Dovedu si představit, jak mě polovina čtenářů kamenuje za takhle profláknutý nadpis. Já se ale jen pokusil vyplivnout ze sebe první věc, která mě napadne, když se řekne Yamaha MT-01. A ta je, víc než kterákoliv jiná motorka, především o motoru a ten je zase, víc než v kterékoliv jiné, především o objemu.

Je to jedna z chvilek, která se vám zapíše do paměti a dlouho si tam pobude. Je pátek odpoledne, přede mnou luxusní víkend s přáteli. Slunce se rozhodlo ukázat, co umí, a tak nám kromě optimální teploty dopřává tolik světla, že všechno dostává trochu jinej šmrnc. Hlavně ten stroj, kterej stojí před garáží. Typická japonská moderna, ale zároveň něco klasického, zvláštní mix. Paprsky se odrážejí v hliníkových částech, a dávají tak ještě více vyniknout hi-tech karbonu, který je všude kolem. Celkově se to pak tváří jako jakési podivné hmyzí stvoření.

 

Probuzení

Čas je mým nepřítelem, Carlos s Kardou už dráždí Libichovku, musím rychle na focení a pak tradá za zábavou. Zasouvám tedy klíček, pousměji se nad show, kterou předvádí ručička dominantního otáčkoměru spolu s digitálním tachem a kontrolkami, mačkám spojku a probouzím motor k životu. To, co s vámi udělá první naběhnutí tohohle obřího dvouválce, se snad nedá ani popsat. Je to jako první zakousnutí do šťavnatého steaku, skvělá chuť.

 

Síla je znát od první otáčky. Díky obrovskému motoru se nádrž dostává poměrně vysoko, a tak je sedlo hodně pod ní. Sedíte tedy zaklíněni hodně v motorce, ne na ní, jak jsme většinou zvyklí. Motor tepe hodně blízko vašeho rozkroku, cítíte ho. Z dvojice Akrapů se ozývá jemné dunění. Klap jedna (převodovka samozřejmě japonsky jemná a přesná), s velkou opatrností přidat plyn a první metry jsou za námi.

 

Ride

Jak už jsem psal v perexu, tady je to hlavně o motoru – 1670 kubických centimetrů je prostě hodně. Ne že by zbytek motorky nebyl dobrý, ale duši té jízdě dává právě dvouvál překypující silou, mluvíme zde o 150 Newtonových metrech. Jakmile přeběhnete první dva tisíce otáček, kde se mu ještě pracovat rozhodně nechce, přichází zátah. Ale není to ten, který známe z velkých čtyřválců, a dokonce je i trochu jiný než u cruiserů (to je ale zřejmě jen pocit daný jiným strojem).

Do čtyř tisíc máte k dispozici neomezenou porci točivého momentu, nad touto hranicí se tah pomalu ztrácí, aby kolem pěti tisíc umřel úplně. Tam už ale nemá vůbec význam ručičku otáčkoměru hnát. Zaráží vás pouhé dva tisíce využitelných otáček? Není to moc, ale je potřeba uvědomit si malou rychlost, se kterou se tenhle obr rozmotává.

 

Užívám si sílu a hlavně skvělý zvuk linoucí se z koncovek a mířím na dálnici. Už na nájezdu řadím pět a nechávám motor pěkně odspodu táhnout, vychutnávám hladký nárůst výkonu a krouťáku. Vzhledem k absenci jakékoliv ochrany před větrem se nedá letět, komfortní rychlost nalézám kolem 160 km/h. Ale MT-01 i já se brzy nudíme, tohle není trasa pro ni. Sjíždím tedy pryč a dál se vydávám po staré cestě. Na silničkách středních Čech je tenhle mastodont doma. Přilítnout k zatáčce, opatrně s meziplynem podřadit, s citem na brzdy, zalomit a na apexu nechat lokomotivu zatlačit do zad – tak nějak to působí.

 

Legenda  – Libich

S úsměvem na rtech dorážím na Libich a předávám žezlo (nebo snad železo?) Carlosovi. Tady se ukazuje stabilita v dlouhých zatáčkách, ten šílenec jí nakládá, až je mi jí trochu líto. Asi po půl hodině ho přestává bavit hrát si na mašinfíru a začíná kravit. Když ho vidím krotit tohohle býka na zadním, napadá mě, že tenhle stroj rozhodně není nic pro něj. Ne že by to MT-01 neuměla, ale o to tady přece nejde. Kadel slézá a začíná diskuze. Tak na motoru se shodnout nemůžeme, co k tomu asi může povědět někdo, kdo nechápe, že existuje motorka s méně válci než čtyřmi a objemem nad litr. Hodně si stěžuje na čitelnost brzd, mně ale přijde, že je v nich citu dost. Prevít rozmazlenej…

 

In the city

Když se ti to nelíbí, mazej z toho dolů a já pádím zpátky do hor. Večer mě čeká akcička ve městě. Tady nácházím další pozitivní vlastnost Yamahy MT-01 – tahle holka se dost líbí. Je pravda, že díky karbonu a doplňkům Rizoma jsme o level výš než u série, ale zájem mě překvapil. V tu chvíli jsem rád za komfortní sedlo spolujezdce, to by mohla nějaká dáma okusit :-). Takže i jako caferacer se motorka zdá být použitelná.

S popojížděním po ucpaném centru není problém, díky silnému motoru není třeba příliš řadit, poměrně vysoké sedlo a narovnaná pozice vám dopřeje přehled o situaci před vámi a široká řidítka dovolují dobrou kontrolu. Doplňková drobná zrcátka nabízejí překvapivě dost informací o dění za vámi a kromě toho jde z výfuků takový rachot, že se za vás stejně nikdo moc netlačí. Oblíbenou fičurkou všech našich pubertálních redaktorů se stalo práskání způsobené prudkým přidáním a ubráním plynu.

 

Komu do garáže

Tak zaprvé je to Japonec, takže se dá spolehnout na kvalitu a funkčnost. Zadruhé, chováním je to klasika, žádný sport. Zatřetí je to dost pohodlná motorka, ani po pěti stech kilometrech v jeden den jsem si nepřál umřít, takže turistika asi také nebude problém. Čtyři z pěti psychiatrů ji také doporučují na machrování, tak si to přeberte…


text: Jan Somik Somerauer, foto: Honza Karásek

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here