale pozor, děti jsou moji největší fanoušci! Jsou hrdé na svou bláznivou mamku. Timofey, sedm let, začal jezdit před dvěma roky a už se tomu naplno věnuje. Dcera Mary, šestnáct let, umí jezdit, ale moc ji to nebaví. Zajímá se spíš o lyžování, fotografii a design. A manžel? Nejezdí, ale je mi vždycky po boku jako manažer, hlavní mechanik, zdravotní sestra a nejlepší přítel. Je vždy na mojí straně, jako můj spolubojovník.

 

 

MH: Tak to máš velké štěstí! Co ovšem zranění? V roce 2016 jsi měla velmi nepříjemné zranění páteře. Nenapadlo tě ani na chvilku se na rallye vykašlat?
Anastasiya: Zlomila jsem si záda a nemohla jsem sportovat šest měsíců, ale na to, že bych skončila, myšlenka nepřišla. Pokaždé přemýšlím o tom, že se musím co nejrychleji vrátit a makat na napravení chyb. Na druhou stranu, po tomto pádu, když jsem nemohla závodit, jsem měla velké problémy se sponzory a moje kariéra byla hodně nahnutá. Naštěstí jsem ale přežila.

 

MH: S tím souvisela i jedna velká zajímavost. Tehdy jsi na rallye v Albánii jela s dvouválcovou KTM 950 R. A to se o tobě rozhodně nedá mluvit jako o velké ženě, tedy myšleno tělesně. Máš nějaký zvláštní recept na to, jak řídit motorku, která je skoro čtyřikrát těžší než ty sama?
Anastasiya: Jo, to bylo hodně bláznivé. Po onom zranění a problémech se sponzory jsem se ocitla na hranici ukončení kariéry. Ke konci rekonvalescence mě ale kamarád Alessio Corradini pozval, jestli se nechci zdarma účastnit Albania Rally. Věděl o mých problémech a chtěl mi pomoct. Podmínkou ale bylo, že pojedu na velké motorce. Souhlasila jsem, protože to byla dobrá šance, jak se mediálně zviditelnit. Na konci prvního dne jsem ale byla rozhodnutá, že závod vzdám. Sedm dní závodění v horách není pro malou holku sedící na dvousetkilogramovém slonovi žádný med. Druhý den ráno jsem ale pochopila, že bych si sebe nemohla vážit, kdybych se vzdala tak snadno. Nasedla jsem tedy znovu na motorku a nakonec závod dokončila. Bylo to drsné, už bych to nechtěla znovu zažít. A to jsem k sobě dokonce měla chlapíka, který mi pomáhal. Jel se mnou stejným tempem, a kdykoliv mě viděl na zemi, zastavil a pomohl mi motorku zvednout. Bez jeho pomoci by bylo ještě mnohem těžší dojet do cíle.

 

MH: Naprosto šílené! Můžeme říct, že si absolvovala všechny velké rallye závody na světě. Který je tvůj nejoblíbenější?
Anastasiya: Nemůžu podtrhnout žádný konkrétní závod. Každý je pro mě zvláštní. Každý má svůj velký příběh, a to zejména ty dlouhé. Nejdramatičtější a nejtěžší byl můj první Dakar v roce 2017. Měla jsem problémy s FIM a WADA a vzalo mi to tolik energie a mentální síly, že jsem nemohla jíst ani spát už dva měsíce před startem. Avšak ve chvíli, kdy jsem stála v Paraguayi na startovní rampě, připadala jsem si jako vítěz. Byla jsem ale hrozně unavená, doteď moc nechápu, jak se mi povedlo závod dokončit.

 

 

MH: Dojela si tenkrát na pěkném 75. místě. O dva roky později ses vrátila, ale už v kategorii Malle Moto (Original by Motul), kde jsi jela jako první žena. Mluvíme o kategorii, která se jede bez podpory, žádní mechanici, jen ty a motorka. Nejenže jsi dokázala dojet, ale také sis ještě zlepšila výslednou pozici o třináct míst. Vypadá to, že čím je před tebou náročnější úkol, tím lépe jedeš. Čím to?
Anastasiya: Můj první Dakar byl z mnoha důvodů extrémně těžký. Dakar 2019 byl tedy logicky mnohem lepší, i když jsem tam byla bez technické podpory. Navíc mám ráda písek a duny a v roce 2017 jich bylo mnohem méně. Nebudu tvrdit, že druhý Dakar nebyl náročný, ale prostě mi to sedlo víc.

 

MH: Rusko, kde žiješ, je obrovská země, a přesto jsi jedinou závodnicí rallye, která je na velkých závodech vidět. Proč myslíš, že to tak je?
Anastasiya: Rallye není v Rusku tak populární, a co je nejdůležitější, je relativně drahá ve srovnání třeba s motokrosem. Ruské dívky, které se účastní závodů v rallye, se tak dají spočítat na prstech jedné ruky. Navíc obecně na velkých závodech rallye nebývá moc holek. Asi proto, že rallye jsou extrémně náročné jak fyzicky, tak psychicky, a to i pro muže. Člověk musí být absolutním nadšencem pro tento sport, aby snášel všechny ty nesnáze jen pro nějakou zdánlivou odměnu.

 

MH: Tebe ale na soupisce letošního Dakaru nevidíme. Jak to? A kterým směrem se teď plánuješ ve své kariéře ubírat?
Anastasiya: Je to jednoduché. V červenci jsem si na Silk Way Rally dost ublížila, kromě klíční kosti a žeber jsem si opět zlomila obratle. Takové zranění vyžaduje důkladné zotavení, takže Dakar 2020 opravdu absolvovat nemůžu. Tedy jako závodník. Jedu tam jako novinář. Rozhodně se dál budu zabývat závoděním. Je to můj život. Koketuji s myšlenkami na závody na čtyřech kolech a plánuji zajímavé závody i na motorce. Dakar 2021 je v mých plánech na 100 %.

 

MH: Budeme ti ze všech sil držet pěsti. Moc děkujeme za báječný rozhovor, bláznivá mamko.
Anastasiya: Já také děkuji. Opatrujte se a dělejte, co milujete.

 

 

INFO:

Anastasiya Nifontova

narozena: 1979

bydliště: Moskva

účast na Dakaru: 2017 (75. místo) a 2019 (62. místo a 9. v Original by Motul)

tým: Nifontova 13 Team

 

 

Gabriela Novotná – Cesta na Dakar

Zaujal vás příběh ženy na Dakaru? Tak pro vás máme ještě jeden. K Anastasiyi jsme se totiž nedostaly jen tak náhodou. Rozhovor vznikl během tvorby nové knihy o naší Gabče Novotné, kterou, jak vidíte, napsal náš Somik. A příběh je to neméně zajímavý! Holka, co se v období krize upne k cíli a jde si za ním hlava nehlava. Během krátké doby je z naprosté endurové panny jezdkyně, která dojíždí menší rallye a chystá se ke splnění velkého cíle – vydat se jako první česká motorkářka na Dakar. Cesta k němu rozhodně nebyla jednoduchá, ať už ji brzdila různá zranění, nebo potíže s financemi. Gabča ale vždycky nalezla skulinku, kterou se protáhla a pokračovala ve své velké jízdě dál. Až na rampu nejslavnějšího závodu světa. V prvním roce bohužel jen na tu startovní, v desáté etapě ji vyřadilo zranění. Napodruhé to ale vyšlo a v lednu 2019 Gabča dojela až do cíle. Tím ovšem příběh nekončí…

Chcete-li proniknout do jeho hlouby a dozvědět se, co všechno musela Gabča podstoupit před Dakarem, jak nejnáročnější závod světa vnímala a co přišlo po něm, máte možnost. Na 234 stránkách se dozvíte nejen to. Přečtete si také svědectví několika dalších závodníků a zajímavých osobností, informace o historii Dakaru nebo technice. Užijete si rovněž krásné fotografie nejlepších českých dakarských fotografů. Kniha vychází na začátku ledna u nakladatelství Jota, takže pokud si chcete Dakar 2020 doplnit o zajímavý příběh, zaběhněte před jeho startem ke svému knihkupci nebo na www.jota.cz.

 


text: KEliška, foto: archiv Anastasiye Nifontové

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno