S novým dvoustovkovým Dukem jsou spojeny tři hlavní otázky – kolik jede, jestli jde na zadní a jak drahý bude? Jako první redakce v Česku jsme hledali odpovědi na dotazy, který budou zajímat každýho nažhavenýho teenagera.
S maloobjemovými motorky mám trochu problém a může za to doba, ve které jsem vyrůstal. Konec devadesátých let byl plný krásně vonících dvoutaktů, který přes svoje uječený jádra vysílaly k poďobaným teenagerům emoce, na který si dnešní motorky pro mladý už zkrátka nesáhnou. Nebo je to jinak? Může vůbec prťavá dvoustovka nadchnout někoho, kdo vyrůstal ve společnosti nádhernýho červenýho Mita a má letos najeto přes osm tisíc kilometrů v sedle nejrychlejší motorky současnosti?
Nebyl jsem si jistý. Na baby Dukovi 125 jsem pár stovek kilometrů najezdil a i když oceňuju skvělý jízdní vlastnosti, ten motor nebyl až taková pecka, jakou jsem si přál a očekával. Ohlášení nového dvoustovkového modelu jsem proto přešel bez větší pozornosti a teď už vím, že to byla nezodpovědná troufalost. Tahle motorka je totiž naprosto boží!
Duke 200 skoro identický s malým bráškou – stejný podvozek a design, jenom motor je větší. V porovnání s dvackou je tady 72 mm vrtání, ale zdvih je o pouhé dva milimetry delší než na stopětadvacce, takže je jasný, že tohle jádro se bude točit jako šílený.
Je to snad dvoutakt?
Dvoukilo je poklad, a to myslím smrtelně vážně. Motor má slušnou sílu ve spodních otáčkách, ale to nejlepší přichází kolem šesti, kdy s lehkou motorkou slušně zacvičí. A teď právě přichází ta chvíle, která mě donutila řvát do helmy nadšením – sázím tam jeden kvalt za druhým a ten motůrek poslouchá na slovo, skoro jako tenkrát na dvoutaktu. Je to jiný, nesmrdí to olejem, ale ohromně mě to baví.
Omezovač radost zatípne v desíti a půl, takže je tady hodně velký rozsah otáček, se kterými si můžete hrát. A teď to důležitý – na dálnici jsem z něj dostal 137 km/h, při kterých zakročí elektronika, víc prostě nepojede. K maximálce je potřeba po závodnicku zalehnout, takže bradu zabořit do nádrže a zadek posunout až na sedačku spolujezdce. 130 ale jede furt, do táhlejších kopců rychlost nespadla pod 125 km/h. Možná by Duke 200 mohl mít trochu delší kvalty, protože i při nějakých stodeseti jsem měl pocit, že jednoválec už trochu přetáčím. Oproti dvackám, kterým se na dálnici špatně dýchá ale nemáte pocit, že jste na silnici sedící kachna, kterou v klidu nějakej nedočkavej kamioňák přecedí přes chladič…
Ve městě je Duke naprosto skvělý. Má velký rejd, nízkou váhu (125 kg bez paliva), lehkou spojku a výborně reagující plyn. Podvozek dobře filtruje nerovnosti a díky přesnému řízení pošlete motorku beze strachu i do velmi stísněných prostor. Brzdy fungují dobře a i když to nejsou Bremba jako na konceptu, kdybyste na ně dali samolepku, nikdo by nic nepoznal.
Bůh všech malých kaskadérů
Předjíždění je sranda, protože už se nemusíte bát pustit se do auta, které na okresce valí kolem stovky – síly je tady pořád dost a není potřeba skákat po řadičce, aby motorka zrychlila k bezpečnému předjetí. Další důležitá otázka – jde na zadní? Jde a opravdu dobře, i když je k tomu potřeba použití spojky.
Na jedničku se lehkým přibrnknutím zvedne velmi ochotně, na dvojku už je lepší si stoupnout do stupaček. Průběh motoru je předvídatelný, takže žádný problémy s plašícím se předním kolem někde blízko nebe. Motorka je na zadním stabilní, i přes svoji nízkou váhu. Zadní brzda je citlivá, takže jako stuntriderská mašina Duke 200 prošel na jedničku. Umí jezdit i po předním a dělat dlouhé smyky, takže dobrý – odškrtnuto.
MRF… WTF?
Musím přiznat, že o těchhle gumách jsem nikdy neslyšel, ale pochází z Indie, kde se motorka vyrábí. Kvalita je následně kontrolována v Rakousku a teprve potom se Duke dostane do krámu. Pravda, měl jsem z nich trochu strach, protože levné rozpočtové gumy od firmy, o které slyšíte poprvé… no, maličko mi to zvednulo obočí. Zprvu jsem si zatáčky dával opatrně, ale postupně jsem si přišel na to, že není proč mít strach.
Přilnavost tady je a nikdy mě nevyděsily. Na druhou stranu musím říct, že gumy jsou oblast, na které by se šetřit nemělo a zajímalo by mě, o kolik by se zvedla cena, kdyby Duke 200 přijel na nějakých renomovaných pryžích. Tady jasně vyhrálo finanční oddělení a trochu mi to vrhá stín na jinak velmi kvalitní produkt.
Duke 200 stojí 109 tisíc korun, což je velmi slušná cena za takhle zábavnou motorku. Kromě gum je jenom pár míst, kde vidíte snahu o co nejlevnější výrobu. Všimnul jsem si ne zrovna pěkných přepínačů na řídítkách (ty má ale i Duke 690) a to, že není nastavitelná páčka přední brzdy, považuju skoro za skandální.
Abych to shrnul – je tady několik věcí, který se nelíbí. Rukojeti jsou tvrdý a vypadají levně, k motorce by se hodily hezký stupačky a ne tyhle masivní, rozpočtové pneumatiky nedodávají na první pohled důvěru a místo pod sedlem není skoro žádné.
Na druhou stranu, je tady toho spousta, co se na Dukovi 200 povedlo. Točivý a radostný motor, podvozek podrží úplně vždycky a všude, na zadní kyvku se radši moc nedívám, protože u toho cítím lehký sexuální vzrušení a budíky jsou špička se spoustou informací, na který ostatní motorky v tomhle segmentu nemají. Duke 200 je cool mašina a hlavně – není to žádná křehká hračka, u který máte pocit, že drží pohromadě jenom díky samolepkám. Víc, víc takových motorek!
Foto: Honza Karásek
