Musí znát volant, brzdy, spojku a plyn. Válce, písty a rychlostní skříň. Chladič, čerpadlo, diferenciál. Sytič, karburátor, rozdělovač, kondenzátor. Cože?! Bystří z vás jistě poznali refrén písně od Ladislava Vodičky. Ty neznalí z vás teď dají pozor a mrknou se s námi pod ruce mistra, který nás provede svou ocelovou „zahrádkou“.

Jedna jinak obyčejná sobota a nás čeká neobyčejná návštěva. Vyrazíme za přáteli z dílny Living 4 the Past, zabývající se pracemi všeho druhu, které se týkají strojů, především historických. Tohle rozhodně nebude obyčejný den. Na dvorku před garáží je připraven odstrojený stařičký Triumph McQueen Tribute, který jste už na stránkách Motohousu mohli vidět.

Dovolím si říct, že patřím spíš k těm technicky zaměřeným děvčatům, kterým trochu „šmejru“ na rukou nezpůsobuje hysterickou reakci, ale naopak zapaluje jiskru v očích. Kromě toho mě baví pozorovat nadané lidi při práci a mezi takové Honza Müller bezpochyby patří. A protože jsem navíc děvče od přírody zvědavé, prosím Honzu, aby mi trochu víc přiblížil, jak je možné, že tahle kovová jednostopá věcička vůbec vrčí a jezdí.

 

 

Stručná anatomie

Až dodnes jsem každou motorku vnímala primárně jako celek. Dnes tu vidím základ, páteř stroje – rám, na který se navěsí všechny další části. Jako první kyvná vidlice neboli kyvka, na niž se připevňuje zadní kolo. To se vlastně při jízdě kýve a jeho pohyb tlumí jak jinak než tlumiče, uchycené mezi kyvkou a rámem. Musím se přiznat, že do té doby jsem přesně nevěděla, co to ta kyvka je, k čemu slouží, a před partou kluků od motorek jsem se vlastně i tak trochu bála zeptat. Ale tady jsme byli právě proto, abych se to dozvěděla, a to mi báječně hrálo do karet.

Vpředu na rámu je hlava řízení, na kterou se připevňují řídítka a nosníky k vidlicím s tlumiči, jinak řečeno „brejle“. Zároveň tu vidím plandat brzdové lanko, které v případě Triumphu míří od páčky dolů, kde ale na kole nevidím klasickou brzdu. Tohle je prý bubnová. Co to znamená? Zmáčknu brzdu, lanko uvnitř pohne takzvaným klíčem, ten roztáhne brzdové čelisti proti bubnu a tím se zabrzdí. Nedokážu si to v té chvíli úplně živě představit, a tak se mi v ruce ocitá kniha od Martina Sodomka z edice technických pohádek „Jak si postavit motorku“. Naprosto dokonale je tam vše vysvětleno, včetně nákresu tohoto mechanismu. To jednou musím koupit svým dětem.

Záhy vybíhá z garáže Honzova žena Verča a v ruce drží cosi, co připomíná na několikrát blbě zlámanou kovovou tyč. Dozvídám se, že se jedná o klikovou hřídel. Aha, a k čemu to je?! Přichází názorná ukázka a pohled do vnitřku motoru. Pro mě asi ta nejtěžší část celého výkladu. Klikovka, ojnice, písty, kroužky, ventily, hlava. Jo, tak hlava se mi z toho pěkně zatočila, nejspíš omdlím. Pod heslem „co tě nezabije, tě posílí“ se snažím udržet bdělá a pozorná.

Vím tedy, že v McQueenově případě se jedná o dvouválec, proto ty dvě díry svrchu a v nich dva písty. Také je to čtyřdobý motor. A co to znamená? Zjednodušeně: sání, komprese, výbuch, výfuk. Tady už si připadám tuplem jako ve španělské vesnici, tedy nezbývá mi než otevřít encyklopedii a podrobně si tam prostudovat základní principy dvoudobého a čtyřdobého motoru. Vzpomenu si na základní školu. „Hustý!“ vypadne ze mě a snažím se vrátit spodní čelist do původní polohy. Verča to pak popisuje po svém: „Když to má takový divný nafouklý koleno na výfuku, dělá to dendendééééén a je za tím modrej kouř, tak je to dvoutakt.“ Přepsat to jde stěží, ale v ten moment se všichni přítomní zlomili smíchy.

 

 

Mnoho toho na jednu hlavu

Musím na rovinu říct, že za jeden den bylo informací až dost, a to jsme se ještě nedostali ke spojce, převodovce, elektrice, tlumičům… No, asi mě takových dní čeká ještě mnoho, abych pochopila, jak všechno funguje. Uff. Honza u mě nabírá čím dál větší respekt a za chvíli z něj nejspíš, jak je u mě zvykem, vytvořím boha všech řidičů motorek. Ráda přeháním, jak jste si jistě stihli všimnout. Ale když ho vidím, jak manikúrními nůžkami vystřihuje ze speciálního papíru těsnění pod víko hlavy ventilů, nejde jinak. Jakkoliv se tahle práce může jevit tak trochu humpolácká, je potřeba mít v sobě i hodně jemnosti. Sílá není vždy vítězem. Motor „našeho“ Triumphu je velmi subtilní, kam se nevejde objemná mužská ruka, přispěchají na pomoc šikovné dámské prstíky. Někde je třeba zhurta dotáhnout, někde naopak jemně napasovat. Nabývám trochu pocitu, že kdybych našla v Honzově garáži alchymistickou laboratoř s baňkami, nedivila bych se.

Vždycky mě fascinovali lidé, kteří se živí rukama. O to víc, že v dnešní době jich je, co bys na prstech jedné ruky napočítal. Honza sice neukrývá pod střechou své garáže laborku, ale jeden historický skvost vedle druhého. Je evidentní, že práce se stroji ho naplňuje a baví. Má nepřeberné zkušenosti a při pohledu na stroj dokáže vysypat tolik technických znalostí, že z toho neznalému (a leckdy i znalému) člověku zůstane rozum stát. Tleskám.

Za sebou mám jeden z nejbáječnějších dnů, jaké jsem během své první sezony mohla zažít. Domnívám se totiž, že k tomu, aby člověk mohl být dobrým jezdcem, měl by svému koni, tedy stroji, také rozumět. Vědět, co je co a proč se věci dějí. Pokud máte možnost někomu takhle nahlédnout pod ruce a nechat si vysvětlit principy fungování jednotlivých částí motorky, určitě to udělejte. Mně mimo jiné došlo, jak je důležité o svoji motorku pečovat, a i když její čištění a další věci okolo zrovna nepatří mezi moje favority, budu se snažit dát motorce víc.

Umět naslouchat své motorce je určitě dobré i kvůli její kondici. Lepší odhalit ztracenou podkovu a odvést ke kováři, než se nechat vozit na kulhajícím koni, který tě stejně dřív nebo později vykopne ze sedla. A já nám všem ze srdce přeji jenom více a více takových zapálených a šikovných „kovářů“.

 

 


text: KEliška, foto: Veronika Müllerová (living4thepast)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno