Hodně z nás, když jsme před lety nabrali závodnický rozum, mělo superbikovou sérii jasně spjatou s tím magickým jménem. Carl Fogarty, vzpomínáte si? Zlý oči, červená Ducati 916 a nekonečný zásoby typickýho ostrovního sebevědomí. Prostě „týpek“ k nezaplacení!
Vyhrával, hádal se s protihráči, provokoval. Při očekávání dalšího závodu jste nikdy nevěděli, jak to s ním nakonec skončí. Mohl excelovat, to klidně. Ale taky se stávalo, že se prostě někde pohádal ve čtvrtek se servírkou v baru, a pak byl celý víkend jako v rauši. Sám Carl vzpomíná na ty časy takto: „Bylo to rozhodně jiné, než je to dnes. Byli jsme taková grupa šílenců, kteří se občas o víkendu sešli a navzájem se pořezali na nějaký trati.“
Ano, není to opravdu tak dávno (první titul pro Ducati udělal před 12 lety), a přesto se bavíme o úplně rozdílné době. Jezdci tehdy byly součástí hry. Jednou z nejdůležitějších součástí! Záleželo totiž hlavně na jejich umění. Moc se nelaborovalo s technikou, když se třeba podařilo nastavit podvozek, tak se s ním nehýbalo klidně i tří závody.
„Jo, to je pravda,” přitakává King Carl, jak si ho Angličané přejmenovali, „seděli jsme i celé dny v boxu, bavili se mezi sebou. Večer se šlo klidně na pivko, lidi jako Russell nebo Goddard se taky rádi připojili.“
Dnešní superbikový svět je i podle Foggyho jiný – je totiž prošpikovaný zhoubnou nákazou GP profesionality. Jezdci ráno vstanou, odbydou si nezbytný regeneračně-kondiční trénink, pak se pravidelně a profesionálně věnují koncentraci a na trať vyrážejí naplněni informacemi o tom, co všechno jejich motorky mohou snést pod vlivem elektroniky. Fuj, chce se říct milovníkům klasiky.
Jaký vlastně byl
„Pokrok nezastavíš,” směje se dnes již čtyřicetiletý závodní jezdec a ve své paměti začne pomalu lovit i první vzpomínky… Do závodnickýho světa ho přivedl otec, a i když jeho začátky nebyly úplně hvězdné, přeci jenom mu bylo 22 let, když vyhrál svou první Tourist Trophy!!! No, koukáte a čtete dobře. Ten syrový materiál se netesal k dokonalosti na sterilních autodromech, ale pěkně natvrdo v nehostinném a nekompromisním prostředí ostrova Man. Neuvěřitelné.
V roce 1991 dokonce zajel v kategorii Senior TT rekordní čas trati průměrnou rychlostí 198,9 km/h, což byl mimochodem výsledek, který dokázal odolat neuvěřitelných 11 let. Pokořil ho až v roce 2002 rovněž nezapomenutelný David Jefferies (který ale rok nato na stejné trati zahynul).
To byl začátek devadesátých let a ten také znamenal Foggyho sérii prvních pozvánek do soutěží „o patro výš”. A ačkoli začínal na Hondě, jeho první kilometry mezi skutečnými profíky se už odehrávali na Ducárně. „Byla to taková nabídka na rok 92, rok předtím jsem krátce vyzkoušel i Kawu. Pak jsem se chtěl pro porovnání svézt i na tom dvouválcovém monstru. Sedlo mi to, byla tam dobrá parta a dělali všechno tak, jak jsem je přesvědčil. To mě dostalo, zůstal jsem.“
Rok nato už má Carl v kapse stálou smlouvu o spolupráci a v MS Superbike se po více jak desítce vítězství stává světovým vicemistrem. „V té době jsem taky poprvé a naposledy koketoval s tou šílenou GP500. Byl to takovej taky-nápad, ale hrůza! V Anglii jsem zkusil jejich slavnou Cagivu, a i když vím, že umím na motorce jezdit, tohle se nedalo srovnat s ničím. Jen to řvalo a nejelo. Fuj. Hned jsem věděl, že už se čtyřtaktů nikdy nepustím.“
Všechno je 916
A vyplatilo se. Rok 94, 95 znamenaly první dva světové titul, pak následoval nevýrazný rok u Hondy a zase zpátky k Italům. 97 vicemistr světa, 98 a 99 opět jasné tituly. Když se dneska Carla zeptáte, jak si on pamatuje tohle období, odpoví jak jinak, než originálně. „No, celý to mám asi nejvíc spojený s číslovku 916. To bylo magický označení mojí motorky, takový heslo, které všichni pořád dokola opakovali: … Hej, Carle, sem si tu 916 taky pořídil! … Jakto, že neumím na 916 to samý jako ty? … Proč je dvouválec 916 lepší než čtyřválcový motorky?… Pořád dokola. Lidi, který jsem do tý doby já sám považoval za hvězdy, se začali najednou po mně opičit. Bylo to na jednu stranu k zbláznění, na druhou stranu to dodneška nedokážu pochopit. Jsem takovej floutek a oni mě vůbec neprokoukli.”
Přesně tak. Angličané našli svůj idol. A vůbec ne ve fotbale nebo kriketu, jak by se dalo předpokládat. Ostrý hoch na tvrdý motorce se našel na superbikách a krajané ho začali milovat. V Brands Hatch se na jeho vystoupení poprvé přišlo podívat více jak 100 000 lidí, v té době také vzniká image spojené s bílou vlajkou a červeným křížem sv. Jiří.
Proč se nepovedl konec?
Všechno do sebe dokonale zapadá. Jeho hvězda pomalu začíná zablikávat i fanouškům přes oceán. K tomu nejvíce napomáhá souboj o titul právě s Novozélanďanem Aaronem Slightem na Hondě. „To bylo v roce 1998, jasně. Ten rok jsem začínal se zraněním, ale jel jsem. První závody dopadly docela dobře, pak jsem to ale zvoral v Německu a ani v Laguně Seca to nedopadlo zrovna nejlíp.“
Boj o titul byl ten rok opravdu neobyčejně ostrý a poté, co ho Slight rozšlapal dvakrát i v Austrálii, už to začínalo být pomalu na ručník. Ale to by nesmělo jít o takový jméno, jako je Fogarty. „Tehdy jsem se šíleně namotivoval, týmový šéf Davide Tardozzi se mě snažil i nenápadně mírnit, ale já to prostě chtěl úspěšně dorazit. Jeli jsme do Assenu, a tam jsem to naplno vyklopil.“
Prosím to slovo „vyklopil” je jen takový hodně volný překlad. Protože ono by se taky dalo klidně říct, že to tam Foggy přeoral nebo rozbořil. Byl to totiž opravdu hodně nervózní víkend a například s Chillim (který vyhrál první jízdu a druhou vinou kolize nedokončil) dodnes po sérii urážek v novinách Carl ještě nepromluvil!!!
Buď jak buď, pro rozřešení celé hádanky bylo nutno dojet do Japonska, kde to oba (Slight i Fogarty) tak trochu nezvládli. A protože Američan přeci jen víc, putoval již třetí titul v pořadí ke Carlovi na Britské ostrovy (rozdíl prvních dvou v tabulce byl 4,5 bodu!!!). Hned rok na to přišel titul další, ale už daleko suverénnější.
A právě asi tehdy začal malý konec velké legendy. Na začátku roku 2000 přišel ošklivý pád, komplikované zranění, operace. Sezona v háji a na krku už 34 let. Co dál? Je čas skončit. Na scéně se začínají prosazovat mladší. Přišel Edwards, je tu Corser, Haga. Superbikové drama pomalu začíná svůj nový scénář. Doba velkých hrdinů na zvířecích motorkách odešla s minulým stoletím, a je to tak trochu i symbolické.
K dalšímu angažmá u týmu Foggy Petronas, kterému propůjčil i své jméno, se dnes už raději moc vyjadřovat nebudeme. Nepovedlo se to a Angličan po konci letošní sezony končí. Proč tomu tak bylo – těžko říct. Třeba už nepochopil, že závodí v jiné době. Což je, byl a bude problém mnoha motocyklových celebrit.
Carl Fogarty
Narozen: 1. června 1966
Národnost: Angličan
Výška: 174 cm
Váha: 65 kg
Stav: ženatý
Oblíbený drink: pivo
Zamilovaný do: Oasis
Poznávací znak: rudá Ducati
Kariéra
1989 vítězství TT ostrov Man
1992 rekord trati Tourist Trophy
1993 vicemistr světa WSBK
1994 mistr světa WSBK (Ducati)
1995 mistr světa WSBK (Ducati)
1996 čtvrtý WSBK (Honda)
1997 druhý WSBK (Ducati)
1998 mistr světa WSBK (Ducati)
1999 mistr světa WSBK (Ducati)
2000 zranění, konec jezdecké kariéry
Foto: Vladimír Rejda
