Netvrdím, že po asfaltu nejezdily motorky, které by byly historicky významnější. Rozhodně netvrdím, že by na tomhle stroji bylo něco převratného, ale přesto se zapsal do dějin motocyklového dění tak významně, jak jen to jde. Když se řekne Harley-Davidson, většina smrtelníků si představí právě jeho – robustního Fat Boye.
Píše se rok 1989. Amerika má za sebou dvě desetiletí válek, poté ekonomickou krizi a nyní se optimisticky zvedá. Vláda Ronalda Regana byla plná vítězství na světových kolbištích a přináší s sebou vlnu kovbojské národní hrdosti. Období marnosti je pryč, ale tamní motocyklový trh zaplavují japonské výrobky! H-D začíná bít na poplach – čísla o prodejích momentálně jediného domácího výrobce se sice rok od roku zvedají, ale stále neodpovídají časům dávno zašlé slávy. Továrně hodně pomáhá osamostatnění se od společnosti AMF a nástup nového vedení, které konečně po desítkách let přestává ignorovat desperátskou část svých zákazníků a pomalu mění tvář značky.
Od roku 1984 poháněly všechny „velké“ motocykly H-D nové motory Evolution, kterým se konečně daří prolomit problémy se spolehlivostí, kterou hodně trpěl předchozí Shovelhead. Pochroumaná reputace se pomalu obnovuje, ale japonská konkurence bombardující celý svět už dvacet let klony H-D je silná. Bude to chtít víc. Willie G. Davidson se svým týmem usedá za rýsovací prkna a za rok sjíždí z továrních linek výzva směrem do Japonska – Fat Boy.
Dnes, o dvacet let později, se děje něco mnohem méně důležitého, přesto na osobní rovině stejně významného. Jsem tu a on a je tu se mnou! Hlavou mi běží tuny snímků Arnieho Šwajzika v černým kabátu, jak se na tomhle stroji vydává zlikvidovat všechno, co mu přijde pod ruku. Moje ego je na zhruba stejné úrovni, ženy, třeste se. Moje první ochutnání H-D Fat Boye.
Zpět do reality
Snažím se na to přijít, čím to je, že když sednete na Harleje, cítíte se jinak než na jakémkoliv jiném čopru. Je to tím, že máte v hlavě blok vytvořený věhlasností značky, nebo je to opravdu charakter? Zase to na mě přišlo. Stojím na červené na jedné z rušných pražských křižovatek, hlavou mi zní tóny Born To Be Wild a mysl se zklidňuje. Pomalu přestávám vnímat rušnou dopravu kolem a připadá mi, že srdce tepe stejnou rychlostí jako převalující se válce pode mnou. Motor má specifický mechanický zvuk, nikde jinde nic takového neuslyšíte. To by mohlo být ono.
Něco mi tu ale už po prvních ujetých kilometrech nesedí. Chvilku jsem zkoumal, co to je, a konečně to mám. Na pár Harlejích jsem už jel – i starších – a vždy jsem k jejich charakteru počítal i motor klepající se v rámu. Když stojíte na volnoběh, motorka sebou škube o nějaké ty dva centimetry tam a zpět. Není to nic, co by vás štvalo a pokud ano, pak pod vás takovej stroj prostě nepatří. Evoluce mi ale tenhle pocit na Fat Boyi ukradla. Motor se díky nové vyrovnávací hřídeli a vylepšeným silentblokům, které ho drží v rámu, ani nehne. Není to samozřejmě klídek řadových čtyřválců, ale už je to tam, kde konkurenční rýží smrdící stroje. Pro zákazníka dobře, vývoj je nutný i u H-D, a tohle k němu patří, ale ale moje dušička se s tím nějak nedovede smířit. Vraťte mi klepající se motor!!!
Jinak si to ale naprosto užívám. Ani spojka už není tak těžká, aby mi znepříjemněla popojíždění ucpanou Prahou. Převodovka v pohodičce, jednička sice padá za doprovodu děsivého zvuku, na změnu převodu ale nepotřebujete vynaložit extra sílu, stačí lehce ťuknout, což navíc ulehčuje kolébkové řazení pata-špička. Trochu hůř se mi hledal neutrál, ale i to chtělo jen pár set kilometrů, než jsem se to naučil.
Po pár dnech
Měl jsem to štěstí, že jsem s Fat Boyem mohl najet vagon kilometrů, kromě projížděk směr domů jsme se spolu vydali na víkend na jižní Moravu, a tak finální účet za 4 dny činil lehce přes tisíc kilometrů. Co překvapilo, co jsem čekal a čeho se nedočkal? Asi největším překvapením mi byla ovladatelnost motorky. Při pohledu na přední 140mm širokou pneu vás přejde smích, ale z jízdy to není cítit. Díky nízkému těžišti, dobrému podvozku a širokým řidítkům je překlápění ze strany na stranu mnohem pohodovější, než byste u tak velkého biku čekali.
Výfukům se opticky nedá nic upřít, ale uráží mě jejich název. Místo Shotgun by se měly jmenovat Whisper pipes (šepotající trubky), protože to, co se z nich line, rozhodně není nic, co by vašemu uchu lahodilo. Za to samozřejmě nenese vinu výrobce, ale normy, které musí dodržovat. Každopádně výfuky budou to první, co sundáte, pokud vám Fat Boy přistane v garáži. Opravdu. 
Na dlouhé cesty se to možná naopak hodí, stejně tak jako komfortní podvozek, který vám H-D servíruje. Dálnice D1, která je na ostatních motorkách peklem, vás spíš ukolébá, než umlátí, ale moc času na ní stejně nestrávíte, Fat Boy si říká o zakroucené okresky. Rozhodně na něm nezažijete sportovní jízdu, ale taky se určitě budete bavit. Budete si donekonečna užívat stopu držící podvozek a hlavně výjezdy ze zatáčky s plynem otočeným „plnej“ a motorem hučícím jak lokomotiva. Je zábavné, jak Tlustý chlapec využívá svojí hmotnost a sílu. Jedinou poněkud limitující záležitostí jsou stupačkové plotny, které jsou sice výš než dříve, ale i přesto se s nimi občas dostanete do kontaktu s asfaltem a pak už moc nechcete klopit.
Můžete jet na jakýkoliv kvalt a pořád máte dost síly. Nejjednodušší je za městem zařadit pětku a užívat si tah odspoda. Šestý převodový stupeň užijete pouze na dálnici, řadíte ho tak ve 130 km/h a držíte až do míst, kde vaše odvaha odchází v dál.
V jednoduchosti je síla a toho se H-D drží, co se týče přístrojovky. Ta je tradičně umístěna na nádrži a kromě tachometru a pár kontrolek vám nabídne malý displej, na kterém najdete 2 tripy, hodiny a dojezd. Potřebujete víc? Spotřeba se během testu vyšplhala na 7,2 litru na sto, což je vzhledem k objemu motoru a hmotnosti stroje vcelku příjemná hodnota.
Většina redakce nadávala na brzdy, já ale ne. Ne že by zrovna zasloužily vychvalovat do nebes, ale použitelné jsou. Mají tvrdý chod, takže v první chvíli vám přijde, jako když sáhnete do betonu. Pak ale trochu povolí a nabídnou konečkům vašich prstů překvapivě hodně informací – kluci se mi asi vysmějou, ale v těchhle brzdách je citu dost.
Tohle všechno ale vem čert, s prvními kilometry na to zapomenete. Jako majitel sice budete znát neduhy svojí motorky, ale smíříte se s nimi. Každý najetý kilometr vám přinese radost. Tohle totiž není jízda, to je plavba.
Proč se jmenuje Fat Boy?
Fabrika se to sice snaží popírat, ale legenda o názvu této motorky je už tak silně zakořeněná, že je to zbytečné. V letech 1979–1982 vyráběli Američané model Fat Bob (který se nám po letech do nabídky H-D vrátil), ten ale patřil do řady Dyna a s Fat Boyem neměl nic společného. A kde se tedy jméno vzalo? Fat Boy měl být a taky byl přímým útokem na dotírající japonské výrobce. Stejně silný, jako bylo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945. A právě tyto pumy se jmenovaly Fat Man a Little Boy. První kusy Fat Boye také sjely z výrobní linky v šedé barvě se žlutou linkou, což byla stejné barevné provedení, jako měl na sobě bombardér B29 Enola Gay, který útok na japonská města provedl.
Foto: Honza Karásek
