Ještě v nedávné dvoutaktní éře byly dvěstěpadesátky civilní vstupenkou do závodnického světa. Současné čtyřtakty se jim nemůžou rovnat. Ale to vůbec neznamená, že by jejich vývoj byl slepou uličkou
Právě naopak. Výrobci začínají chápat, že díky novým pravidlům a především legislativě se vytvořila příliš velká mezera mezi dost slabými čtyřdobými stopětadvacítkami a střední třídou šestistovek a že nůžky mezi těmito kategoriemi se moc rozevírají. Takže věřím, že se v příštích letech máme na co těšit a že začínající jezdci budou mít možnost ještě většího výběru. My jsme uprostřed loňské sezóny měli možnost vyzkoušet první dvě vlaštovky, a to Hondu CBR 250R a Kawasaki Ninja 250R.
Rošťák a kliďas
Teploměr „líže“ pětatřicítku, já se peču v jednodílné kombinéze a připadám si jak kus dušeného hovězího. Mám za sebou celý den ježdění po Praze a odpolední přesun zatáčkama k Mladé Boleslavi, to všechno na chemicky zelené, „malé“ Kawasaki.
Díky laděné koncovce Arrow jsem se přímo zamiloval do jejího jadrného zvuku a kdykoli jsem měl možnost, nechával jsem její dvouválec vytáčet do poslední třetiny otáčkoměru a užíval si to vrčení. Upřímně, moc nemusím moderní čtyřtaktní stopětadvacítky (až na jednu nebo dvě výjimky) a trochu jsem měl obavu z toho, že dvěpade nebude o tolik záživnější. Ale po dnešním dni se doširoka směju a nemám pocit, že by mi někde extrémně scházel výkon.
Jasně, nemůžete očekávat nějaký zázrak, ale díky plynulé jízdě, nízké hmotnosti a velmi snadnému ovládání jsem byl schopen v zakroucenějších pasážích držet krok s bandou na šestistovkových supersportech.
Jízdní projev
Kawa je drobounká, úzká v bocích, ale na druhou stranu už je to relativně dospělá motorka, rozhodně ne žádný minibike. Posaz je hodně komfortní a řídítka spíš v cestovnější pozici. Pérování je měkčího ražení, ale dostatečně citlivé. I v rychlých zatáčkách a pod plným plynem netrpí nestabilitou, a kdyby nebyla na zadním kole guma sjetá na placku, dokázal bych si s ní představit ještě větší střelbu. Motor potřebuje točit, ale oproti stopětadvacítce se tu konečně něco děje, když ho podržíte.
To Honda je v tomto ohledu rozvážnější. Posaz je hodně podobný a i konstitučně jsou si blízko, ale dál už je vše jinak. Motor CBR působí díky sériovému výfuku udušenějším dojmem, ale to je klam. Je to jednoválec, takže při přímém srovnání se daleko lépe sbírá odspodu a nepotřebuje k výraznější akci tolik otáček. Přiřknul bych to, krom charakteru pohonné jednotky, taky celkovému zpřevodování.
Jak to jede
Ninju rozhýbete až ke stošedesáti kilometrům za hodinu, zatímco Honda končí někde o 15 km/h dříve. I přes širší zadní pneumatiku se CBR ovládá lépe v menších rychlostech, působí hravěji a obratněji. Podvozek je plyšový, a dokud nezačnete tlačit na pilu, je všechno v nejlepším pořádku.
Jeho hranice naleznete až v rychlých zatáčkách, kde je cítit lehčí nestabilita, a pokud je silnice hrbatá, působí nervózněji než Kawasaki. Menší výhradu mám k brzdám, které, ač je motorka lehká, neměly úplně ideální přítlak a cit v páčce.
Verdikt CBR250R vs. Ninja 250R
Jsem rád, že se tahle kategorie pomalu dostává do většího povědomí, a po týdenní zkušenosti s těmito dvěma dospívajícíma slečnama si dokážu představit, že by tyhle motorky mohli řídit i jezdci o něco mladší, než je v současnosti povoleno. Jsou nezáludné a přitom už dostatečně dynamické na to, abyste nebyli v silničním provozu úplně na obtíž a aby každé předjetí nebylo, jak se říká „o prsa“. A kterou z nich? Jsou si dost podobné, a přece je každá trochu z jiného těsta.
Ninja je taková živější, sportovnější, zatímco CBR se snadněji ovládá a v provozu působí hravějším dojmem. Kawa je o fous rychlejší, Honda je zase víc sexy a vypadá kvalitněji. Rozhodovat tady bude i cena. Objektivně si myslím, že Honda je lépe fungující celek, ale můj vítěz je právě naopak zelená Kawasaki díky svojí trošku rošťácké povaze.
Proč chtít Kawu?
– má točivej motor
– skvělej zvuk
– rychle zatáčí
Proč chtít Hondu?
– je komfortní
– hezky se sbírá odspodu
– má fakt nízkou spotřebu
Foto: Jan Somerauer
